Chalánková (TOP 09): Vymyslel se nový úřad na přidělování státních bytů, ale i od toho se upustilo

Vzhledem k tomu, že uplynul již nějaký čas od mého vystoupení při minulém otevření tohoto bodu, tak bych ráda připomněla alespoň některé důležité momenty, které se tohoto zákona týkají.

Ráda bych se s dovolením ohradila proti možná mediálním výstupům paní ministryně, která říká, že opozice chce přistoupit k obstrukcím, že si nepřeje tento zákon o sociálním bydlení, aby byl projednán a poslán dále do výborům.

Chtěla bych připomenout, že takovýto důležitý zákon, který je velmi rozsáhlý a který také přináší nové povinnosti například obcím, nebo možnosti řešení tohoto problému i směrem k obcím, kde nedošlo k žádné dohodě, bohužel ministerstvo přináší v podstatě až v samém závěru svého období. To, že opozice nebo poslanci chtějí řádné projednání tohoto zákona, protože to, co projde Poslaneckou sněmovnou, bude přesně zákon, který postihne občany a zákon by měl být kvalitní. Tady bych chtěla upozornit, že přestože se tento zákon tváří, že byl napsán legislativci, opak je pravdou. Myslím si, že opravdu je tento zákon hlavně velmi nekvalitní, dá se skutečně považovat za velmi nekvalitní návrh. Není to z toho důvodu, že bychom chtěli bránit tomuto schválení zákona, nicméně je naší povinností, aby z Poslanecké sněmovny přišel do terénu a pro veřejnost zákon kvalitní.

Tento zákon je předkládán až těsně před koncem volebního období a jde přitom o zákon zásadního významu. Jsem si vědoma, že si tento zákon současná vláda vytkla jako jeden ze svých nejzákladnějších cílů, přesto jsme zde slyšeli v minulém týdnu nebo v minulém projednávání, kdy zákon byl otevřen, dopis, který poslala paní ministryně pro místní rozvoj, paní ministryně Šlechtová, byl zde přečten paní poslankyní Maxovou, která zde zásadní výhrady k tomuto zákonu také poslala.

Předkladatelé si od toho zákona slibují nejen vyřešení bytové nouze lidí, kteří se ocitli na ulici nebo v nevyhovujícím bydlení, ale současně i pomoc lidem, kteří bydlí, ale do bytové nouze se s ohledem na své nízké příjmy kdykoliv mohou dostat. Jsou to důležitá sdělení, protože nejenže můžeme zajistit byty pro ty lidi, kteří jsou ohroženi ztrátou bydlení nebo již jsou bez domova, tak také na druhou stranu zase můžeme přivést do neblahé situace lidi, kterým chybí pouze dostatek finančních prostředků k tomu, aby si své bydlení udrželi. K tomu se ještě dostanu.

Proces přípravy tohoto zákona byl od začátku doprovázen kompetenčními i věcnými spory mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí, Ministerstvem pro místní rozvoj a ministrem pro lidská práva.

Dovolte, abych i já připomněla, že přípravy tohoto zákona byly nastartovány schválením koncepce sociálního bydlení na léta 2015 až 2025. Ani proces přijetí této koncepce nebyl jednoduchý a teprve 12. října 2015 se vláda shodla na jejím finálním znění. Tento koncepční materiál vymezil priority v oblasti sociálního bydlení, alokoval finanční částky na rozvoj sociálního bydlení a měl být základem pro budoucí zákon o sociálním bydlení. Koncepce byla ovšem přijata přes nesouhlas Ministerstva pro místní rozvoj, které se dokonce vzdalo svého spolugestorství. Pozitivně nebyla tato koncepce přijata ani zástupci obcí, protože právě obce musí logicky v systému sociálního bydlení sehrávat klíčovou roli. Koncepce počítala s povinným zapojením obcí do systému sociálního bydlení a i když autoři nakonec upustili od sporného návrhu stanovit napevno procentní podíl bytů, které obce budou povinně vyčleňovat z bytového fondu na sociální byty, vedle obavy o neoprávněný zásah do samosprávného rozhodování obcí byla již tehdy dalším kritickým bodem chybějící finance. To jsou ty zásadní otázky, které by zde měly zaznít a měly by být zodpovězeny. Pro koho by tady tento zákon měl být určen, pro koho by toto sociální bydlení mělo být určeno a kolik by mělo stát.

