To ovšem vyžaduje takovou armádu, která by skutečně dokázala ubránit stát alespoň na nějaký čas, nebo minimálně zadržela na potřebnou dobu protivníka. Potřebuje ji každý suverénní stát. Tvrzení, že nám v současné době nehrozí žádné nebezpečí, je ošidné. Že můžeme spoléhat na současné spojence, není právě uspokojující argument. Stačí si připomenout rok 1938, který ukázal, že nakonec je všechno jinak, zvláště jde-li o velmocenský boj a vlastní zájmy našich tzv. spojenců.
 
 Naše současná profesionální armáda je poddimenzována. Rozpočet na ni »díky« pravicovým vládám neodpovídá potřebě obrany. Nedostává totiž, právě z hlediska naší obrany, pokud to bude nutné, to, co potřebuje. Je jistě schopna jistými kontingenty doplnit zahraniční vojska v cizích zemích, sloužit, žel, ne v našem zájmu kdekoli na světě, ale ubránit svou zem proti agresorovi nikoli. Spoléhat se na sílu Severoatlantického paktu není dobrá rada, jestliže víme, že dnes neslouží především k obraně většiny signatářů, ale jen k pacifikaci pro někoho nepohodlných nebo neposlušných režimů.
 
 Už několik let máme profesionální armádu. Má to jistě své výhody i nevýhody. Tou nevýhodou je skutečnost, že není schopna ubránit naše území v případě agrese. Zákon o branné povinnosti nebyl přitom zrušen, stejně jako v řadě zemí Evropy branná povinnost také stále trvá.
 
 Mohu upozornit v této souvislosti například na švýcarský model, jenž umožňuje nejen výcvik většiny mužské populace, ale v krátké době, ukáže-li se taková potřeba, shromáždit dostatečné síly k obraně vlastních hranic. I o takových způsobech zajištění obrany státu je třeba diskutovat. Promyslet, zda pěti či méně anebo více měsíční výcvik je v našich podmínkách a vzhledem k okolnostem dostatečný. To ovšem znamená i uvolnění většího množství prostředků na obranu.
 
 I to by mělo být prodiskutováno všemi parlamentními, případně dalšími stranami. Zatím, žel, zájem o naši obranyschopnost je druhotný, převažuje zájem na vyzbrojení elitních jednotek. Ty se ve světě stávají nositeli jediné »správné demokracie«, ač si to ten či onen národ vůbec nepřeje. A s tím, my komunisté, souhlasit nebudeme.
 
 JUDr. Vojtěch Filip, předseda ÚV KSČM