Tento týden na stránkách Deníku Referendum otevřel bývalý squatter Arnošt Novák problematiku obsazování domů na případu vyklizení squattu v Neklanově ulici na pražském Vyšehradě Policií CR. Squattery do delší dobu neudržovaného domu ve vlastnictví italské firmy pozval loni nájemník. Ti podle jejich slov chtěli v neobývaných prostorách zřídit komunitní centrum. Zástupce správce domu ale požádal podle zákona o vyklizení domu policisty a zásah se neobešel bez použití donucovacích prostředků (policie tvrdí že ji před domem napadla skupina 4 mladíků).
Tato událost opět připoutává pozornost k problematice squattingu, což není jev v ČR příliš rozšířený. Nemyslím příležitostný squatting pro homeless, to je otázka spíše sociální. Myslím ideový squatting, který čerpá z různých ideových zdrojů nonkonformismu. Týká se převážně mladé populace, která ve squatterské komunitě může specifickým způsobem realizovat právo na domov a uspořádat si po svém i mezilidské vztahy. Často takový squatt existuje jako centrum alternativní kultury.
Reakce státu na squatting souvisí se stupně liberálnosti systému v dané zemi. Česká právní úprava neposkytuje legální definici squattingu., ale hranice souvisí s aktivní ochranou vlastických práv. Dlouholetá tradice squattů na západě vedla k nalezení určitých forem legální koexistence s veřejnou správou i když za cenu omezení radikalismu. Argumentovat odmítáním ochrany vlastnictví je možná zajímavý bouřlivácký postoj, ale k praktickému řešení nevede.
I v České republice známe případy, kdy se cesta k legální koexistenci squatterů s vlastníky našla. Známý je osud squatterů z domu v ul. pplk. Sochora, který patřil městské části Praha 7. Tam při stěhování zůstal nájemník, který k sobě přihlásil další osoby. Podle tehdejší legislativy to bránilo jeho vystěhování. Nakonec ale dostal náhradou objekt v ulici Za papírnou 7, kde v periferní pražské lokalitě vznikl v Praze ojedinělý legální squary v prostorách propachtovaných za symbolické nájemné.
Arnošt Novák vzpomíná i na squatt v břevnovské usedlosti Ladronka, která byla ve správě hl. m. Prahy Jako tehdejší člen ZHMP pamatuji jednání sdružení občanů, kteří se v objektu usídlili, s municipalitou. Jako pokus o regulovaný squatting nabízeli projekt "Autonomího sociálně - kulturního centra Ladronka", i když bylo zřejmé že tento památkově chráněný objekt v atraktivní lokalitě Prahy 6 bude mít nakonec jiný osud.
V letech 1993-2000 zde díky neexistenci investora fungovala Nadace Landronka, ale statek, který objektivně potřeboval investice v řádu desítek milionů byl nad síly autonomní scény. Požadavek na nabídku jiné nemovitosti vhodné pro zřízení kulturního a sociálního centra se dostala i do usnesení orgánů města. Jednání s Nadací ovšem neskončila úspěšně.Konečné vystěhování přišlo v době kdy anarchistická scéna ztrácela na podpoře kvůli militantnímu vystoupení při pražském zasedání Světové banky a MMF.
Myslím že myšlenka regulovaného squattingu není passé. V Praze by se našla celá řada kapacit, které by se takto využít daly. Problémem samozřejmě je právní, ale i zvyková hranice mezi regulovaným a divokým squattingem. Nevyřeší to obecný princip, vždy půjde o konkrétní podmínky. Objekt, který je kulturní památkou, vyžaduje vysoké investice. Objekty v dobrém stavu a bez potřebných investic nejsou zpravidla prázdné a nevyužívané.
Nejde jen o to, že municipalita projeví zájem, ale i squatteři by se měli snažit ubrat na té divokosti a snažit se vejít do nějakých pravidel. Jinak jednotlivé kauzy skončí prostě zásahem policie. Squateři také nemohou jen se sférou politiky bojovat, ale také s ní jednat. Sebeprezentace squatterů souvisí i s postojem veřejnosti, která se často bojí průvodních kriminálních jevů spojených s divokým squattingem. Vinit Policii ČR, že není pasivní když má plnit své úkoly ze zákona, už je pozdě.
Publikováno na ww.denikreferendum.cz
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Dolejš - profil
