Farský (TOP 09): Ti úspěšní doufám budou ti kvalitní, ne ti známí a podloudně informovaní

Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové. Máme před sebou skutečně jednu z nejdůležitějších norem možná celého volebního období, ale minimálně příštího roku, protože je to norma, která ve finále rozděluje úspěšné od neúspěšných, a dobré by bylo, když by se nám podařilo tady dohodnout normu, která bude... skutečně ti úspěšní, že budou ti kvalitní, a ne že to budou ti známí a ti podloudně informovaní. Je to na nás, je to nejenom v tomto zákoně, ale ještě si myslím, že s ním bude kus práce i ve výborech, proto bych se také neklonil k tomu, abychom zkracovali lhůtu byť o 10 dní.

To zpoždění, které tady je zcela zásadní, tak přece není možné dohánět tím, že ve Sněmovně se tomuto zákonu nebudeme věnovat. My jsme legislativní část, my máme odpovědnost, co ze Sněmovny odejde, a nemůžeme si říct, že když od roku 2004 víme o tom, že ten zákon musíme přijmout, tak teď ho budeme přijímat v časovém presu, který vždycky přináší nějaké problémy a chyby. A udělat chyby v tomto zákoně je skutečně jednoduché, ale velice, velice špatné.

Už z úvodu, a debatovalo se to u zákona o veřejných zakázkách v té současné verzi zákona z roku 2006 s poslední velkou novelou v roce 2012, takzvanou transparenční, že snad přinesl tu povinnost, že se musí soutěžit na cenu.

Není to pravda. To není problém zákona. To je v tom, že jednotlivé dotační programy začaly být vypisovány, že se musí soutěžit přímo na cenu do jejich podmínek, a také v tom, jak rozhoduje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, protože jakékoli jiné kritérium jste použili, tak vedlo k tomu, že byla soutěž napadena, a když už byla napadena, tak skončila u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na měsíce, mnohdy na roky. Jak to řešili tedy zadavatelé? Soutěžili na cenu, protože je to nejpohodlnější, ale není to zákonem. Ten zákon se v tomto paragrafu od roku 2006 nezměnil a § 78 odst. 1 písm. a) od té doby pořád říká, že se má vybírat nejvýhodnější nabídka, a až písmeno b) říká: nejnižší cena. Od roku 2006 beze změny, přesto k této změně došlo, takže to nemůže být zákonem. Proto říkat, že to zákonem napravíme, je dost kulhající. Také bych se připojil k tomu, když zaznívá, že není vždycky špatné soutěžit na cenu. Byl jsem starostou osm let, za tu dobu jsme utratili kolem půl miliardy veřejných prostředků na investicích a za tu dobu jsme měli problém u jedné milionové akce a většinu jsme soutěžili na cenu. Ale soutěžit na cenu znamená, že musíte mít výborně připravený projekt až do detailů, jako je typ zásuvek, kliček na oknech, protože pokud to neuděláte, tak samozřejmě vám dodavatel nabídne ty nejlevnější a cokoli chcete navíc lepšího, tak vám dá za vícepráce a vyšší náklady. Takže pak se přenáší práce do projektové přípravy a také pak nemůžete šetřit na tom, že použijete kvalitní stavební dozor, že použijete skvělý inženýring. A pak se můžete dostat k tomu, a řeknu čísla jen za loňský rok, že v Semilech předpokládaná hodnota soutěžených zakázek byla 40 milionů, vysoutěžená 36 milionů a konečná cena po započtení všech víceprací a méněprací 33 milionů. Jde to. Je to náročnější, než jen tak vypsat zakázku, nechat dát nabídky a pak se dohadovat, že tam máme nějaké rezervy 20, 30, 50 % možných víceprací, a tu zakázku průběžně měnit. Jde to, u některého typu zakázek dokonce soutěžit na cenu je velice výhodné, logické, ale má to daleko větší požadavky na zadavatele. A bohužel mnozí zadavatelé tuto náročnost neustáli, a tak se tady rozvinul boj proti soutěžení na cenu a říkalo se, že je to snad zákonem. Nebylo a zákon to také nevyřeší.

