Holodňák (Piráti): Mesiášové dneška

V eseji na téma role informací v dnešní společnosti a na pozadí aktuálního dění se zamýšlím nad tím, jak a proč je měněn současný mediální a společenský diskurs. Vyzývám k hledání cesty filozofie pravdy založené na svobodném přístupu k informacím.

Postmoderní společnost se v polovině roku 2015 nachází na pokraji zvláštního stavu, který různé zájmové skupiny, různá média, různí lidé, popisují různými slovy. Někteří označují události poslední doby a jejich důsledky za důkaz blížícího se „konce evropské civilizace“, ať už je tím myšleno cokoliv, a přirovnávají současnost k době těsně předcházející rozpadu Římské říše; ať za to může globalizovaná ekonomika, experimentální charakter Evropské unie, trh či aktuálně domnělé migrační kataklyzma, shodují se skeptické hlasy na tom, že se blíží univerzální a definitivní konec. Zatím jsem nebyl s to poznat či pochopit, co by mělo nastat po tomto konci, proto jej zde označuji za definitivní – lidé a média varující před blížícím se koncem (světa jak ho známe?) vykazují společný znak: neříkají, co po tomto konci bude, co může nastat; přinejlepším vypouští katastrofické scénáře, ve kterých předvídají pohromy biblických rozměrů a návrat k lovecko-sběračskému stylu života, k boji o přežití v divočině. Skeptici společně očekávají jakýsi celosvětový kolaps současných morálních i ekonomických hodnot, po kterém nastane „tma“, jakýsi neživot; nikdo si totiž po tom zmíněném konci nepředstavuje svůj vlastní osud. Jako by po něm nemělo být už vůbec nic. Zdá se mi, že mnoho ze současných samozvaných vůdců populistických vln hněvu a nenávisti se v apokalyptické rétorice zhlíží v roli novodobého mesiáše. Na onen vzývaný a očekávaný kolaps se těší a doufají v něj. Vkládají v něj své politické naděje a potřebují ho ke svému osobnímu růstu ve společenském žebříčku. Mnoho z těch, kteří v rádoby dobré víře varují před blížícím se koncem, ať už to znamená, opakuji, pro každého něco jiného, jsou ve skutečnosti mrchožrouti těl, které předem odsuzují k neživotu. V popisu eschatologie jakožto náboženské nauky stojí, že se „že se zabývá událostmi, které žádný člověk nezažil a nelze je tedy ověřit“. Tato paralela se současnými eschatology v politice sedí skvěle.

Skupinu apokalyptických rétorů spojuje také jejich potřeba identifikovat konkrétního nepřítele, konkrétní hrozbu. Můžou za to nezaměstnaní / přistěhovalci / Evropská Unie / Amerika / Rusko / pravdoláskaři / páté kolony / doplňte sami. V rámci přijímání konkrétních opatření se posléze spolupodílí na demontáži systému, který je chránil před hrozbami jinými, reálnými. V rámci ochrany vlastní svobody nás plíživě o svobodu připravují a to tak, že samotná veřejnost jejich kroky legitimizuje, ba co více, podporuje. Vyvolávají líbivá a rázná hesla, která dobře a poutavě znějí, vyjímají se na stránkách předních deníků, vyvolávají kontroverzi na sociálních sítích. Nenavrhují ale systémová řešení. Ve skutečnosti tato řešení ani neznají a nemají v plánu je realizovat. Místo změny zákonů či mechanismů chtějí obrazně řečeno vidět viset těla nepřátel na kandelábrech. Jejich cílem je strhnout davy a centralizovat moc, ať už praktickou či mediální, ve svých rukou. Příklady z historie, kdy podobné nálady vedly k nastolení totalitních režimů, nemusím připomínat. V souvislosti s tím považuji za nutné upozornit na současnou změnu ve veřejném diskursu v oblasti rasismu a xenofobie. Tyto neblahé jevy, které by se měla zdravá demokratická společnost pokusit vytlačit, v dnešních dnech naprosto pohltily všechna mainstreamová média. Odpověď na to, proč, je triviální: protože noviny prodává sex, skandál a strach. Z vyvolávání strachu, to kvůli zvyšování čtenosti, se stal regulérní byznys a reaguje na to i současný diskurs. Zatímco před pár lety jsme si dělali srandu z okřídleného „Jsem rasista, ale...“, dnes jsme se dostali do fáze, kdy fráze „Jsem rasista,“ bude doplněna o „a vůbec se za to nestydím.“ Říkají, že jsou rasisté, protože chrání svou kulturu, svou morálku, své rodiny. Říkají to a cítí se vznešeně, nadřazeně, jakoby dělali dobrou věc. Oni přece jen chrání svůj národ před hrozbami, které jsou každý den v novinách. Copak to nevidíte?
Na jedné straně se blíží neodvratný a definitivní konec „světa, jak jej známe“ - když se ale na straně druhé přidáte k vůdcům, kteří ochrání váš národ, vzdáte se svých práv na úkor bezpečnosti, a zvolíte MNĚ, konec světa pro vás odvrátím. Postmoderní společnost je plná mesiášů.

