Politická realita v posledních bezmála třech desetiletí přináší drtivé většině lidí v naší zemi permanentní útrapy a zklamání. S tímto znechucením se občané vyrovnávají různě: od víry ve spásonosný účinek „svobodných“ voleb až po naprostý nezájem o veřejné dění. Tedy od víry v příchod „mesiáše“, který konečně nastolí „pořádek“ až po „házení“ politiků a politických stran do jednoho „pytle“. Od víry ve změnu k lepšímu po naprostý pesimismus. Jinými slovy od aktivního zájmu k tzv. „apolitičnosti“. Ať tak či onak, člověk politice neuteče. Apolitičnost je pouhou iluzí, že nezajímám-li se o společenské dění zajímat, netýká se mě. Je to nepochopení skutečnosti, dobrovolný přechod do pasivity, vzdání se možností aktivního podílení se na záležitostech, které se každého člověka bytostně dotýkají. Co je příčinou rozporu počátečních očekávání a následné trpké srážky s realitou? Proč jsou naděje lidu v politiku, politiky a politické strany nenaplněny? Proč si připadáme jako diváci, kteří si zakoupili lístek do divadla, avšak již po zahájení prvního dějství cítíme, že nabídka neodpovídá poptávce? Pro lepší orientaci v nastoleném problému nám pomůže, vysvětlíme-li si několik běžných nedorozumění plynoucích ze zmatení pojmů.

Běžně přijímanou chimérou je představa o vrcholném politikovi jako zástupci „veřejného“ zájmu. Respektive takovou úlohu od politika veřejnost běžně očekává. Současný buržoazní režim tuto falešnou představu ve vědomí lidí systematicky udržuje a podporuje. Potřebuje vytvořit dojem politické nezávislosti jednotlivce nad determinanty, které skrytě určují jádro jeho profesní činnosti. Ve skutečnosti politik (pro lepší ilustraci nechť je slovo „politik“ volně zaměnitelné se slovem „poslanec“, neboť zde mluvíme o vrcholné politice, nikoliv o obecní úrovni) neslouží veřejnosti, nýbrž těm, kteří jej do politiky prosadili a také ho v ní udržují. Jeho hlavní náplní činnosti je vědomé prosazování a obhajování objektivních zájmů těch, kterým slouží, a následné ospravedlňování z nich plynoucích rozhodnutí před veřejností. Poněvadž se pohybuje v prostředí silného nátlaku a konkurence, je nucen působit v korupčním prostředí, kde „účel světí prostředky“, a tyto praktiky si osvojovat. Veřejná skandalizace těchto naprosto běžných a systémem podmíněných praktik je jedním z obvyklých nástrojů vzájemného boje mezi vzájemně si konkurujícími kapitalistickými strukturami v zemi. Ve spolupráci s režimními médii musí být vymyšlena taková verze příběhu, která by s „vaničkou nevylila i dítě“, tedy aby nebyla ohrožena legitimita celého systému v očích veřejnosti, resp. aby korupční praktiky nebyly spojovány se samotným kapitalistickým systémem pupeční šňůrou. Jinými slovy: musí být zajištěné takové zprostředkování příběhu, které bude skandál interpretovat nejlépe jako prosté individuální morální selhání, jako výjimky, vybočení z „čistých“ pravidel hry.

Podobné iluze jsou spojovány s problematikou politických stran. Téměř každá politická strana v ČR se snaží prezentovat jako hájitelka zájmů „všeho lidu“. Jelikož strany ve volebním souboji usilují o přízeň celých mas lidí, nechtějí přiznat svou třídní podstatu. Jsou tedy nuceny ji skrývat a předstírat, že hájí zájmy právě těchto početných mas. Je to pouhá vábnička, klamavá propagandistická proklamace, neboť z logiky věci žádná politická strana nemůže hájit zájmy všech, jestliže žádný „veřejný“ zájem v kapitalistické společnosti neexistuje. Jednou z výjimek je Strana soukromníků České republiky, která se na svém webu charakterizuje dokonce jako „stavovská strana“. Připomeňme též neobvykle upřímná slova buržoazního politika Miroslava Kalouska (dnes TOP 09), který svého času, ještě jako místopředseda KDU-ČSL v roce 2004, uvedl: „Co jiného je politická strana než nástroj na uplatnění moci v zájmu nějaké skupiny voličů? Největší hřích politika je odříkat si tu moc. Je uplatnitelná zejména v personální oblasti. Politická strana není nic jiného než personální agentura. Uplatňovat vliv všude tam, kde je to možné, je naší povinností.“ Ano, politická strana není nic jiného než nástroj pro uplatnění moci. Nebyla tu vždy a nebude tu věčně. Je to historicky se vyvinuvší organizace, která v současném buržoazně-demokratickém systému hraje úlohu formální nositelky legitimity moci. Kapitalistický systém si vytváří pluralitu stranictví, ačkoliv by mu ve skutečnosti stačila strana jedna. Proč tomu tak je? Protože režim potřebuje vyvolat zdání skutečné politické soutěže. Podmiňuje vytváření politických stran, na oko si hrající na souboj o podobu řízení státu, o hru na změnu. Tato kamufláž dosahuje svého vyvrcholení před volbami. Lidem je systémem nabízeno široké spektrum různých politických stran. To má ve voliči vzbudit představu reálného výběru, přičemž volba toho či onoho žádnou volbou není, neboť všechny systémové strany jsou vedeny stejnými třídními zájmy. Umožnit lidem volit pro jednu ze svých „značek“ je ovšem ta nejlepší cesta, aby se voliči cítili propojení se svým kandidátem a s pocitem účasti na demokracii mu mohli bez obav svěřit důvěru. Buržoazní systém dokonce umožňuje do této politické arény vpustit i strany bojující proti stávajícímu režimu. Ale jen do té doby, dokud takovou protisystémovou stranu mají pod kontrolou, resp. dokud strana nemá takovou sílu, aby se stala reálnou hrozbou celého systému. V momentě, kdy si systém vyhodnotí svého soupeře jako vážnou hrozbu svého existenčního postavení, likviduje ho. Pro čtenáře snad nemůže být zářnějšího příkladu než (ne)perzekuce komunistického hnutí v našich zemích. Z historie bývalého Československa je známo, že 9. října 1938 byla zastavena činnost KSČ na Slovensku, aby k témuž činu došlo 20. října 1938 v českých zemích a na Moravě a 24. října na tehdejším území Podkarpatské Rusi. K rozpuštění KSČ v naší zemi došlo 27. prosince 1938 na základě vyhlášky Ministerstva vnitra. Na druhé straně zde dnes máme legálně působící KSČM. Proč? Protože pro buržoazní republiku v současnosti nepředstavuje KSČM žádnou mocenskou hrozbu. Nikoliv proto, že by byl systém v současné době vůči své skutečné opozici ve své podstatě o parník liberálnější než tomu bylo ve třicátých letech minulého století. KSČM se stala stabilní součástí tohoto systému. Trend po roce 1989 naznačoval, že se dobrovolně vzdala svého skutečného dějinného poslání a svou třídní podstatu odhodila ne pouze „na oko“, ale i skutečně. Pro buržoazní republiku není nic lepšího než mít z komunistické strany zkrocenou šelmu přivázanou k boudě. Sice občas z povinnosti zaštěká, ale nekouše a neutrhne se z řetězu.