Jelikož se věnuji studiu ústavního práva, nemohu si odpustit několik poznámek k tomuto návrhu novely Ústavy ČR, která již byla postoupena Poslanecké sněmovně.

Hlavním cílem předkládané ústavní novely má podle důvodové zprávy údajně být „zpřehlednění  a upravení kompetence prezidenta republiky i dalších ústavních činitelů v zájmu zachování parlamentního charakteru demokracie.“ Škoda, že Jiří Dienstbier upřímně nenapsal, že cílem novely Ústavy ČR je omezit pravomoci hlavy státu. Pominu-li nesmyslnou snahu o  zavedení tzv. klouzavého mandátu poslanců (kterému se v článku nebudu věnovat) a pár drobných změn, tak předkládaná ústavní novela o ničem jiném, než o podstatném omezení pravomocí prezidenta republiky není.

Hned v úvodu si dovolím říct, že se dle mého názoru jedná o velmi špatný návrh, který s údajným „zájmem na zachování parlamentního charakteru demokracie“ nemá nic společného. Nepochopení celé věci prokázal ministr Dienstbier už tím, když v pořadu České televize Máte slovo[2] tvrdil, že od roku 1918 máme na našem území parlamentní formu vlády. To však není pravda. Dienstbier buď nezná fakta, nebo lže. Až do druhé novely prozatímní ústavy, která byla přijata v polovině roku 1919 se v Československu neuplatňovala parlamentní forma vláda, ale forma vlády shromáždění[3] (občas označovaná jako direktoriální forma vláda, popř. forma vlády parlamentu), která se dnes, pochopitelně v modifikované podobě, uplatňuje např. ve Švýcarsku. Parlamentní forma vlády, které se mj. projevuje i větším podílem hlavy státu na výkonu státní moci, byla zavedena až na popud prezidenta Masaryka, kterému se (oprávněně) nelíbily jeho de iure minimální pravomoci dle původního znění prozatímní ústavy (č. 37/1918 Sb.).  Ve formě vlády shromáždění (parlamentu), která vychází ze státovědecké koncepce J. J. Rousseaua je parlament nejvyšším orgánem veškeré státní moci[4], což se reflektuje v tom, že hlava státu má minimální pravomoci, popř. i v tom, že vláda je přímo volena parlamentem. Pro parlamentní formu vlády je naproti tomu typická větší horizontální dělba moci, jelikož parlament je nejvyšším orgánem pouze moci zákonodárné (a nikoliv veškeré státní moci).[5] Ustavení vlády pak v parlamentní formě vlády závisí nejen na důvěře parlamentu, ale i důvěře hlavy státu. Tento rozdíl Jiří Dienstbier asi nechápe. To se pak projevuje  i v nekoncepčnosti celého vypracovaného návrhu.

Nejzávažnější problém celé novely spatřuji v tom, že prezidentovi je naprosto odebrána pravomoc sjednávat mezinárodní smlouvy. Zdůvodněním této změny je to, že prezident tuto pravomoc stejně převedl na vládu a nevyužívá ji. To však není přesné tvrzení. Je pravda, že prezident republiky (tehdy ještě prezident Havel) obecným rozhodnutím č. 144/1993 Sb. přenesl na vládu právo sjednávat mezinárodní smlouvy. To se však týká pouze mezinárodních smluv vládních a rezortních, nikoliv „podstatných“, tzv. prezidentských smluv, k jejichž ratifikaci je potřeba souhlasu Parlamentu ČR.[6] Pokud by návrh novely Ústavy ČR prošel, prezidentovi by tak zůstala pouze (ke všemu ještě kontrasignovaná) pravomoc ratifikovat mezinárodní smlouvy, nikoliv je však sjednávat. Jiří Dienstbier navíc zastává již z dřívějška názor, že prezident má povinnost mezinárodní smlouvy ratifikovat a nemůže ratifikaci neprovést – kvůli otálení s ratifikací Lisabonské smlouvy mj. hlasoval v Senátu ČR i pro podání ústavní žaloby na prezidenta Klause.[7]  Ani při současné právní úpravě nesdílím názor, že prezident má povinnost ratifikovat mezinárodní smlouvy. Jak správně uvádí ústavní právník Zdeněk Koudelka, tak „ratifikace je pravomocí prezidenta a v rámci této pravomoci je i jeho možnost neratifikovat mezinárodní smlouvu.“[8] Po přijetí předložené novely Ústavy ČR bych však názor o povinnosti prezidenta ratifikovat mezinárodní smlouvu nemohl akceptovat už vůbec. Jak by mohl být ústavně odpovědný prezident povinen ratifikovat mezinárodní smlouvu, jejíž obsah nemohl objektivně vzato vůbec ovlivnit, jelikož mu byla odebrána pravomoc se na jejím sjednání jakkoliv podílet??? Prezident by za dané jednání mohl být přitom svržen Ústavním soudem ČR. Skutečnost, že se jedná o pravomoc kontrasignovanou, nevylučuje ústavní odpovědnost hlavy státu.[9] Pokud je však za dané jednání prezident ústavně odpovědný, musí mít i určitou míru diskrece.

V důvodové zprávě se objevuje několikrát tvrzení, že prezident republiky je neodpovědný, a proto je potřeba jeho pravomoci „upřesňovat“. To však není pravda. Prezident má ústavněprávní odpovědnost a může být sesazen z funkce Ústavním soudem za velezradu, jakož i za hrubé porušení ústavního pořádku. Hlava státu nemá pouze politickou odpovědnost vůči jiným státním orgánům, které by mohly provést vyslovení nedůvěry. Čl. 54, odst. 3 Ústavy ČR není možné číst izolovaně od zbytku Ústavy, jak tak činí Jiří Dienstbier.