Fleischer (SPR-RSČ): Zákonodárci, soudy a exekutoři ničí statisíce lidí nekvalitní prací

Poslední roky je stále častější jev, kdy jsou nařizovány exekuce, které jsou založeny na smyšleném dluhu. Soudní řízení ohledně zaplacení peněžitých částek nebývají nijak náročná, přesto soudy vydají rozhodnutí i bez kvalitních důkazů.

Následuje pak mnohaletý proces odvolání a to za trvání exekuce, protože podání opravného prostředku, jako obrany povinného, nemá odkladný účinek.

Obvykle český soukromý exekutor, dle světově jedinečného zákona, provádí exekuci všemi způsoby naráz, tedy český soud v nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu, přikáže peněžnímu ústavu, aby od okamžiku, kdy mu bude usnesení doručeno, z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal.

Ovšem v České republice je zákonem umožněno, že nepostačuje-li jeden ze způsobů provedení exekuce k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby.

A tady narážíme na známý problém, kdy jediná exekuce zastaví všechny příjmy a finanční zdroje povinnému a tomu je znemožněno plnit další závazky a tím mu vznikají další a další exekuce – kvůli první exekuci.

Chyby lze vidět v mnoha rovinách provádění českých exekucí, nejčastěji u mobiliárních exekucí.

Soukromý exekutor podle občanského soudního má sepsat věci v bytě (sídle) povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny. Zákon ale nedefinuje okruh míst, kde může mít povinný své věci, exekutoři proto v zásadě vycházejí z premisy, že povinný tyto věci může mít kdekoliv, tj. i v místě, kde nebydlí.

A zde opět nastává další problém, kdy český soukromý exekutor – hnán motivací zisku, protože je prvořadě podnikatelem, zabavuje vše a všude, kde se domnívá, že věci má uloženy povinný, i když ten nemá k věcem žádný vztah (příklad nájem bytu, který je plně vybaven a zařízen a to včetně počítače, kde majitel marně vysvětluje, že počítač je jeho, nikoliv nájemníka).

Podle odůvodnění rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ČR však takové zhodnocení není správné: „Možností provádět exekuci prodejem movitých věcí na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, nelze rozumět zcela libovolné místo. Může jít o různá místa vlastněná či užívaná povinným, nemůže se však jednat o byt jiné osoby, který nelze považovat za byt povinného, tedy za byt užívaný povinným. Ovšem pozor! Pokud se nacházejí věci povinného u někoho jiného, lze je učinit předmětem exekuce prodejem movitých věcí jen tehdy, pokud je taková osoba dobrovolně vydá. Zde ale dochází často k násilnému odebírání věcí a zneužití pravomoci exekutora a jeho pomocníků, kterým nelze klást fyzický odpor při odnosu věcí.

Přitom všechny výše uvedené problémy bylo možné již před mnoha lety vyloučit, pokud by zákon jasně definoval co kdo může a co nemůže a pokud by exekutory hlídala jiná instituce, než jejich vlastní komora.

V rozporu s Ústavou ČR a její součástí Listiny základních práv a svobod je praxe, kdy ten, kdo provádí výkon, je oprávněn učinit osobní prohlídku povinného a prohlídku bytu (sídla) a jiných místností povinného, jakož i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde má povinný svůj majetek“ (§ 325a občanského soudního řádu). Současně dle § 325b občanského soudního řádu „povinný umožní tomu, kdo provádí výkon rozhodnutí, přístup na všechna místa, kde má své movité věci umístěny“ a současně „každý, v jehož objektu má povinný svůj byt (sídlo) nebo jiné své místnosti, je povinen strpět, aby ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, provedl prohlídku bytu a jiných místností povinného. Nesplní-li tuto povinnost, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti povinného přístup.“ (§ 325b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu).

Ovšem proti tomu stojí Ústava, jejíž část v Listině základních práv a svobod říká ve článku 12:

(1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.

(2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon.

(3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy.

Tedy soukromý exekutor nemá právo ani vstoupit do bytu a ani provádět osobní prohlídku a ani nutit majitele bytu ke zpřístupnění jeho nemovitosti k prohlídce soukromými exekutory.

Pokud jde o vedení exekuce proti nemajetným, soudy opět často chybují, už při zamítnutí návrhu na zastavení exekuce pro nemajetnost. Smyslem a cílem tohoto procesního institutu, tedy zastavení exekuce pro nemajetnost, je zabránit dalšímu pokračování v exekuci za situace, kdy je zcela nepochybné, že povinný nemá žádný majetek, jehož zpeněžením by bylo možno dosáhnout výtěžku, který by postačoval alespoň ke krytí dosavadních nákladů exekuce.

Je povinností soudního exekutora činit úkony směřující k úspěšnému provedení exekuce, jejíž způsob volí v návaznosti na informace, které o povinném a jeho majetku získá. Teprve po zjištění, že není žádný takový postižitelný majetek nalezen či jeho hodnota je nedostačující již ke krytí doposud vzniklých nákladů exekuce, podá soudní exekutor exekučnímu soudu podnět k zastavení exekuce a uvede v něm, jaké úkony ke zjištění majetku provedl a s jakým výsledkem, případně z čeho dovodil hodnotu zjištěného majetku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4360/2008). Pokud pak podá návrh na zastavení exekuce povinný, soud se jím zabývat musí a v takovém případě vyžádá od soudního exekutora zprávu o tom, jaký majetek povinného zjistil, popřípadě jaká je jeho hodnota, a jaké jsou náklady exekuce, a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Na základě vyjádření exekutora pak posoudí, zda důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. je dán, přičemž exekuci podle tohoto ustanovení lze zastavit, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný majetek, případně je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačující (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn.20 Cdo 4106/2008).

