Nad kvalitou a smyslem vzdělávání se v nedávné době strhla intenzivní debata. Zatímco experti se dohadují, jak české školy připravují své žáky na budoucí povolání a zda to mají mít vůbec v popisu práce, zájmové skupiny zaměstnavatelů mají jasno a jednoduše požadují od systému více učňů a techniků, tedy pracovní síly do svého výrobního procesu. Dává však z dlouhodobého hlediska smysl orientovat školství podle okamžitých potřeb zaměstnavatelů?
Kvalifikaci nevyužijeme
O smyslu školy uvažuje během studia každý žák či student. Demotivovaní jsme někdy byli všichni. Horší však je, když je demotivace ze studia do jisté míry oprávněná. Uplatnění se svou kvalifikací totiž nenachází celkem velké procento absolventů (viz graf ČSÚ) a obava žáků, že jim škola bude k ničemu, tak může být namístě.
Jak je patrné z grafu ČSÚ, s největšími problémy najít si zaměstnání v souladu se svou kvalifikací se potýkají absolventi středních škol s maturitou, mimochodem nejpočetnější skupina na českém trhu práce (73 % – nejvíce v EU). Jako hlavní důvod nespokojenosti středoškoláci uvádí nenaplnění představ o platovém ohodnocení v oborech, které vystudují.
Nejvíce nespokojených se podle ČSÚ pohybuje v oboru technik, výroba, stavebnictví a zemědělství. Tyto obory vyjma zemědělství spadají do tzv. sekundéru, který je v České republice nejproduktivnější oblastí ekonomiky.
Pokud bychom měli vyslyšet volání zaměstnavatelů, musíme se ptát, jaká je budoucnost českého hospodářství a jaká je pravděpodobnost, že se v něm úzce zaměření absolventi uplatní?
Nejistá budoucnost
Poslední zprávy poukazují na obnovení hospodářského růstu, což v ČR znamená především oživení sekundéru. Podle dat MPSV se v tomto sektoru zvedá i zaměstnanost (meziroční index 102,2 %, což znamená asi nových 40 tisíc obsazených pracovních míst), kdežto v zemědělství se permanentně snižuje a mírný nárůst zažívají služby. Otázka je, do jaké míry můžeme tuto zprávu hodnotit jako pozitivní.
Budoucnost průmyslu a výroby je v delším horizontu dost nejistá (a s tím logicky i budoucnost těch absolventů škol, kteří se chtějí průmyslovou výrobou živit). Pokud se totiž sbližujeme – nebo lépe řečeno reálně konvergujeme – s evropským průměrem zaměstnanosti v sektorech, význam průmyslu bude upadat. Pro srovnání: zaměstnanost ve službách (terciér) v zemích EU28 je 73,1 % ze všech ekonomicky aktivních obyvatel, v České republice „pouhých“ 60,1 %; zaměstnanost v průmyslu (sekundér) v EU28 je 21,9 %, v ČR 36,7 % ekonomicky aktivních obyvatel. Naše země je tak nejprůmyslovější zemí v Evropské Unii a zůstáváme „montovnou Evropy“, jak někteří ČR pejorativně nazývají.
Nerad bych pocitově komentoval strukturu naší ekonomiky. Dle mého názoru je výroba důležitá a rozhodně se nemáme za co stydět. Pokud budou lidé ve výrobě dostatečně mzdově ohodnoceni (což bohužel nejsou), jejich pracovní podmínky budou důstojné (což se také často nestává) a naše výrobky se budou nadále prodávat, tak nemá smysl toto kritizovat. To jsou ale nějaké hypotetické podmínky. Já bych rád proto upozornil na fakta a na pravděpodobnost toho, že se naše ekonomika bude muset strukturálně v budoucnu změnit. Od toho se budou muset odvíjet i změny ve vzdělávacím procesu. Takovým alarmem by právě mohlo být výše zmíněné „nevyužívaní kvalifikace“ pro svou obživu. Bez výraznějších změn v koncepci vzdělávání nám totiž stále bude hrozit, že se budeme čím dál tím více setkávat s lidmi, kteří budou tvrdit, že jim „je škola k ničemu“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
 modified.jpg&id=15480)
