Sen o změně přístupu členských států, které se za účelem blokace pokusů přijmout v sociální oblasti cosi smysluplného jednohlasně ohánějí subsidiaritou a tradicemi. A tak rok po roce sledujeme, jak tak závažné záležitosti jako např. boj proti sociálnímu dumpingu a prekérním zaměstnáním či potřeba účinných inspekcí práce zůstávají bez viditelného a efektivního řešení. Namísto toho, aby se k nim EU postavila čelem, vymýšlí nesmysly typu "otevřená metoda koordinace", "flexikurita" apod.
Občané Evropské unie jsou čím dál více zklamáni a frustrováni, s čímž úzce souvisí jejich nedůvěra a klesající zájem o evropské volby. V žádném případě se nechci nikoho dotknout a není v mém zájmu kohokoli urazit, nicméně zprávu "o plánu EU proti homofobii a diskriminaci na základě sexuální orientace a genderové identity" považuji za názorný příklad směšné praxe EU. Samozřejmě že je důležité a správné bojovat za práva menšin, nicméně jsem stále přesvědčen, že by se Evropa měla věnovat spíše jiným klíčovým problémům, které trápí obyvatele členských států: enormní nárůst nezaměstnanosti, prekérní, tj. nejistá zaměstnání, bezdomovectví, upadající vliv odborů, které jsou neoliberály považovány za poslední překážku nadvlády neviditelné ruky trhu.
V současnosti politické strany věnují svou energii vytváření hesel pro blížící se volby. Myslím, že by bylo dobré analyzovat výsledky voleb posledních a hlavně důvody, proč dopadly, jak dopadly. Jedna z největších chyb Komise, Rady a Parlamentu je, že namísto využívání dobrých příkladů z určitých členských států mají tendenci vytvářet nové, a jak jsem již uvedl, prázdná hesla. Slovo, které nenávidím snad nejvíce, je konkurenceschopnost. Je totiž používáno k postupnému a záměrnému rozkládání evropského sociálního modelu. Nabízeným řešením jsou pak nízké daně, žádná minimální mzda a slabé odbory. Znamená to tedy, že úspěch se dostaví, když budeme konkurovat Číně, Africe nebo některým z Latinsko-amerických zemí? Podíváme-li se na praxi severských států, uvidíme vyšší daně, silné odbory, férové kolektivní vyjednávání, velké přerozdělování a klíčovou roli státu. Jak je možné, že jsou všechny tyto země konkurenceschopné?
Jak jsem uvedl na začátku, je zcela možné, že se mi můj sen nikdy nesplní. Ale rád bych ze strany EU institucí viděl alespoň malou snahu změnit myšlení pro ně tak typické. Pokud k tomu nedojde, ztráta důvěry Evropanů může celý evropský projekt ohrozit. Změnou konkrétně myslím vybudovat silnou Komisi, v níž eurokomisař pro zaměstnanost nebude jen loutkou ignorovanou ostatními eurokomisaři. Čas na velkou změnu je tady! Pokud jej propásneme, nový Parlament bude pouhou hračkou v rukou populistů, kteří budou mít ve volbách úspěch díky nedůvěře, se kterou do voleb lidé půjdou, nebo díky tomu, že je lidé budou naopak ignorovat.
Zásadní roli v tom všem sehrají jako vždy média, která, mám-li být upřímný, více zajímají neúspěchy než úspěchy. A pravdou je, že mnoho politiků jeví větší zájem o své posty doma než v evropských institucích. Pak má mnoho europoslanců pocit, že jsou v Evropském parlamentu jakoby v exilu.
Jsem z Česka, kde je před volbami "dobrým" zvykem informovat výhradně o našich vysokých platech, našich mnoha výhodách a řádků o tom, jak se snažíme v EU něco změnit, je jen poskrovnu.
Lisabonská smlouva udělila Evropskému parlamentu více práv, výsledek je však zatím velmi ubohý.
Na závěr už dodám snad jen omluvu za svůj pesimistický pohled.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
