Letos na podzim kandiduji do Poslanecké sněmovny a samozřejmě mě zajímá i oblast zaměstnanosti, která je neoddělitelně spojena s ekonomikou státu.

Protože i já jsem za odpracovaných 26 let působil na různých pozicích, znám dobře problematiku zaměstnanců, ale i OSVČ a nezaměstnané osoby.

Proto si dovolím na základě vlastních zkušeností malé zamyšlení nad nedostatkem pracovních sil a také proto, že komunikuji s voliči – občany a ptám se jich na poměry v jejich zaměstnání a na to jak jsou spokojeni.

Nedá se jednoznačně říci, že by všude bylo špatně. Jsou u nás ”montovny” které jsou čisté, větrané, světlé a zaměstnanci mají k dispozici kávovary, bufet, kvalitní závodní stravování i nápoje, to vše dotované zaměstnavatelem. Mnozí si nestěžují ani na mzdy. Je to různé, pracoviště od pracoviště. Samozřejmě nejvíce člověku utkví v paměti momenty, které sám zažil a nebyly mu příjemné, či naopak.

Nakupujeme-li v některých řetězcových prodejnách, setkáváme  se s častými hlášeními o tom, že přijmou do svého týmu nové kolegy. Ovšem při dotazu u vedoucího prodejny se dozvíte, že jste příliš starý. Jindy zase tři provadačky v té samé prodejně si postěžovaly na nevlídné zacházení a hlavně na nesnesitelné dvanáctihodinové šichty, kdy je třeba započíst cestu z práce a do práce, takže běžný zaměstnanec tak opustí byt v 6:00 ráno a přijde domů v 19:00 hodin večer i později. Na sprchu, jídlo a vyprání věcí má čas mezi sedmou večer až desátou večer, sotva se stihne i nějaký ten film v televizi. A ráno opět na autobus a dalších 12 hodin práce a u některých delší u jiných kratší dojezd do místa zaměstnání. Někdo má volné víkendy, jiný z charakteru povolání nemá. Lidé si tak velmi často postesknou nad tím, že ze života vlastně nic nemají, protože od tmy do tmy jsou v práci a na  nákup mají čas možná v sobotu, stejnětak na úklid domácnosti, praní atd. A co teprve rodiny s dětmi. Přesto se dvanáctihodinové směny zažily a lidé je přijali z nutnosti. Ovšem je toto ještě život?