Co se týká dalšího momentu, kde by měl tento zákon pomoci, je, že by měl vést k zrychlení výběrového řízení. To je pravda a povede k tomu, tak jak ho čteme, ale musíme si říct, že je to vždycky něco za něco. A tak jestliže zvýším limit pro zjednodušené podlimitní řízení z 10 milionů na 50 milionů, tak si musíme říct: Chceme utrácet rychle nebo efektivně. A vybírejme si. Jestliže tam zkracujeme lhůty, že jsou zcela vypuštěna předběžná opatření, že zůstávají limity dva a šest milionů, byť podle schválené novely z roku 2012 už měla být od příštího roku dokonce v limitech jeden a jeden milion a ne dva a šest milionů, je otázka, jestli to stojí zato. Jestli chceme investovat efektivně, jestli chceme s prostředky, které vybereme na daních nebo které získáme od Evropské unie, což zase není nic jiného než naše přeposlané peníze, jestli se snažíme utratit co nejrychleji anebo co nejlépe. A já se obávám, že je tam několik momentů v tomto zákoně, kdy je budeme utrácet co nejrychleji a že to třeba v první fázi bude přijato jako velice pozitivní, že najednou ty peníze se rozletí tak rychle, jak se nikdy v poslední době neutrácely, ale ono to také bude spojeno s mnoha průšvihy. A příležitost dělá ve finále zloděje. A nemyslím si, že to bude problém, který by se neobjevil, protože se to nabízí, a tak se to i, podle mne, stane. Je vypuštěno zveřejňování subdodavatelů, to, o čem jsme se bavili, že chceme vědět, kdo tu zakázku ve skutečnosti dělá. Už ta povinnost předložit seznam subdodavatelů není v tom zákoně. Bude to rychlejší, ale pomůže nám to? Samotné snížení limitů, které jsme tu zvyšovali na dva a šest milionů z jednoho a tří milionů, vedlo, a to je statisticky podloženo, k tomu, že se zapojovalo více malých a středních podniků, že se dostaly k těmto zakázkám, protože o nich měly informace, protože na ně měly sílu a že je soutěžily. Ve chvíli, kdy zvednu lhůty u zjednodušeného podlimitního řízení z 10 na 50 milionů, tak představa toho, že někdo vypíše zakázku na stavbu za 50 milionů, řekněme, malý multifunkční kulturní objekt, ve kterém budou nějaké technologie, ve kterém budou práce pro instalatéry, obkladače, truhláře, zedníky, elektrikáře i specializované profese, pokud tam budeme mít osvětlovací systém, ozvučovací systém, možná nějaký kinosál, tak představa toho, že někdo dokáže dát dobrou nabídku za 20 dní na takhle velkou akci, kdo to dokáže? Buďto ten, kdo o tom věděl dopředu a mohl se tedy připravit, nebo někdo, kdo to holt střelí od boku, ale pak si tam musí připsat nějaký rizikový příplatek. Je to způsob, jakým chceme utrácet veřejné prostředky? Já se s tím neztotožňuji, proto na to tady upozorňuji, a nemyslím si, že je dobře, abychom takovými úpravami zákona o veřejných zakázkách přesouvali veřejné prostředky zvláště k těm velkým firmám, které pak používají malé dodavatele, jako ty subdodavatele, kteří zpravidla na tom příliš zisku nemají, protože ten zůstává u těch primárních soutěžících. A to mně nepřijde správné, a proto k tomu budu navrhovat některé změny.

Abych byl konkrétní. Myslím si, že i u zakázek malého rozsahu by měla být o nich informace. Nemělo by to být jen tak, že když je ukončena, tak je zveřejněna smlouva, ale mělo by dopředu být vědět, že se taková zakázka chystá a probíhá. Říkáme zakázky malého rozsahu, ale to jsou zakázky u staveb do šesti milionů korun. A alespoň pro mne šest milionů vůbec není malá částka. Přesto o takových zakázkách vůbec nebudeme vědět. U služeb jsou to dva miliony. Také budou v podstatě vyňaty a k informaci o nich se podle zákona nedostanete. U těch zakázek významných a velkých mi naprosto chybí to, že by o nich bylo předběžné oznámení. Můžeme říkat, že to zdržovalo, že to na 30 dní se někde muselo vyvěsit, ale máme snad odpovědnost k financím, se kterými nakládáme, a nebýt schopni 30 dní dopředu říct o tom, že se chystám investovat sto milionů, pak bychom s těmi penězi neměli hospodařit vůbec, protože nám to nepřísluší.