Na druhé straně proti mesiášům skeptickým a eschatologickým stojí mesiáši optimismu a entuziasmu. Tyto dva rysy jsou společné pro na první pohled zcela odlišné zájmové skupiny, než pro ty, o kterých jsem napsal v předchozích odstavcích. Mnohdy se však může jednat pouze o jinou metodu na cestě k dosažení a prosazení vlastních zájmů (místo biče je zvolen cukr apod.). To zde ale pro tuto chvíli neberme v potaz. Představujme si skeptiky a optimisty jako opačné protipóly.

Pokud si skeptici představují současnost jako období úpadku a očekávají konec, optimisté nám při každé možné příležitosti z plna hrdla připomenou, že žijeme v nejlepší možné době, v největším možném blahobytu, o kterém se našim předkům ani nesnilo; že naše životní standardy několikanásobně přesahují standardy lidí žijících před padesáti, sto, třemi sty lety. Mají z velké části pravdu. Většina z nás, kteří sami sebe označujeme za lidi žijící v postmoderním světě (který je nutně spojen s globalizací a vlivem „západního stylu života“), máme přístup k pitné vodě, máme možnost si koupit jídlo, zabezpečit naše rodiny, relativně důstojně žít. Nepracujeme jako otroci, ale za práci dostáváme mzdu. Můžeme podnikat. Máme možnost dosud nevídané sociální mobility (to ovšem obousměrně, proto představuje zároveň riziko a nejistotu). Můžeme se svobodně pohybovat po velké části světa a všude tam se můžeme rozhodnout žít a pracovat. Disponujeme lidskými a občanskými právy a máme možnost je vymáhat. Většina z nás asi sezná, že žijeme ve většině ohledů ve společnosti vyznačující se větším blahobytem, než společnost třeba středověká.

Optimisté také nezapomenou upozornit, že v současné době jsme obklopeni fungujícím mezinárodním politickým i hospodářským společenstvím, žijeme v době bez masových ozbrojených konfliktů, v době relativní právní i lidské jistoty, v době záchytného sociálního systému apod. Situace, které se před lidstvem objevují, problémy ve kterých se nacházíme, jsou v optice optimistů nové výzvy, které lze vyřešit. Na schopnosti řešit zdánlivě systémově problémy staví legitimitu svého vládnutí.

Nyní se ovšem bohužel opět dostáváme k tomu, že stejně jako skeptická rétorika má ta optimistická sklony sklouzávat k populismu. Ať je to již z důvodu obrany stejnými prostředky, kterými je veden útok, či z důvodu neschopnosti prosadit svůj program racionálně a demokraticky, optimisté (v současnosti mezi ně můžeme zařadit třeba nekritické zastánce EU a evropský aparát jako takový, na druhé straně kategorické eurokritiky; Spojené národy, stále značnou část světového socialistického a hlavně sociálně-demokratického hnutí, různé tzv. „nepolitické“ politiky, nadnárodní korporace apod.) se nakonec zpravidla zaštítí podobnými hesly, jako skeptici. Kolikrát jsme už měli možnost slyšet, že ta nebo tato volba je jedinou možností dosáhnout blahobytu; že současné „utahování opasků“ a překonávání překážek bude vykoupeno lepší budoucností pro naše děti, že společnými silami dosáhneme realizace utopických představ tu o společnosti bez zbraní a válek, tu o společnosti bez majetkových rozdílů, atp. Síly optimistů se, jak jsem již naznačil, někdy rády poměřují se silami skeptiků a vzájemně se, mnohdy účelově a uměle, staví do protipólů, či snad lépe řečeno jsou do nich leckdy stavěny. Zatímco jedna strana bude konec očekávat z důvodu působení Evropské unie, druhá strana označí za příčinu případného konce právě zpochybňování politiky Evropské unie. Pokud jedna strana upozorní, že problém s migranty je třeba řešit uzavřením hranic, druhá strana namítne, že problém s migranty buď neexistuje, nebo jej není třeba vůbec řešit. Řekne-li jedna strana, že současným válečným štváčem je Rusko, druhá strana jej místo konfrontace argumentů označí za agenta CIA. Připomeňme, že myšlení optimisté se mezi sebou (mají-li rozdílné přístupy a pohledy na věc) nesnesou stejně, jako se svými rivaly z řad skeptiků.