Co je u nemajetných osob a jejich exekucí důležité je časté pochybení soudů při rozhodování o zamítnutí návrhu zastavení exekuce pro nemajetnost, protože při svém rozhodování nebere do úvahy skutečnost, zda případně nejsou proti povinnému vedeny další exekuce a s jakým konkrétním výsledkem a učinil si tak na tomto podkladě kvalifikovaný závěr o tom, zda vymožení předmětné pohledávky oprávněného s ohledem na okolnosti případu je či není reálné a účelné. Dochází tak k opakovaným exekucím, proti téže osobě, která nedávno uspěla s návrhem na zastavení jiné exekuce pro nemajetnost a k protahování dalších zbytečných procesů.

Podnikatelé – soukromí exekutoři takto vytváří ztrátové obchodní případy – vytvoří si náklady dotazováním na úřady o osobě povinného a účtují si je jako vynaložené náklady a tím, že jde o nemajetné osoby, nedochází k žádným příjmům z těchto případů a tudíž se jedná o ztrátu, kterou lze uplatnit při výpočtu daní z příjmů podnikatele – českého soukromého exekutora.

Ovšem toto není chybou jen exekutorů, nýbrž soudů. Prvostupňový soud si před svým novým rozhodnutím ověří, zda proti povinnému nejsou vedeny další exekuce a s jakým výsledkem, dále si vyžádá zprávu soudního exekutora o stavu této exekuce. Často se vydá rozhodnutí, kde zdůvodnění zamítnutí návrhu povinného je položeno na irelevantních základech, které soud přejímá od soukromého exekutora, např. kdy soud projevil nesouhlas se zastavením exekuce pouze s odůvodněním, že „povinný je v produktivním věku, a tudíž je pravděpodobné, že bude výdělečně činný“, což je potřebné zdůraznit, že nekonkrétní úvahy

o hypoteticky v budoucnu nastalých skutečnostech ohledně možně nabytého příjmu či majetku povinným nejsou namístě.

Nikoliv fakta, ale doměnky, jsou často argumentem soudů i exekutorů, což vede k trvání exekucí proti osobám, které jsou v tíživé životní situaci a řeší s obtížemi pouhou obživu a ubytování, natož aby byly schopny nějak pravidelně hradit mnohokrát několikanásobnou výši příslušenství plus samotný dluh.

Dluh, který mnohdy vznikl jen proto, že povinnému byly jinou exekucí zcela zastaveny veškeré finanční zdroje a vznikla mu tak platební neschopnost, paradoxně rozhodnutím soudu.

Chyby lze sledovat u soudů, u exekutorů, ale především u zákonodárců, kteří dotčené právní předpisy tvoří a to bez ohledu na komplexní pohled na řešenou záležitost a zamýšlený cíl – vymožení dluhu a uspokojení věřitele.

Mísí se tu chyby s úmyslem a to především proto, že u nás je činnost exekutora prováděna za úplatu, dle Zákona 120/2001 Sb., pod nějž se podepsal Havel, Klaus a Zeman v roce 2001 v době vlády ČSSD v opoziční smlouvě s ODS.

Dodnes pokračují další “zdokonalování” zákonů tak, aby exekuce vynášely stále více a není divu, když v Poslanecké sněmovně o těchto zákonech mj. rozhoduje v ústavně právním výboru manžel exekutorky JUDr. Aleny Blažkové – JUDr. Blažek z ODS.

I za stávajícího stavu by nemuselo docházet k rpůtahům a zbytečným navyšováním nákladů marně vedených exekucí, mnohdy účelově, pokud by soudy a exekutoři pracovali důsledně a na základě zjištěných faktů, které mnohdy povinný ve svých opravných prostředcích uvádí, ale soudy se jimi neřídí, nebo exekutor podává soudu nedokonalé informace, které pak vedou k vadným rozhodnutím a exekuce pokračuje i v zjevně marných případech a spisy se navyšují, stejně jako výše pohledávky, což poznamenalo již téměř celou českou společnost.

Pokud se v Poslanecké sněmovně neobjeví takoví poslanci, kteří nebudou mít vztah k podnitatelům v dluhovém byznysu a kteří nebudou mít dostatečné kvality a schopnosti vytvářet kvalitní zákony, stav v České republice, který se nedá srovnat s žádnou jinou zemí na světě, bude stále stejný a bezdomovců, sebevrahů, nekoupěschopných a chudých lidí bude ještě přibývat.

Karel Fleischer
Místopředseda SPR-RSČ Miroslava Sládka
Předseda MO Brno SPR-RSČ Miroslava Sládka
Admin webu ”Exekuce není byznys”
Admin skupiny na Facebooku: “Stop soukromým exekutorům v ČR”

Převzato z profilu.