S cílem zajistit pro ně státní finanční podporu vznikl v roce 1999 zákon č. 306/99 Sb. o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením. Soukromé školy jsou tak financovány podle litery tohoto zákona a mají nárok na finanční příspěvek ze státního rozpočtu na platy učitelů, jejich odvody, na učební pomůcky a také na provoz. Jsou tedy finančně zajištěny stejně jako školy veřejné a státní. A protože rodiče, kteří dávají své děti studovat na soukromé školy, jsou srozuměni s tím, že zde musí také platit školné, mají tyto školy mnohdy lepší finanční podmínky než školy veřejné.
Normativy – tedy finanční prostředky na studijní obory – jsou u veřejných škol stanovovány krajskými úřady, proto se tyto normativy kraj od kraje liší. Naproti tomu normativy škol soukromých jsou nejen u stejných oborů vzdělávání jiné, ale navíc nemohou být nikým přerozdělovány. Jsme tak svědky paradoxu: V některých krajích jsou státní či veřejné školy financovány státem nižším finančním příspěvkem než školy soukromé. Ještě specifičtější je praxe u škol církevních, kde tyto dostávají od státu peníze navíc také pro oblast investic, takže jsou po stránce finanční vlastně zcela státní (sic!).
Vzhledem k výše popsanému, není divu, že soukromých škol u nás v poslední době stále přibývá. Vznikají soukromé školy všech typů a mnohdy hlavně tam, kde kraje provedly optimalizaci některých „svých“ škol, tedy ukončily jejich činnost, opustily budovy, propustily pedagogy a ti si v těchto prostorech obratem založili soukromou školu. Počet škol se tedy tímto krokem de facto nezměnil.
Myslím, že s poklesem žáků a studentů, ke kterému dochází v aktuálních ročnících, se na pořad dne dostala otázka přehodnocení efektu rozdělování veřejných prostředků na vzdělávání. Jsem si samozřejmě vědoma, jak silný odpor majitelů soukromých škol vyvolají pouhé úvahy o možných změnách současného stavu. Zároveň jsem si ale jistá, že tito podnikatelé ve školství jistě dostanou dost prostoru zdůvodnit, proč by stát měl hradit jejich podnikatelské záměry.
I já si umím představit finanční podporu státu pro studijní obory, jejichž výuka je státem vzhledem ke společenské potřebě vlastně objednána. Tento přístup by měl být ale skutečně selektivní. Státní rozpočet není nafukovací.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ANO