Nakonec i optimisté sklouznou v rámci obrany svých představ o možnosti budování lepší budoucnosti, a nyní vůbec nehodnotím, zda-li je to reálné, či ne, dokonce si to opravdu netroufám zcela hádat, k jakési náboženské rétorice. „Věřte nám, věřte v nás, a my vaši budoucnost vyplníme,“ říkají, nebo varují: „Poddejte se temné straně a špatně to dopadne, varujeme vás.“ Podporu mas potřebují nejen k prosazování svých slibů a budování lepší společnosti a demokracie, ale také k prosazování svých vlastních zájmů. Zde se znovu střetáváme s tím, co je ve skutečnosti takřka vždy na pozadí veškerého dění: vlastní či zprostředkované zájmy. Ať už jsou prosazovány ze skeptické či optimistické pozice, jde nakonec vždy o zájmy zájmových skupin, kterým vyhovuje buď takový, nebo onaký stav. Někteří potřebují ke svému ekonomickému či politickému růstu společnost žijící v atmosféře strachu z vnějšího či vnitřního nepřítele; jiní k tomu naopak potřebují společnost právní jistoty a stability – byť zcela domnělé či vytvořené na pozadí společnosti nesvobodné, svázané totalitními pravidly či morálkou. Nakonec se obě strany shodnou na tom, že je to „buď my, nebo oni.“ Je to jen o tom, kdo skrze mediální prostor svou vhodně a účelově zvolenou rétorikou zakoření do společenského diskursu.

Neschopnost spolu mluvit a záměrná polarizace společnosti prakticky ve všech aktuálních otázkách světového dění, je společná oběma skupinám – skeptikům, kteří slibují, že když je zvolíte, zamezí konci; i optimistům, kteří říkají, že dokud je budete volit, konec nenastane. Polarizaci notně živí již zmíněná média. Jejich úkolem je prodávat (se); nejlépe se prodává kontroverzní materiál. Úkolem současných mainstreamových médií je proti sobě neustále stavět různé skupiny a jednotlivce. Cílem pak není dosažení společné řeči a konsenzu, který by byl přijatelný pro obě strany, či plnění role „strážce demokracie“, ale konstantní živení konfliktu. Osoby a skupiny, které by spolu byly za normálních okolností s to mluvit, a v demokratické společnosti by k tomu byli přinuceni nakonec sami sebou, jsou uměle stavěny proti sobě a předhánějí se v tom, kdo pronese skandálnější slova – ty se totiž snadněji dostanou do médií a tím pádem k cílovým skupinám voličů. Místo demokratické diskuse tak v různých televizních Kotlech přikládají novodobí vzájemně znesváření mesiášové. Každý hlásaje přesvědčeně svou pravdu, se zástupem svých stejně přesvědčených přívrženců, kteří si jako náplň své politické práce užívají likvidace názorů jiných mesiášů a jejich přívrženců. V médiích se nakonec prosadí několik jejich jmen a tato se stanou novými hlasateli názorů národa. Mediální osobnosti, jejichž minulost je neznámá nebo nezajímavá, a jejich raketový vzestup jsou lákavými obchodními artikly pro každého, kdo se na jejich momentální slávě, úspěchu či kontroverzi chce přiživit. Stalo se tak, že v polovině roku 2015 sedí společnost celého světa v ochozech obrovského stadionu, v jehož ringu proti sobě střídavě bojuje Ježíš s Alláhem, Obama s Putinem, Konvička s akademiky a zástupci neziskových organizací; Zeman se Schwarzenbergem, Babiš s Kalouskem, a takto by se dalo pokračovat po celé hodiny. Veškerá pozornost je soustředěna na ring. V ochozech sedí lidé, kteří chtějí boj, chtějí vítěze, chtějí toho správného, ke komu se přiklonit. Sami dokonce zapomínají, že v prvé řadě chtějí dobře žít. Chtějí dosáhnout skrze své mesiáše poznání pravdy – nebo si skrze svého mesiáše pravdu vytvořit podle vlastních představ – napasovat svou pravdu do reality. Důležitější, než své vlastní problémy, se skrze média a jejich účelové využívání stanou problémy, které se nás netýkají.

