Chalánková (TOP 09): Dvojí občanství vede k právní schizofrenii a střetu zájmů. Co kluci Michalákovi?

Vážená paní ministryně, vyjádřila jsem nesouhlas s vaší odpovědí na moji interpelaci proto, že jste možná špatně pochopila moji otázku. Ostatně v textu sama přiznáváte, že vám není jasné, co svojí interpelací sleduji. Můj dotaz zněl:

Předpokládejme, že Denis nebo David Michalákovi zůstanou v pěstounské péči až do dosažení zletilosti. Svého českého občanství nemohou být zbaveni. Co se s nimi stane po dosažení zletilosti? Jaká práva budou mít v Norsku jako cizinci? Co se s nimi stane, až na ně norský stát přestane pěstounům vyplácet štědré přídavky a dávky? Budou k nim mít pěstouni vyživovací povinnost? Budou mít nárok na zabezpečení ze strany norského státu? A jak se k nim zachová český stát, rozhodnou-li se ve svých 18 letech vrátit do České republiky a nebudou umět ani slovo česky? Bude český stát vůči nim vynucovat občanské povinnosti, například připravovanou odvodní povinnost?

Pochopitelně šlo z mé strany jen o příkladný výčet. Podstatou mé otázky je fakt, že státní občanství si člověk nemůže volit. Rodí se s ním a je obtížné je měnit. Svoji státní příslušnost si nosíme sebou většinou dobrovolně, ale nefunguje to tak, že by každý byl státním příslušníkem toho státu, na jehož území se právě nachází. Lidé jsou dnes velmi mobilní, ale státní občanství je svazek relativně trvalý a dlouhodobý.

Jeho podstatou je věrnost své zemi. Ze státního občanství nevyplývají pro občany toliko práva, ale i povinnosti. Denis a David tedy budou ve svých 18 letech v Norsku stále de iure cizinci. I pokud by nějak získali ať už dobrovolně či proti své vůli norské občanství, neznamenalo by to, že přijdou o české státní občanství. Toho nemohou být norským státem nijak zbaveni, protože o české státní příslušnosti Norsko nerozhoduje a rozhodovat nesmí. Tak jednoduše to nefunguje, že ziskem jednoho občanství automaticky ztratíte dosavadní. Proto existuje tolik lidí s dvojím či vícečetným občanstvím, a proto existují i lidé bez občanství. Dvojí občanství pak vede k právní schizofrenii a střetu zájmů. Například pan ministr Dienstbier je povinen zachovávat věrnost České republice i Spojeným státům americkým, přitom za to, že je občanem Spojených států amerických a vyplývají mu z toho i povinnosti, o kterých možná nemá ani tušení, vůbec nemůže.

Vy uvádíte ve své odpovědi, že případný návrat již zletilých chlapců do České republiky by byl věcí jejich úvahy a vážení všech okolností včetně zvážení jazykové výbavy. Sama tedy naznačujete, že Denis a David v Norsku postupně zapomenou, pokud se to již nestalo, český jazyk, a že to logicky bude limitovat jejich volbu.

Norsko svým přístupem tak fakticky odnárodňuje české státní občany české národnosti a vytváří na ně tlak, aby se ve své dospělosti stali Nory. To je nefér nejen vůči nim, ale je to nepřátelské i vůči České republice.

Správně uvádíte, že je věcí každého, aby se rozhodl, ve které zemi chce žít. To vyplývá z ústavně i mezinárodně právně zaručené svobody pobytu. Toto právo se nepochybně vztahuje i na nezletilé děti, pouze je jejich jménem vykonávají osoby za ně zodpovědné. Rodičovská práva vůči Denisovi a Davidovi stále ještě má paní Michaláková, a paní Michaláková dala opakovaně najevo, že chce, aby děti žily a vyrůstaly v České republice a pod českou jurisdikcí. Norsko jí však ve výkonu tohoto rodičovského práva efektivně brání.

Toto jsou ve stručnosti důvody, proč nesouhlasím s odpovědí na svoji interpelaci. Žádala jsem její dopracování a zejména pokud se týče dotazu na právní postavení Denise a Davida vůči České republice, a to nejen co se týče jejich práv, ale i povinností.

(...)

Já bych paní ministryni chtěla upozornit, že se tomuto případu věnuji od přelomu roku 2013 - 2014. Od té doby mohu komentovat svou činnost. Pokud paní ministryně hovořila o tom, že státní občanství v lidském životě a v současné době v globalizujícím se světě ztrácí svůj význam, tak se domnívám, že to cesta správná není a že možná nastává také chvíle i v mezinárodní situaci, která nám teď v Evropě nastává, že tomu tak není a nebude. To je můj názor a domnívám se, že mám pravdu. Možná máme jiný postoj stran ideového zakotvení, ale domnívám se, že tomu tak je.

Podle různých mezinárodně právních norem, zejména podle mezinárodního práva soukromého je jasné, že matka a děti mají trvalé bydliště v Hodoníně, přestože mají obvyklý pobyt v cizině, tak se na ně vztahuje institut státního občanství České republiky.

Hovoříte o tom, že rodina se dobrovolně umístila v Norsku, ale chlapci byli u rodičů vychováváni bilingvně. Opravdu hovořili oběma jazyky, jak česky, tak norsky, a vzhledem k tomu, jak drastické metody při odsunutí dětí do pěstounských rodin a jak nízká frekvence těchto návštěv může být setkání s rodiči, tak je jasné, že tento jazyk se ztrácí. Také žádost o výuku češtiny skončila poměrně neslavně.

