Grebeníček (KSČM): Ministerstvo kultury prý nenese žádnou odpovědnost za skandální nekvalifikovanou a účelovou argumentaci

Interpelace se spolu s odpovědí předkládá jako tisk 757.

Interpeloval jsem ministra kultury Daniela Hermana v souvislosti s rozhodnutím Ministerstva kultury vyškrtnout ze seznamu nemovitých kulturních památek červený domek Petra Bezruče v Kostelci na Hané.

Z ministrovy odpovědi, kterou máte k dispozici, se můžete přesvědčit, že ministr odpověděl vcelku seriózně. Musím ocenit zejména to, že projevil jistou vstřícnost, když mě informoval, že ministerstvo jedná dokonce o určité nápravě. Podle ministrova sdělení má být domek Petra Bezruče, který je cenným příkladem dobové místní architektury, zachráněn tím způsobem, že ministerstvo jej zařadí znovu mezi kulturní památky, tentokráte ovšem bez Petra Bezruče, který má být podle sdělení ministra Hermana připomenut jen pamětní deskou.

I když vnímám příznivě ministrovu osobní vstřícnost, přece jen dosavadní postup jeho úředníků a jeho konstatování, že ministerstvo nenese žádnou odpovědnost ani za návrh ani za skandální nekvalifikovanou a účelovou argumentaci navrhovatelů, mne spolu s jistým deficitem některých konkrétních informací, o které jsem žádal, vedly k tomu, že jsem požádal o zařazení této interpelace k ústnímu projednání.

Dámy a pánové, pokud rozhodnutí úředníků Ministerstva kultury vyhovět návrhu hejtmana Olomouckého kraje právem vyvolalo znepokojení kulturní veřejnosti a značné pochybnosti i mezi odborníky, ministr ve své odpovědi na mou interpelaci argumentuje tím, že Ministerstvo samo nic takového neprosazovalo, jen vyšlo plně vstříc zaslepenosti regionálních politiků. Troufám si s plnou odpovědností tvrdit, že když jde o kulturní památku, přece jen by měly existovat určité standardy jednání. Odpovědní úředníci Ministerstva kultury by měli být aktivní a neměli by se nechat zatlačit do role pasivního schvalovatele toho, co nějaký místní politik nemístně navrhne. Ano, argumentace, kterou je návrh podložen, je velmi pochybná a čouhá z ní jako sláma z bot především snaha ušetřit na něčem, co se dlouho zanedbávalo a nechávalo bez ohledu na statut nemovité kulturní památky chátrat. Nehodlám s odstupem času zjišťovat, jaký díl odpovědnosti na celé věci nese hejtman Jiří Rozbořil a nakolik za skandální selhání hejtmana odpovídají ti, kdo měli plnit roli odborných expertů. Je ale nezbytné zmínit, že hejtman Rozbořil zřejmě nevěnoval rozhodování o této záležitosti náležitou pozornost a velmi, velmi ji podcenil. Sám jako neodborník, co se týče posuzování nemovitých kulturních památek a osobností spojených se zápasem za českou svébytnost a s hodnotami české literární kultury, nebyl osobou kvalifikovanou, která by mohla bez odborného zázemí posoudit tak citlivou a odbornou záležitost, jako je hodnota Červeného domku a význam osobnosti Petra Bezruče pro Kostelec, Moravu a Slezsko, pro českou státnost. V období, kdy se olomoucký hejtman za zády krajských zastupitelů rozhodoval a angažoval pro návrh na zrušení kulturní památky, měl velmi vážné politické a osobní problémy. Byl pod tlakem v souvislosti s šetřením jisté korupční kauzy a byl i pod tlakem své strany a jejího předsedy, který jej veřejně vyzval a požadoval jeho odvolání či odstoupení z funkce hejtmana. Ale vlastně až dnes můžeme posuzovat ministerskými úředníky schválený návrh na vyřazení domku Petra Bezruče ze seznamu kulturních památek se znalostí širších souvislostí. Podle informací ČTK se hejtman Rozbořil při svém rozhodování opřel o ostudné ideologické plky, jinak to totiž nazvat nelze, o plky, které jako zdůvodnění poskytli údajní odborníci z olomoucké pobočky Národního památkového ústavu.