Jak mám poznat, kdo mluví pravdu? Jak mám poznat, kdo lže? Kdo se mnou pouze manipuluje za nějakým účelem a kdo to „myslí upřímně“? Jak to mám poznat? Existuje snad nějaký klíč k tomu, jak pravdu poznat? Zná ten klíč někdo? Těmito a dalšími otázkami se lidstvo zaobírá od nepaměti. Ve všech minulých érách na tyto otázky hledali odpověď filozofové a filozofické školy, a mnohdy dokonce formulovali jasné odpovědi, co je pravda a jak ji poznat. Problémem filozofie je však vždy to, že její pravidla platí pouze pro toho, kdo jim věří, kdo je uzná. V minulosti existovaly koncepty poznání pravdy, které nemusely být vůbec pravdivé, ale lidem dávaly poznat „pravdu, které se lze dobrat pomocí určité metody,“ kterou lze osobně, pro sebe, považovat za pravdu konečnou. Ať už lidé věřili, že pravda je zjevená Bohem nebo k ní lze dospět exaktním pozorováním a skrze vědu, pravda tu byla. Existovala a lidé ji uznávali.

Je to výsada teprve postmoderní společnosti, která se názorově ukotvila v reakci na hrůzy první světové války, a rozvíjela se v duchu relativismu po celé 20. století, rezignovat na hledání a pocity pravdy. Pravda se stala objektem manipulace, výkladu, rétorických schopností, mediálních tahů a prezentací; objektem zájmu PR agentur a tiskových mluvčí; proměnlivou oblastí záludných písků, po kterých kráčí tu takové, tu makové figury. S rozvojem masmédií po druhé světové válce se likvidace konceptu pravdy ještě uspíšila. Na Západě se pravda dala po cestě, po které dnes kráčí i u nás – po cestě, na které pravdu a její podobu určují mediální domy, korporace vlastnící televizní stanice, miliardáři, kteří mají na to koupit si svá média, skrze které mohou šířit „svou pravdu“ a zavázat si politiky. Na Západě byla relativistická společnost popsána nejpozději v 60. letech – a tím to skončilo. Světová filozofická veřejnost rezignovala na hledání nových filozofických konceptů, na pokládání nových otázek a hledání nových odpovědí, které by relativizmus po čase vystřídaly a přinesly lidem klid v duši. Jako bychom se dostali zpět do dob antických rétorů a sofistů: pravdu má ten, komu je uvěřeno.

Ve Východním bloku byla pravda zdehonestována poněkud jinak. Pravdu nepohřbily rozličné a vzájemně protichůdné zájmy vlastníků médií a od nich odvozených politiků. Zde ji zlikvidoval stranický monopol na pravdu a informace. Státní propaganda jela na plné obrátky a snažila se neustále ukázat úspěchy socialistických zřízení a světlou budoucnost, kterou mají lidé Východního bloku na rozdíl od kolabujících imperialistů na Západě před sebou. Společnost, ve které naopak existuje pouze jediná verze pravdy, dospěla ve společnost, ve které stejně jako u výše zmiňované, nemá pravda hodnotu. Určitá část lidí propagandistickým médiím nepochybně věřila a těšila se z nich (někde se to daří dodnes, například Rusko v politice monopolu na pravdu nikdy neustalo), většina z obyvatel komunistických zemí však na hledání pravdy zcela rezignovala – neměli dostupné informace, na základě kterých by se mohli rozhodnout, čemu věřit. Bylo tak lepší nevěřit ničemu a věnovat se prostému žití. Většina z těch, kteří se o hledání pravdy navzdory mediálnímu a informačnímu monopolu strany pokusili, skončila v kotelnách, lágrech a uranových dolech. Po pádu Východního bloku se zdejší podmínky přizpůsobily západnímu relativismu.

