I při letmém pohledu do již stávajícího financování církví se totiž obyčejnému člověku, který používá zdravý selský rozum, musí zdát, že i v tomto ohledu u nás platí okřídlené orwellovské přísloví „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“…

Vezmeme si za příklad tu největší církev u nás, římskokatolickou. Státní příspěvek na hospodaření jejích duchovních činí každý rok téměř jednu miliardu korun.  Při pohledu na její výroční zprávu však na první pohled zarazí jedna věc: devadesát procent státní dotace totiž putuje na mzdy jednotlivých církevních „zaměstnanců“.  Přestože bychom mohli mít tisíc a jeden důvod se domnívat, že utratit devadesát procent státní dotace za mzdy je – slovy správného křesťana – nemravné, zastánci takového směřování veřejné podpory namítají, že dotace jsou určeny právě k těmto účelům. Do „nebe volající“ je ale následné porovnání postupného  navyšování mzdových nákladů na jednotlivé „zaměstnance“ římskokatolické církve a valorizací průměrné české mzdy v letech 2010 a 2011: během těchto dvou let totiž církevní představitelé navýšili výši svých mezd o plných 75% ! Jen pro srovnání: valorizace průměrné mzdy se v roce 2011 nekonala, česká vláda ji s odvoláním na ekonomickou situaci smetla ze stolu.  Zdá se vám to neuvěřitelné? Je to ale bohužel tak. Kupeckou matematikou, která má své „známé“ právě v oněch výročních zprávách, tak nakonec dojdeme k výpočtu, že průměrná mzda lidí, placených církvemi ze státní kasy, se pohybuje kolem čtyřiceti tisíc tzv. „superhrubého“,  což činí cca 30 tisíc korun hrubého. Poněkud dost na ty, jejichž životním krédem by mělo být především bohatství ducha.

Dokonce i představitelé zahraničních katolických řádů se domnívají, že tuzemské restituce církevního majetku nepřinesou českým církvím nic dobrého: namísto duchovní roviny se budou církve zaměřovat na správu restituovaného majetku, a ze služebníků božích se tak stanou obyčejní obchodníci.  Do počátku letošního března už přitom požádaly české církevní společnosti v rámci restitucí o vydání 1810 staveb a více než 107 tisíc pozemků. Kromě lesů a polností požádaly církevní společnosti také o vydání řady památek, mezi jinými například o kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, hrad Bouzov, klášter Porta Coeli v Předklášteří, Sázavský klášter a zámky Týniště, ve Žďáru nad Sázavou či v Kroměříži. Sečteno a podtrženo, stát by měl církvím vrátit majetek za zhruba 75 miliard, dalších 59 miliard pak dostanou během 30 let, navíc navýšený o inflaci.