Dámy a pánové, dovolím si citovat informaci ČTK zveřejněnou dne 17. prosince loňského roku, tedy roku 2015. Památková hodnota domu je založena pouze na politickém významu v době zapsání. Svou architektonickou hodnotou není objekt výjimečný, jde o běžnou produkci z počátku 20. století s novodobými úpravami. Jak dále uvedla ČTK, podle olomouckých památkářů byl Bezruč jako básník značně přeceňován, takže není nutné, aby domek byl nadále kulturní památkou. Až když Ministerstvo kultury schválilo - a podle ministra kultury bez jakékoliv vlastní aktivity - vyřazení domku ze seznamu nemovitých kulturních památek a když se ozvaly protesty překvapené kulturní veřejnosti k tomuto barbarskému jednání olomouckého hejtmana, ten začal couvat. Dokonce se pro média vyjádřil: "Věta, že byl Petr Bezruč jako básník značně přeceňován, byla pouze citace ze žádosti, kterou zpracoval Odbor kultury a památkové péče Olomouckého krajského úřadu. Pokud tato citace vyvolala diskusi mezi širokou veřejností a výsledkem bude nalezení vhodných cest k záchraně domku Petra Bezruče, je to dobrý krok k řešení patové situace kolem objektu v Kostelci na Hané." Tolik tedy pan hejtman.

Všechna nyní dostupná fakta nasvědčují, že původní snaha hejtmana Rozbořila a úředníků kraje ušetřit na opravě kulturní památky nebyla podložena žádným skutečně odborným a komplexním posouzením takového nápadu. Možná zvítězila nad zdravým rozumem i nad všemi měřítky památkové péče a nad respektem ke kulturním hodnotám i čísi snaha vyřadit domek ze seznamu památek, a tak ospravedlnit nebo zbavit osobní odpovědnosti ty, kdo o něj po léta řádně nepečovali a zanedbávali údržbu. Tyto snahy našly poslušné vykonavatele v hejtmanském Odboru kultury a památkové péče a bohužel nesetkaly se s odpovídajícím odporem ani u úředníků Ministerstva kultury. A to přesto, že ještě v červenci loňského roku starosta Kostelce na Hané Ladislav Hynek veřejně prohlásil: "Petr Bezruč je moravskoslezský bard, ale přece jenom kus života v Kostelci prožil. Takže by tady měla být důstojná připomínka tohoto období jeho života. Přemýšleli jsme, že by asi nahoře, kde Bezruč přebýval, bychom udělali světnici, která by připomínala život a tvorbu Petra Bezruče v Kostelci, a ve spodních místnostech bychom dali prostor pro výstavy a expozice, které by nebyly stálého charakteru", dodal starosta s tím, že "Kostelec by opravu budovy, kterou hejtmanství řádně neudržuje, uvítal."

Dámy a pánové, po tom všem mne sotva někdo přesvědčí o tom, že Odbor kultury a památkové péče Olomouckého krajského úřadu je pro hejtmanství plně kvalifikovaným a odborným útvarem. Uvítal jsem, že ministr kultury, když vysvětloval rozhodnutí svého Ministerstva, které návrhu olomouckého hejtmanství plně vyhovělo, se od přístupu olomouckých byrokratů k osobnosti a dílu Petra Bezruče určitým způsobem distancoval. Ministrovi úředníci však rozhodli v jejich prospěch. Ministr v informaci k rozhodnutí Ministerstva vyřadil Červený domek Petra Bezruče ze seznamu nemovitých kulturních památek, ale také uvedl, že básník prý v Kostelci v domku strávil jen závěr svého života, kdy již netvořil. Nejsem si v tomto případě jist, zda skutečně on sám nebo jen ti, kdo mu připravovali podklady, chtěli naznačit, že sice nikoliv tvorba a básník sám, ale pobyt Petra Bezruče v Kostelci na Hané nebyl až tak významný. To je sice nesporně posun oproti obskurním názorům údajných odborníků Odboru kultury a památkové péče Olomouckého krajského úřadu, kteří za méně významného považují i samotného básníka a jeho tvorbu.