Není se tedy vlastně co divit, že dnešní společenský diskurs zahltilo takové množství spasitelů. Společnost, ve které neexistuje pravda, respektive má pravdu ten, komu někdo uvěří, pro ně sama od sebe doširoka otevírá dveře. Kolik existuje řešení určitého problému, tolik se objeví nezpochybnitelných „pravd“, univerzálních, jediných a konečných řešení. Veřejnost neustále zapomíná, že tyto formulace „pravdy“, které se objevují každý den na stránkách novin či ve zpravodajských relacích, vlastně vůbec pravdou být nemusí a ve značné části případů také nejsou. Médii formulované „pravdy“ zpravidla pouze odráží určitý stav, kterého chtějí skrze změnu diskursu a všeobecného lidského názoru, dosáhnout. Tento stav, ke kterému zájmové skupiny skrze média veřejnost směřují, jim pomůže získat politické body, finanční zisk, prestiž, proslulost atd. Pravda na ústech mesiášů se stala nástrojem politických a korporátních bojů. Není snad pravda, že média rozhodují o tom, kdo vyhraje volby? Kdo získá podporu veřejnosti pro stavbu problémové budovy? O tom, co si myslíte, že je správné zítra koupit v obchodě? Co bude nejlepší pro vaši rodinu? Kde nejlépe bydlet? Jak se chovat? Co si myslet?

V postmoderní relativistické společnosti, ve které navíc postupně ale jistě zanikají klasická nezávislá, tedy primárně žurnalistická a ne bulvární či „vlivová“, média, bude hledání pravdy čím dál tím větším oříškem. Na druhou stranu by se ono hledání mělo stát novou výzvou pro moderní filozofy a teoretiky společnosti. Současná filozofie se nikam nevyvíjí, nepřináší odpovědi na aktuální otázky, nepomáhá lidem v tom, jak dobře žít! K čemu je filozofie, která nepřináší uspokojení a klid? K čemu je smíření se s tím, že pravda je relativní, že k ní nelze dospět, a že je lepší se věnovat svému vlastnímu soukromému životu, rezignovat na život v obci a společenství, a raději se nedívat za humna, když ve mně bude navždy hlodat otázka, co za těmi humny asi může být? Současní filozofové přinejlepším revidují stanoviska dávno mrtvých mistrů. Zatím se ale nenašel nikdo, kdo by byl schopen dát nám klíč, o kterém jsem psal výše. Nikdo se jej ještě ani nepokusil hledat. Zatím všem stačí vědomí toho, že jediná pravda je taková, že pravdu nelze poznat. Jistě nejsem jediný, koho tento oxymorón bude strašit tak dlouho, dokud z něj nevybředne. Uvnitř sebe přece víme, že pravdu nemá ten, kdo si ji lépe obhájí, ale opravdová pravda, pravdivá pravda, je kdesi hluboko zakopána a překryta sedimenty propagandy, mediální manipulace, reklamy a diskursu. Podobně jako archeologové musíme hledat metodu, která pravdu odkryje. Pravdou je, že archeologové odkryté a sebrané nálezy interpretují, čímž pravdu opět podřizují dobovému výkladu, znalostem, ideologii apod. Filozofie 21. století musí najít pravdu pro pravdu. Pravdu, jaká je. Spíše než o něco určitého, o nějaké univerzální vědění a poznání, se jedná o nekonečně rozsáhlý komplex vztahů, které je třeba odhalit, a zájmů, kterými jsou lidé vedeni. Každý díl staré mozaiky, který se nám podaří odkrýt pod nánosy novějších barevných nátěrů a tapet, nás přibližuje k poznání pravdy.