Pokud jde o samotný systém, koncepce tehdy počítala se zřizováním tří typů sociálního bydlení, tzv. krizového, sociálního a dostupného. A tento systém měl být pro své klienty prostupný a motivující. Součástí koncepce byly také konkrétní úkoly pro jednotlivé resorty v oblasti sociálního bydlení a zákon o sociálním bydlení měl být podle koncepce vládě předložen do 30. června 2016 spolu s doprovodnými zákony.

Sociální bydlení je velice široké téma, v jehož rámci se řeší anebo by se alespoň měly řešit nejen ubytování pro klienty sociálního systému, ale také sociální dávky na bydlení a podmínky jejich poskytování, standardy bytů, pravidla sousedského soužití, nakládání s dluhy nájemníků a specifické problémy ve vyloučených lokalitách a řada dalších problémů. Existují i další dokumenty, které chystaly jednotlivé resorty v soulady s úkoly zadanými vládou. Tyto dokumenty řešily dílčí problémy anebo minimálně se snažily nějaká řešení navrhovat. Bude proto na vašem posouzení, nakolik prospěšné bylo pro finální podobu zákona o sociálním bydlení množství papírů, které vládní úředníci během tohoto volebního období k danému tématu popsali. Nebudu zde otrocky popisovat celý zákon. To, co již řekla paní ministryně, když se zákon otevíral, a můžeme si přečíst ve sněmovním tisku, ale zaměřím se na jeho přípravu. Ta nešla tak hladce, jak si určitě představovalo ministerstvo.

Termíny předložení zákona se stejně jako u koncepce opakovaně posouvaly. Zákon doznal v procesu přípomínkování velkých změn. Jako hlavní jádro sporu se ukázalo, jak jsem již řekla, financování navrhovaného systému. Do vnitřního připomínkového řízení byl proto zákon poslán teprve v červenci loňského roku a až v září putoval do vnějšího připomínkového řízení. A vnější připomínkové řízení bylo ukončeno 19. října.

Zákon byl předložen bez dosažení shody se subjekty, které mají k sociálnímu bydlení co říci. Hlavní nesouhlas vyslovilo Ministerstvo financí. Přepracování navrhl resort spravedlnosti, kritické připomínky mělo také Ministerstvo pro místní rozvoj, dále vnitro a dílčí dopracování požadovala velká většina dalších připomínkových míst. Některé požadavky byly sice protichůdné, drtivé množství připomínek se ale stále opakovalo. Terčem byla především nízká legislativní kvalita navržené předlohy a chybějící prováděcí předpisy, neúplné vyčíslení nákladů ve správě k regulaci dopadů, tedy tzv. správě RIA, nejasné financování a obavy ze zásahu do práv samosprávy, pokud bude zachována povinnost obcí se do systému zapojit. Verze ve vnějším připomínkovém řízení obsahovala dokonce pro obce finanční sankce. Během připomínkového řízení byly současně vysloveny obavy z nízkého počtu sociálních pracovníků, kteří mají v novém systému začít fungovat a zajišťovat sociální práci s problémovými nájemníky.

