Islám zdaleka není pouze náboženství, jak si mnoho lidí nalhává. Islám je civilizací, identitou, společenským systémem, soustavou hodnot a kulturou, která je v mnoha ohledech antitezí Evropy.
Charakteristickým znakem Evropy je, že od antiky přes křesťanství (člověk stvořen k obrazu Božímu se svobodnou vůlí, „Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží“) až po osvícenství a demokracii odděluje sféru světskou a náboženskou a každému člověku přisuzuje svobodnou vůli. Tím se zakládá prostor pro stěžejní instituty západní civilizace jako například pluralismus, osobní svoboda, světské právo, suverenita lidu, osobní vlastnictví či vědecký pokrok.
Islám takové dělení nezná, nepracuje s konceptem svobodné vůle, odmítá oddělení náboženství od státu. Proto je mu většina výše zmíněných institutů naprosto cizí. Vyžaduje podřízení, nic mu nesmí odporovat. Neuznává jakékoliv autonomní instituce mimo islám.
Evropa a islám se liší v zásadních otázkách pohledu na jednotlivce a vztah mezi státem a náboženstvím. Obě civilizace proto produkují neslučitelné a konkurenční společenské, politické a kulturní instituce. Rozdíl ve způsobu života a v jakýchkoliv měřitelných kategoriích mezi Západem a islámským světem je toho jasným důkazem.
Z toho vyplývají dva závěry. Islám nikdy nebyl součástí Evropy v tom smyslu, že by ji nějak hodnotově ovlivnil. Pokud by byl, vypadala by Evropa podstatně jinak. Není žádoucí, aby se někdy takovou součástí Evropy stal, protože by zásadně Evropu měnil.
Islám je s evropskými hodnotami slučitelný pouze jako osobní náboženství muslimů. Jako společenský systém, kultura a civilizace nikoliv. Celá integrace muslimů v Německu i v Evropě závisí na tom, zda bude mít Evropa vůli zatlačit islám do podoby ryze soukromého náboženství a nedovolí mu pronikat do veřejného prostoru a přizpůsobovat ho k obrazu svému.
Náboženská svoboda se nesmí stát záminkou pro vytváření paralelní společnosti, z práva na odlišnost nesmí být odlišná práva a privilegia, tolerance se nemůže stát ospravedlněním pro muslimské excesy a nepřijatelné zvyky. Muslimové se musí přizpůsobit Evropě, ne Evropa muslimům.
Objektivně vzato se dá říct pouze to, že v Německu je několik milionů muslimů. Jestli se stanou součástí Německa, záleží na tom, zda opustí své staré loajality a budou islám praktikovat pouze jako čistě osobní náboženství. Takovému vývoji ovšem jistě nepomůže, bude-li islám v rámci znovu nalezeného multikulturalismu deklarován jako součást Německa.
Andrej Duhan
Psali jsme:
autor: PV
