Ve středu jsem měl možnost zahájit v Bruselu výstavu o vile Tugendhat. Architektuře nerozumím, proto jsem zazpíval svoji obligátní písničku o dědovi, který měl se svou rodinou coby hrdina východní fronty dostat Tugendhatku k obývání, o tom, že v Brně bývalo dříve vícero národností, které jsme si dílem zplynovali, dílem vyhnali, a město tím trpí dodnes. Však jsme se proto tento rok jako Brno poprvé oficiálně omluvili neprávem vyhnaným německým obyvatelům po druhé světové válce. Bohužel – říkal jsem v Bruselu – tento rok nebyl jen smíření se s minulostí. To by nám už jakžtakž šlo. Byl a je i rokem současnosti a budoucnosti. A to kvůli aktuální uprchlické krizi.

Uvedl jsem svůj názor, že vláda v řešení této situace selhává. Nechápu, jak je možné, že namísto, abychom byli solidárním státem a alespoň z části vrátili přijetím pár tisíc uprchlíků západním zemím to, co do nás nainvestovaly za poslední roky, namísto toho, abychom se stali suverénním uvědomělým státem, který si pamatuje svoji minulost, kdy zde vedle sebe žilo několik kultur, a který nemá tudíž problém podělit se o příval imigrantů, tak zbaběle odmítáme ulevit jiným zemím pod nedůstojnou výmluvou, že u nás beztak nikdo nechce zůstat (což, pokud to tak skutečně je, asi nejlépe ukazuje, že „líp“ ještě není). Slíbil jsem, že Brno nechce stát v této nesolidární řadě, že Brno bývalo kosmopolitní město a nemá problém podělit se s ostatními evropskými městy o lidi, kteří sem do Evropy přišli. Pro nikoho to není jednoduché a nikdo asi neskáče radostí do stropu, jsme ale jedna Evropa a měli bychom se tak chovat.