Velké množství připomínek směřovalo k otázkám, jak vůbec by mělo sociální bydlení podle navržené normy fungovat v praxi. Tyto otázky považuji za odůvodněné o to víc, že Ministerstvo práce a sociálních věcí se s mnohými z nich nevypořádalo doposud. Následoval několikaměsíční proces vypořádání připomínek a přepisování zákona. Já se nyní nechci pouštět do rekapitulace jednotlivých avizovaných návrhů, protože jsme se o nich dozvídali téměř výhradně z médií po koaličních jednání. Tedy v rychlosti. Postupně se upustilo od povinného zapojení obcí. Změněna byla úloha úřadů práce, které měly původně fungovat jako jakési sociální realitní kanceláře. Vymyslel se nový úřad na přidělování státních bytů, aby se od něj následně také upustilo a kompetence se svěřily Státnímu fondu rozvoje bydlení. Nová sloučená dávka nahrazující současný doplatek a příspěvek na bydlení byla nakonec ponechána nejen na zaplacení sociálního nájmu v sociálních bytech, bude moci dále putovat i do standardních bytů. Měnily se lhůty, definice cílové skupiny a další podstatné náležitosti zákona. Ale nechci zabíhat do detailů. To ví jen paní ministryně Marksová a její kolegové ve vládě, jak diskuse probíhala a z jakých důvodů se některé zásadní parametry zákona měnily a jak velké kompromisy a z čí strany byly akceptovány. A hlavně není úkolem nás, poslanců, řešit za ministry a vládní strany jejich vzájemné spory a nesoulad.

Jako zpravodajka však musím znovu upozornit na naprosto zásadní věc. Verze zákona, kterou jsme do Poslanecké sněmovny dostali, je zásadně jiná než ta, která prošla zmíněným vnějším připomínkovým řízením ukončeným v říjnu. A k její podobě se již připomínková místa nemohla nijak vyjádřit. Vláda nám tedy posílá úplně nový zákon, aniž by prošel kolečkem standardních připomínek. A nejen to. Vláda současně obešla i legislativní radu vlády, kde se začátkem února zákonem zabývala pouze komise pro hodnocení dopadů regulace a její stanovisko k RIA, která předložený zákon doprovází, je jednoznačné. Ministerstvo nemá náklady na sociální bydlení vůbec vyčísleny. Není také jasné, kde se vezme dostatečný počet bytů, které by mohly sloužit jako byty sociální. A komise doporučila vrátit dokument k přepracování. Mám tu k dispozici některé pasáže.

Možná si říkáte, že jedno stanovisko by nemělo mařit naši vůli sociální bydlení řešit, že i při některých neznámých je třeba systém sociálního bydlení rozjet. Já bych si to určitě přála, protože navzdory možná odlišným představám, asi všichni cítíme, že pro určitou skupinu lidí mohou sociální byty představovat účinnou a zaslouženou pomoc a návrat do normálního života. Jenže bychom si měli uvědomit, že se tu nebavíme o několika milionové investici, kterou vyřídíme v rámci jednoho rozpočtu.

Bavíme se o nákladech v řádu miliard, bez nichž sociální byty podle současné, velmi ambiciózní představy nikdy fungovat nezačnou. A tyto informace mě právě proto děsí. Plyne z nich, že vláda předložila zákon, který plave na vodě.

Pokud jde o seniory, i tady RIA v mezidobí drobně nabobtnala. RIA konstatuje, že problém seniorů v oblasti bytové nouze je latentní, ale nenásledují žádné další informace, takže nevíme, zda senioři potřebují především dobře vyměřenou sociální dávku, aby mohli zůstat ve svém stávajícím domově a byli schopni zaplatit nájem, anebo je chce stát sestěhovávat do nových sociálních bytů. Místo důkladných analýz se RIA nově odvolává například na brněnský projekt Rapid Rehousing, který však, pokud vím, běží teprve krátce. A v otázce chování problémových nájemníků RIA zase čerpá data z nějakého drobného projektu v oblasti Žluticka.

Opravdu si nejsem jistá, zda toto jsou relevantní podklady, na jejichž základě má stát vydávat desítky miliard na sociální byty.