Ano, jsou to právě informace, které tvoří onu mozaiku. To, jak moc je mozaika překrytá novějšími vrstvami či jak moc je dokonce poničená, reflektuje otevřenost a mobilita informací a přístup k nim. Pouze dobře, z mnoha zdrojů informovaný a kriticky uvažující člověk se může vydat vstříc myšlenkovému procesu, jehož cestu lemuje odhalování lží a skrytých motivů, a na jejímž konci stojí odkrytí kousku zmiňované mozaiky – zjištění pravdy. Zjišťování pravdy však stojí čas a peníze: to je právě to, s čím mesiášové počítají. Spoléhají na to, že nemáte čas ani chuť jejich slova ověřovat, že jen nepatrný zlomek posluchačů informace kriticky přebere a dá se do jejich analýzy. Ignorance mas a rezignování na hledání pravdy, konzumace mediálních informací stejným způsobem, jako bylo konzumováno kázání v kostele, a diskurs založený na tom, co je právě populární, o čem se mluví, zavdává podmínky pro vznik podhoubí pro totalitní režimy, v jejichž čele budou nakonec jako novodobí diktátoři stát osobnosti, které ještě nedávno slibovaly obranu a ochranu právě před diktátory odjinud.

Jedinou obranou proti totalitě, ke které nás mesiášové spoléhající na naši neznalost vedou, je informovanost. V době dominance vlivových médií a médií jakožto nástrojů politického boje, je hledání pravdy v mainstreamových médiích mylnou chimérou. Ovšem i poznání toho, co nemusí být pravda, je pro finální poznání pravdy klíčové. V současnosti, kdy se posledním opravdu svobodným prostorem stal Internet a virtuální prostředí, je více než kdy důležité, abychom chránili svobodu informací, nezávislé informační zdroje; abychom lpěli na povinnosti veřejných institucí zveřejňovat informace o jejich chodu, o státních zakázkách, o lobbystických kontaktech; abychom svými kroky nezapříčinili, že i tento poslední prostor, ve kterém se byť chaoticky, ale přece nacházejí klíče k hledání pravdy, bude zničen. Stále dokola je diskutováno omezování svobody na Internetu a cenzura jeho obsahu. Mezi západními politiky se stále silněji objevují hlasy volající po omezení toho, co na Internetu může a nemůže být. Je třeba si uvědomit, že tato omezování začínají restrikcí pornografie a končí znepřístupněním nepohodlných zpravodajských webů, zákazem sociálních sítí apod. Jak to vypadá v praxi se můžeme snadno podívat v Číně.

Pouze svoboda informací, na základě které se každý dostane k různým pohledům na věc, k různým přístupům, různým řešením; ke komentářům, kritikám, analýzám; k archivním materiálům i nejaktuálnějšímu výzkumu, nám může pomoci neztratit se v postmoderní společnosti a konečně zanevřít na relativismus. Je čas rozloučit se s tezí, že pravdu nelze poznat, nebo že pravdu má ten, kdo si ji lépe obhájí. Dnešní technologické prostředky nám umožňují se informovat. Umožňují nám nasát co největší množství názorů a pohledů, jejichž syntézou, kritickým myšlením a následným porovnáním s vlastní zkušeností, se můžeme dostat blíže k pravdě a odkrýt další část mozaiky. Pokud jsem napsal, že musíme srovnávat s vlastní zkušeností, což je prostě nezvratné, popírám svou vlastní teorii o tom, že pravda není relativní. Není tomu zcela tak. Pravda, kterou poznám, je pravdivá. Dostanu se k ní na základě vlastních myšlenkových procesů, vlastního uvažování, vlastního názoru, vlastní mysli. Vím, že to je pravda, protože mám dostatek informací k tomu, abych to poznal. Do jisté míry však pravda navždy bude objektem neustálé relativizace a závěrem nezbývá, než připustit, že je to pro pravdu přirozené. Na základě svobodného přístupu k informacím jsem však schopen najít sám „svou pravdu“ a odvrhnout nadobro tezi, že pravda neexistuje a nelze ji poznat. Je úkolem post-postmoderní civilizace, aby se rozhodla, kde je pravda, aby tak učinil každý jeden jedinec, a aby svým lidem umožnila pravdu hledat. Jen tak může být v současném světě zachována svoboda a demokracie. V přístupu k informacím leží budoucnost demokracie. Bez informací budeme navždy věřit pouze „pravdám“, o kterých mesiášové chtějí, abychom je brali za pravdu.