Církevní restituce i téměř dva roky po svém schválení hýbou žlučí velké části české společnosti. A není se čemu divit. Čím dál jasnější je totiž to, že o navrácení majetku církvím usilovali pouze někteří církevní hodnostáři a politici – a sílí také podezření, že i současný postoj Vatikánu k aktivitám českých církví je v tuzemsku přinejmenším dezinpretován.
O střídmost v otázce navracování církevního majetku se zasazoval už první polistopadový kardinál a nezpochybnitelná česká morální autorita František Tomášek. Svůj postoj také několikrát veřejně deklaroval a byl tak v přímé shodě se samotným svatým stolcem v Římě. Důkazem toho budiž článek s názvem „Vatikán nechce všechno“, který vyšel 11. července 1991 v Lidových novinách. V něm se tehdejší apoštolský nuncius Giovanni Coppa vyznává z toho, že Vatikán doporučil českým církevním hodnostářům v otázce majetkových restitucí střídmost: „ Dle institutu svaté stolice by se v České republice neměly vznášet požadavky na navrácení veškerého majetku, neboť nejdůležitějším hlediskem pro římskokatolickou církev musí být zachování charitativní a sociální činnosti v již existujících zařízeních,“ prohlásil tehdy doslova vatikánský diplomat po jednání s místopředsedou československé federativní vlády Pavlem Rychetským. U jednání obou politiků byl tehdy přítomen ještě jeden církevní zástupce: a to tehdejší generální sekretář Biskupské konference František Radkovský, dnes dosluhující plzeňský biskup.
Varovně vztyčený prst z Vatikánu byl tehdy namístě. V té době totiž v Praze již přesně měsíc úřadoval nový biskup a primas Český – Miloslav Vlk, který vystřídal starého a nemocného kardinála Tomáška. A byl to právě Vlk, který k církevním restitucím začal přistupovat jaksi „obchodně“. Tedy stylem „vraťte nám to, co nám kdy patřilo“, a to bez ohledu na přání papeže.
Současný Vatikán zatím k církevním restitucím v České republice mlčí. To ale neznamená, že by je schvaloval. Slyšeli jste snad někdy vyjádření jednoho jediného představitele Vatikánu, že navrácení majetku českým církvím v právně schváleném objemu je správné? Já ne. Podobná prohlášení jsou slyšet z úst pouze českých církevních představitelů, nikoliv však z úst vatikánských diplomatů.
V tomto ohledu tedy nelze jinak, než dát za pravdu prezidentu Zemanovi, podle kterého byla církev největší morální autoritou v období konce totalitního režimu právě za doby kardinála Tomáška – a že po jeho odchodu tuto morální autoritu ztratila. Za sebe pak mohu říci pouze jediné: že pan prezident, ať jindy ve svých výrocích ostrý jako břitva, zde použil oproti svému zvyku velmi diplomatický jazyk. Já sám bych se totiž nebál říci, že po nástupu Miloslava Vlka na pozici primase Českého a pražského arcibiskupa církev takzvaně otočila o sto osmdesát stupňů a začala „mamonit“.
Je nasnadě, že církev by se měla věnovat především sociální oblasti a budovat hospice, kterých je v České republice málo. I kvůli tomu umírají nemocní v léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN), kde panují neutěšené poměry. Současní činitelé církve však povinnost, podle které se na bohoslužbách, charitativní činnosti a živobytí služebníků církve mají podílet věřící, přesouvají na stát a na jeho občany.
Církev by se bez navráceného majetku a finančního vyrovnání bez problémů obešla. Fungovala by stejně, jako už celá staletí. To jen někteří její představitelé by se museli oddat skromnosti a existovat tak, jako žijí jejich kolegové v jiných zemích – tedy především z podpory věřících.
Jenomže z české Katolické církve se naopak v poměru s ostatními zeměmi stane nejmajetnější římskokatolická církev na světě. Stane se jedním z největších majitelů lesů, pozemků a snad i budov. A řečeno hezky po „církevním“ bude kázat vodu a pít víno.
Psali jsme:
autor: Úsvit přímé demokracie