Obdobně jsou zde ovšem také závažné problémy v rovině věcné. Zákon cílí na velmi různorodé skupiny lidí - od bezdomovců po zmíněné seniory. Jenže ve svém důsledku může některým lidem v obtížích ublížit. Zákon totiž mimo jiné nastavuje nová pravidla pro výpočet nového příspěvku na bydlení, který nahradí stávající dávky. A sám předkladatel přiznává, že až 14 % lidí tento příspěvek v novém systému ztratí. A nebudou to náhodou právě maminky samoživitelky? Nebo senioři, o nichž tak ráda mluví paní ministryně? Lidé, kteří bydlí, ale mají jen hluboko do kapsy a příspěvek na bydlení jim pomáhá uplatit a zaplatit standardní nájem? Bližší analýzu bychom v důvodové zprávě hledali marně.

Neustálými změnami jsme navíc došli do stavu, kdy se lhůty na přidělení bytu v zákoně prodloužily na dva, resp. tři roky. Je tohle opravdu efektivní pomoc lidem v bytové nouzi? Neměla by se mnohem větší pozornost věnovat azylovým domům a financování sociálních služeb spojených s pomocí lidem v nouzi? Jak bude fungovat krizové bydlení, do něhož se mohou klienti sociálních bytů teoreticky propadnout? Zůstanou otevřené ubytovny? A stanoví stát konečně hygienické normy na jejich provoz?

Zástupci ministerstva jistě namítnou, že tento problém řeší například zákon o sociálních službách. Já jsem ale přesvědčena, že systém pomoci v nouzi by měl být propojený a jednotlivé typy pomoci by měly logicky navazovat. Stanovením dvou různých lhůt zákon současně zakládá nerovnost mezi klienty sociálního systému. Ten, kdo bude mít štěstí a bude žít v obci do systému zapojené, má získat byt do zmíněných dvou let. Ten, kdo v takové obci žít nebude a bude muset žádat byt od Státního fondu rozvoje bydlení, má smůlu. Bude čekat o rok déle. Důvod, proč tyto lhůty byly stanoveny tímto způsobem, neznám. Troufám si ale tvrdit, že dva různé právní režimy mohou být problémem i z hlediska souladu s Listinou základních práv a svobod, resp. rovnosti občanů před zákonem. Zákon rozdělí lidi na dvě různé skupiny, přičemž jediným kritériem bude místo jejich pobytu. Chce-li státní správa zaštiťovat sociální bydlení, nemůže vytvářet dvě kategorie občanů. Obavy ze zásahu do kompetencí obcí sice na první pohled odpadly, ale tlaky na povinné zapojení obcí ale přetrvávají. A velkým tématem je určitě i motivace obcí zapojit se do systému dobrovolně. Podmínky financování sociálního bydlení totiž nadále zůstávají nejisté, protože z velké části nejsou zakotveny přímo v zákoně, ale závisejí na vládních nařízeních.

Přiznám se, že velké pochybnosti mám také o fungování Státního fondu rozvoje bydlení. Tyto obavy nerozptýlili ani zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí na jednání podvýboru pro bytovou politiku. Ráda si od zástupců ministerstva nechám vysvětlit, jak konkrétně a kde bude Státní fond rozvoje bydlení byty do sociálního pobytového fondu získávat. Pokud jsem totiž správně četla návrh zákona, nikde se nepíše, že musí Státní fond rozvoje bydlení hledat prázdné a vhodné byty pro sociální bydlení v lokalitě stávajícího bydliště osoby v bytové nouzi. A ze zákona také zmizely podmínky pro umístění sociálních bytů, které měly zamezit vytváření nových ghett. Velmi proto chápu námitky z neziskového sektoru a z platformy pro sociální bydlení, která se na přípravě zákona aktivně podílela. Bez jakýchkoli pravidel riskujeme, že současná ghetta zůstanou a nová se k nim přidají.

