Těší mě, že pro mladé lidi je dnes komunistická zvůle pasáží z učebnic dějepisu. Pro to, aby se podobná hrůzovláda neopakovala, je však potřeba si jí neustále připomínat. Svoboda totiž není samozřejmost.

Měl jsem tu čest přivítat v Senátu přes 150 studentek a studentů především z gymnázií z Nymburka, Chomutova, Ostravy, Prahy, Říčan či Plzně na semináři Zločiny komunismu. Děkuji všem hostům a panelistům za účast a také Mladí demokraté a Muzeum paměti XX. století za organizaci.

Budu rád, když si uděláte čas na můj projev, který jsem studentům řekl přímo v sále:

Vážení hosté,

v sále mezi vámi vidím spoustu mladých lidí, kteří se narodili dávno po Sametové revoluci. Na úvod bych vám všem chtěl říct, že máte obrovské štěstí. Narodili jste se do svobodného světa. Do světa, ve kterém vám nikdo nebude přikazovat, co si máte myslet a jak se svým životem naložíte. Máte možnost držet otěže svého osudu pevně ve svých rukou. Máte výsadu svobodně se rozhodovat. Já jsem takové štěstí neměl. Jsem ročník 1962 a skoro polovinu svého života jsem strávil v kulisách komunistické šedi.

Má rodina přišla nejen o majetek, ale ztratila i vazby na příbuzné. Můj tatínek Theobald byl jako příslušník bývalé aristokracie označen komunistickým režimem za třídního nepřítele. Nemohl se ani vyučit zedníkem a po absolvování vojenské služby u Pomocných technických praporů až do revoluce živil rodinu jako řidič náklaďáku a později sanitky. Nicméně příběh mé rodiny je pouze jedním z mnoha a ani zdaleka nepatří k těm nejtragičtějším. Komunistický režim má na rukou krev nevinných lidí, kteří se odmítli smířit vizí života prožitého v nesvobodě.