Bohužel v tomto ohledu mám pocit, že odborné zázemí ministra Hermana poskytlo nedostatečnou informaci. Básník v Kostelci na Hané, a to právě v červeném domku, sice pobyl nejvíce v posledních dvou desetiletích svého života, tedy od roku 1939 do roku 1958. Pokud by se ale někdo domníval, že Petr Bezruč byl spojen s Kostelcem na Hané jen závěrem svého života, považuji za potřebné uvést jednoznačná fakta, prokazující opak.

První cesty Petra Bezruče na Hanou a do Kostelce se datují již do období 90. let 19. století. Roku 1899 sem pak zavítal na delší dobu, když se léčil z těžké plicní choroby. Část básní jeho monumentální sbírky Slezské písně vznikla právě v důsledku této jeho životní zkoušky, a se vší pravděpodobností i při tomto pobytu. V té době vytvořil také menší cyklus básní z Hané, Hanácká ves, Plumlov, Plení, do Kostelce pak vedly Bezručovy cesty v letech 1901 a 1903 a opakovaně pak i v dalších letech, a poté zejména i po roce 1927, kdy v podstatě odchází do penze.

Nemyslím si tedy, že by kostelečtí, ale i celá česká kulturní veřejnost měla přijmout názor, že Bezruče netřeba v Kostelci na Hané připomínat něčím víc, než pamětní desku, upomínající na jeho pobyt zde v posledních dvou desetiletích jeho života.

Vážené dámy a pánové, žijeme v časech, kdy společnost je zaplavována kýčem, brakem, který se vydává za kulturu. Žijeme v době, kdy vše se poměřuje penězi a kdy i nejhloupější a nejnestydatější reklama a kýč jsou vnucovány každému a všem bez svobody volby, ať chtějí, nebo ne. Kvalitní kulturní tvorba si dnes mnohdy jen těžce proráží cestu, a zejména poezie zápasí o přežití. Jsem ale optimista a jsem přesvědčen, že tomu tak nemusí být navždy. V mnohém to záleží ale i na každém z nás.

Věřím, že i kostelečtí, ti, kteří mají ke kultuře dobrý vztah a kteří si jí váží, současní i ti budoucí, si mohou a budou považovat toho, že zde dlouhá desetiletí nalezl útočiště, ale také se inspiroval ke své tvorbě básník, o kterém jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert napsal: Žádný jiný z básníků žijících, a z mrtvých leda Jan Neruda svými zpěvy pátečními nevyslovil mužněji a básničtěji politickou ideu národa. Spolu s Erbenovou Kyticí, Babičkou Boženy Němcové a Máchovým Májem patří Slezské písně jistě k nejčtenějším a nemilovanějším knihám českého lidu.

Ano, dámy a pánové, ministr kultury mne ve své odpovědi na mou písemnou interpelaci ujistil, že červený domek Petra Bezruče, o který v posledních dvou desetiletích odpovědně řádně nepečovali a nechali jej chátrat, nebude zbořen. Ministr se vyslovil, že znovu, i když pro tentokráte bez Petra Bezruče, jen pro svou místní architektonickou hodnotu bude zařazen mezi památky.

Zdá se tedy, že tu jistá naděje na zachování červeného domku Petra Bezruče je. A je tu tedy i naděje, že kostelečtí a příští generace o tuto významnou kulturní památku, spjatou s Kostelcem a s osobností velkého básníka nepřijdou a v budoucnu jí budou znovu moci kdykoli přiznat význam, který pro Kostelec a pro českou kulturu má. Chci věřit, že tuto naději dnes veřejně udrží při životě i stávající ministr kultury Daniel Herman.