Chlapci také trávili své prázdniny u dědečka a babičky v Hodoníně.

Máte pravdu, že je důležité, a že se netýká celá kauza pouze vašeho resortu, v tom s vámi, paní ministryně, plně souhlasím. Také jsem žádali jednak o vytvoření pracovní skupiny, kde by byli zástupci jednotlivých ministerstev a úřadů včetně úřadu Kanceláře prezidenta republiky a úřadu pana premiéra zastoupeni, abychom si informace předávali a nedocházelo k informačním šumům.

Ale tyto kroky a tyto své představy představím dnes ve 13.00 hodin na tiskové konferenci, protože právě v těchto dnech probíhá jednání krajské komise v Norsku a některé nestandardní kroky, které ale nebudu komentovat přímo, ale pohovořím o tom, co by se mělo dělat dál.

Říkáte, že diplomatické úsilí v tomto případě je nadstandardní a že hájíme pouze zájmy maminky. Je mi jasné, že zájmy maminky i zájmy dětí jsou spojené nádoby. Otec se o pomoc na mě neobrátil. Pokud tím, tak to byl především on, kdo byl zpočátku podezříván ze zneužívání dětí, přestože toto všechno bylo policí odloženo, tak to byl údajně on. Maminka se s ním rozvedla, změnila své poměry, a nyní žádá o navrácení dětí do své péče a chce doložit, jak změnila poměry ve svém životě.

Zájmy rodičů, biologických rodičů a dětí, jsou spojené nádoby, a pokud mají moderní představy o náhradní rodinné péči jinou představu, tak já ze svého postoje neustoupím. Je třeba hájit nejlepší zájem dítěte, ale je třeba umět také deklarovat, co to vlastně je nejlepší zájem dítěte. Domnívám se, že v případě, že nedošlo k žádnému prokázání, ale žádnému, že by maminka dětem jakkoli ubližovala, tak se domnívám, že odebrat děti biologické matce nebude opravdu tím nejlepším zájmem dítěte.

Je pravdou, že jsme zaznamenali v médiích začátkem roku, že paní ministryně sdělila, že děti by odebrali také v České republice, úřad žije ze znalosti spisu. Mohu vás ujistit, paní ministryně, že mám plný vstup do spisu, protože jsem zmocněnkyně matky a mám plnou moc, a domnívám se, že toto nebylo vůči mamince a této rodině fér.

Hovoříte o tom, že jsem kritizovala a neseznámila se s jinými kroky úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí. Není tomu tak. S panem ředitelem Kapitánem jsme v kontaktu, byla jsem také navštívit tento úřad, seznámila jsem se nejen se spisem, ale také s ostatními případy, které tam vede, a některé jsme příkladně prošli, abych se s nimi seznámila modelově, a řešili jsme spíš systémové kroky.

Pokud hovoříte o rodinách ve Velké Británii, tak s některými pracovníky orgánů sociálně právní ochrany dětí v ČR, kteří se na mě obrátili, jsem nadále v kontaktu, ale ta situace je trošku jiná, protože pokud probíhají řízení ve Velké Británii, tak tam Česká republika má možnost nějakým způsobem se alespoň se spisem seznámit. Je pravdou, že ani soudy ve Velké Británii neberou české úřady natolik vážně. On je také rozdíl, jestli dochází ke sporům mezi rodiči, přeshraniční spor, kdy jeden rodič je české státní občanství a druhý je zahraniční, a když jsou oba v zahraničí. To jsme si s panem ředitelem Kapitánem vyjasnili.

Pokud jde o maminku, že má mnoho věcí a žádostí podat sama, tak to samozřejmě také dělala. Některé prošly poměrně spíš z důvodů administrativních do ztracena, ale dědeček žádal o styk s dětmi. Pokud jde o tetu a širší rodinu, že měla projevit zájem, aby jí děti byly svěřeny, tak bych chtěla paní ministryni upozornit, že Norsko ve své legislativě v žádném případě nevydává děti, které má na svém území, ani do péče širší rodiny na území jiného státu. Tato varianta nepřipadá v úvahu. Přestože k ní byla maminka tlačena i Úřadem pro mezinárodně právní ochranu dětí, z pohledu norského práva je to absolutní nesmysl.

Matka také norskou advokátku ze strany státu, která byla bezplatná, měla celý rok. Tato norská advokátka dokázala, protože asi byla bezplatná pro matku, celý rok studovat spis, aniž k čemukoli došla. Proto jsme se rozhodli založit petiční výbor a petiční akci na pomoc, aby mohla matka využít jiných advokátek, které se tomuto případu věnují a maminku v tomto případě zastupují.

Žádala jsem také prostřednictvím úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí o vytvoření tzv. případové konference. S výsledkem této žádosti seznámím všechny také na dnešní tiskové konferenci ve 13.00 hodin. Je tam i dalších několik naprosto nesplněných žádostí ze strany Barnevernu.

Správně říkáte, že matka už požádala Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí, aby vyslovil záruky za to, že dohlédne na matku a děti, pokud se ocitnou na území ČR. To je proto, že matka původně žádala orgán sociálně právní ochrany dětí v Hodoníně, a tyto úřady jí vyslovily plný souhlas s tím, že znají matku, znají širší rodinu, pokud by se tady děti ocitly, jsou plně kompetentní a schopné maminku zastoupit a starat se o ni. Ale protože toto přijato nebylo, tak se k tomuto vyjádřil jako garant úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí.

Více k tomu dneska komentovat nechci, protože šetření krajské komise v těchto dnech probíhá a nechtěla bych jakýmkoli způsobem ohrozit jejich výsledek.