Ti o to vzhledem k situaci na Ukrajině žádají český stát už od března. Marně. Podle šéfa české diplomacie Lubomíra Zaorálka není důvod – na Ukrajině je prý bezpečno.
Když na jaře letošního roku dorazila do Černínského paláce (sídlo českého ministerstva zahraničí) žádost volyňských Čechů o pomoc při návratu do vlasti svých předků, chvíli to vypadalo, že nebude důvod, proč by český stát neměl potomkům svých krajanů vyhovět: žádostí se začal zabývat zmocněnec pro krajanské záležitosti Karel Kühnl, o věc se kromě „Zamini“ začalo zajímat i ministerstvo obrany.
Jenomže pak, jak už to tak v hodně vysoké politice bývá, nastalo notoricky známé ticho po pěšině. Když se ani po dvou měsících od doručení žádosti nic nedělo, nedalo mi to. A tak jsem si dovolil – přesně 7. května - přímo v Poslanecké sněmovně během diskuse na téma situace na Ukrajině zeptat šéfa české diplomacie Lubomíra Zaorálka, jak daleko jsou tedy ona jednání o repatriaci, kolik rodin Volyňských Čechů poprosilo o návrat a jaké jsou nejbližší plány České republiky na aktivitu v této záležitosti. Od pana ministra jsem se však dozvěděl, že žádná jednání nejsou. „ Já vám prostě říkám, že to, co jsme slyšeli od Čechů žijících na Ukrajině a co mi připadá důležité, je, že nám všichni dokonce velmi hlasitě říkají, že nemají pocit, že by jim cokoli hrozilo od Ukrajinců, mezi kterými žijí! A to říkají velmi hlasitě a velmi jednoznačně. Že se necítí být ohrožování tím prostředím, Ukrajinci, mezi kterými jsou. Tam není napětí mezi Čechy a Ukrajinci!,“ prohlásil doslova na mikrofon Zaorálek.
Abychom si to tedy po lopatě ještě jednou zopakovali: Volyňští Češi pošlou do České republiky žádost o pomoc a pan ministr argumentuje tím, že žádnou pomoc nepotřebují, protože slyšel, že se jim tam vlastně žije OK. A aby toho nebylo málo, pan ministr tuto odpověď vytáhne z rukávu teprve poté, co se ho na to v Poslanecké sněmovně oficiálně někdo zeptá. To je panečku diplomacie.
Osobně nevidím jediný důvod, proč by Český stát neměl pomoci potomkům lidí, kteří v období první světové války tvořili základní skupinu budoucích československých legií a kteří kvůli svým názorům později končili v komunistických gulazích.
Celá záležitost kolem Volyňských Čechů má však ještě jeden podtext, a to ten vnitřně politický. Do kauzy se totiž koncem minulého týdne zapojil český prezident a tím postavil celou záležitost do zcela jiného světla: to, že se Zeman a Zaorálek dvakrát nemusí, je obecně známá věc. Je ale rozdíl mezi otcovsky zvednutým ukazováčkem a hraní na „ty, ty, ty“ a prezidentovou větou, ve které se skrývá políček nejenom za nešťastným přešlapováním ministra zahraničí nad situací kolem Volyňských Čechů, ale i za neschopností české diplomacie vybojovat si v Evropské unii lepší sféru vlivu pro svého eurokomisaře a vlastně celkovým diletantstvím v problematice Ukrajiny, která je tím pomyslným černým tlačítkem na červeném telefonu mezi Východem a Západem z dob studené války. „Stát je státem pouze tehdy, jestliže se dokáže postarat i o své zahraniční občany,“ prohlásil v pátek prezident. A to je přímá facka do tváře jak Lubomíru Zaorálkovi, tak Bohuslavu Sobotkovi. A mělo by to být také varování pro nás všechny. Otázka totiž zní: Jestliže se stát nedokáže postarat o své zahraniční občany, dokáže se postarat i o ty, kteří žijí přímo v něm?
Malá rekapitulace: V březnu volyňští Češi v dopise prezidentu Zemanovi uvedli, že se bojí možného válečného konfliktu. V květnu ministr Zaorálek na můj dotaz ve Sněmovně prohlásil, že se volyňští Češi necítí být ohrožováni prostředím. V září prezident Zeman apeluje na vyhovění žádosti volyňským Čechům. Co dodat ? Asi jen, že ministr Zaorálek přidal další svůj ukrajinský kotrmelec .... kolik jich ještě bude ?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Úsvit přímé demokracie