Je tu ještě jeden velmi sporný bod. Marně jsem hledala v zákoně cokoli, co by se dalo vykládat jako motivace vrátit se ze sociálního bytu zpátky do normálního nájemního bydlení. Zákon totiž ve finální podobě ztratil to, co nalezneme ještě v původní koncepci z roku 2015. Buduje systém, který není prostupný, ale naopak zadrží klienty sociálního systému v sociálních bytech natrvalo. Ministerstvo práce a sociálních věcí se k tomu dokonce v RIA bezelstně přiznává.

Především chci pro vyváženost své zprávy zmínit i pozitivní změny, kterými návrh zákona postupně prošel. Především je to návrat k trvalému pobytu jako podmínce udělení sociálního bytu. Některá města se oprávněně obávala toho, že se na jejich území budou sestěhovávat sociálně slabí lidé z celé republiky. Ne že by se to nyní již nedělo, nově by to však bylo dokonce pod záštitou státu.

Za druhé se rozhodlo, že příspěvek na bydlení bude poskytován i do normálních, nikoli jen sociálních bytů. Považuji to za samozřejmé, protože mnoho lidí, a troufám si říci většina, se nebude chtít stěhovat do nových bytů spolu s problémovými nájemníky například z vyloučených lokalit. Chtějí zůstat doma, tam, kde jsou zvyklí, a pouze potřebují pomoc s placením nájmu. A to se mimochodem týká také mnoha seniorů, jimiž se ministerstvo zaklíná nejčastěji. Pro některé z nich možná zákon přináší nové komplikace.

Bohužel pozitivní posuny jsou z mého pohledu v menšině. V zákoně převládají změny, které z jeho původních verzí udělaly torzo, a výsledné torzo dává více otázek než odpovědí. Zákon se rozkročil opravdu široko. Chce jedním modelem pomoci zachraňovat bezdomovce, lidi z ubytoven, a současně pomáhat nízkopříjmovým rodinám a seniorům. Neřeší ale vůbec příčinu toho, proč se lidé ocitají v bytové nouzi, a neusiluje o to, aby výsledkem snažení státu byl návrat těchto lidí do normálního života. Svým způsobem tak zakládá na nové nespravedlnosti.

Nejasné zůstává i praktické fungování sociálního bydlení. Ministerstvo práce a sociálních věcí sice podle dostupných informací podpořilo pilotní projekty ve 14 českých městech a chce připravovat prováděcí vyhlášky a metodiky. Jenže tohle úsilí přichází poněkud pozdě.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, postup vlády považuji za naprosto nemístný, protože nás záměrně konfrontuje se zákonem, na němž samotná koalice nenašla shodu. Vláda obešla standardní mechanismy určené k přípravě nové legislativy, připomínkové řízení i legislativní radu a poslala do Poslanecké sněmovny paskvil. Poslanci ale nemohou za to, že Ministerstvo práce a sociálních věcí zaťatě hájilo své představy, až na poslední chvíli přistoupilo k rychlé akci. Postup při přípravě zákona o sociálním bydlení ukazuje, jak legislativní proces vypadat nemá. (Stoupá hluk z levé strany sálu.)

Samozřejmě jsem také zaslechla názor, že je třeba zákon co nejrychleji přijmout, hlavně aby něco bylo, novelami se to dá měnit v budoucnu. Já tento přístup nesdílím. Myslím si, že tato Sněmovna by neměla krátce před volbami pustit do světa polotovar s nejasnou budoucností a zatížit tak další vlády závazkem ve výši desítek miliard korun, aniž bychom mohli s určitostí říci, že to bude fungovat.

Především s ohledem na nedostatečné ekonomické podklady a nastíněné sporné body proto navrhuji a navrhnu v obecné rozpravě, která je již otevřena, do které jsem se s tímto přihlásila -

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Rozprava ještě není otevřena. V tento moment máte slovo jako zpravodajka.

Dobře, tak já se přihlásím v obecné rozpravě k návrhu, který teď avizuji, chci se přihlásit k návrhu, že chci vrátit zákon předkladatelům k přepracování. Děkuji.