Pak jsou tam technické věci, které na první pohled vypadají skvěle, ale podle mého názoru v sobě skrývají velký problém. V § 257 se říká, že pokud Úřad pro ochranu hospodářské soutěže do 60 dnů v náročnějších případech nevynese rozhodnutí, tak se může uzavřít smlouva a ruší se celé správní řízení, což na první pohled je skvělé, protože nebude zdržovat Úohs to, že by tam něco leželo roky, ale za 60 dní buďto rozhodne anebo se uzavře smlouva a řekne se, že soutěž je v pořádku. Ale logicky, k čemu to povede? Kontrolovat se budou malé zakázky, které se mohou v 60 dnech zkontrolovat, ale miliardové kontrakty - do nich se pro jistotu ani nepustí, protože bude vědět, že v 60 dnech to neuzavře. Je to to, co chceme? Na první pohled dobré opatření, logicky ale povede k tomu, že se nebudou kontrolovat velké zakázky.

Podobně lákavě vypadá vyloučení žadatele, který se neosvědčil. Ale jak to bude v praxi fungovat? Jak si budu moct jako starosta dovolit vyloučit firmu, která nebude pravomocně odsouzena, ale se kterou jsem se dostal do nějakého konfliktu, který je vždycky výkladem dvou stran.

Jak velké to provinění bude muset být, abych ji mohl vyloučit? Kde budou ta pevná kritéria? A když si dnes zadavatelé netroufnou soutěžit na nic jiného než na cenu, tak si myslíme, že tady najednou budou odvážní a budou vylučovat firmy. Já si myslím, že po prvním, maximálně druhém prohraném sporu, kdy firma zažaluje zadavatele za ušlý zisk, přestanou. A opatření možná pomůže tomu, že ten zákon tady Sněmovnou projde relativně rychle a bez potíží, ale vlastně nebude použitelný.

Nejsem ve svých připomínkách sám. Pan ministr Dienstbier tady není, tak připomínky, které dával k návrhu na vládu, tady za něj přečtu, protože si myslím, že jsou zásadní a že je nelze přehlédnout. Jsou z 20. října letošního roku, kdy sám píše jako představitel rady vlády pro koordinaci boje s korupcí uplatňuje k návrhu zákona následující stanovisko:

Za prvé. Návrh zákona o veřejných zakázkách nenaplňuje obecné požadavky na tvorbu právních předpisů stanovené legislativními pravidly vlády, podle nichž je třeba mj. dbát, aby byl právní předpis koncipován přehledně a formulován jednoznačně, srozumitelně, jazykově a stylisticky bezvadně. Navrhovaná struktura zákona je nepřehledná a text je místy málo srozumitelný, přičemž ke srozumitelnosti v mnoha případech nepřispívá ani text zvláštní části důvodové zprávy. Některá ustanovení jsou výstižněji upravena ve stávající úpravě. Složitě a značně nepřehledně je sepsaná např. navrhovaná úprava kvalifikace a technických podmínek, zadávací dokumentace a zadávacích podmínek, smíšených zakázek, obecných výjimek nebo sektorových veřejných zakázek. S ohledem na cíle nové úpravy, mezi nimiž je posílení srozumitelnosti, jednoznačnosti a zpřístupnění zakázek malým a středním dodavatelům, působí komplikované pasáže týkající se právě povinností a kvalifikace uchazečů spíše kontraproduktivně. - To je podepsaný názor člena vlády.

Takovýchto bodů je zde sedm. Já je nebudu všechny číst, na to si příliš vážím vašeho času. Jenom řeknu, v čem jsou ty další. Připomíná, že v zákoně chybí definice užívaného pojmosloví, které nově zákon zavádí. Také připomíná, že jsou přílišně rozvolněna pravidla pro veřejné zakázky malého rozsahu a v případě, že byly ponechány ty vysoké limity 2 a 6 milionů, tak ale zároveň mělo být přistoupeno k tomu, že o těch zakázkách, které jsou pod tento limit, má být nějakým způsobem informováno. Vrací se k předběžným opatřením. Zmiňuje chybějící seznam subdodavatelů. Chybí odůvodnění veřejné zakázky. Odkazuje se na to, že chybí zákon o vnitřní kontrole ve veřejné správě a bez něho je složité toto projednat. Co bych kvitoval, je, že vláda na svém jednání ustoupila z těch 50 % možných víceprací a vrátila se zpátky k 30 %, které jsou. Z toho důvodu bylo také místopředsedou vlády panem ministrem Dienstbierem řečeno, že pokud toto nebude upraveno, tak nedoporučuje schválit zákon. Minimálně ten odstavec, který jsem četl, samozřejmě upraven být nemohl, protože zákon by musel být přepsán.

Závěrem bych chtěl navrhnout, aby tento zákon byl projednán i v ústavně právním výboru. Děkuji.