Holodňák (Piráti): Proč je Babiš vítězstvím Nietzschovy představy o těle?

Smyslem následujícího referátu je interpretovat vybranou kapitolu Nietzschova díla „Tak pravil Zarathustra“ týkající se pojmu těla v jeho filozofii tak, aby byl dán do souvislosti se současným vnímáním těla jakožto nástroje nejen realizace života, ale také politiky a současné vlny populismu.

Na úvod se pokusím jednoduše shrnout sdělení vybrané kapitoly s názvem „O těch, kdož povrhují tělem“. V textu Zarathustra v jednoduchosti vyzývá od odtržení se od asketického ideálu, který je specifický v kultivaci duše na úkor těla (čímž paralelou popisuje svou filozofii odvrhnutí duchovních učení jeho současníků i předchůdců budujících filozofii duše, ve které se snaží upozornit na zhoubnost zanedbávání tělesných potřeb. Zarathustrovými úvodními slovy: „Těm, kdož povrhují tělem, řeknu své slovo. Nemají mi pře-měniti sebe ani jiné, nýbrž jen vlastnímu tělu mají říci s bohem – a tak oněměti,“ vzkazuje Nietzsche svým filozofickým souputníkům, že jejich filozofii duše, v různých formách oproštěné cíleně od pozemských strastí, ale i radostí, považuje za dekadentní, degradující, ne-li impotentní. Bezmála dva tisíce let křesťanské filozofie jako by nutilo člověka vzdávat se svých podstat, puzení a přirozeností, jejichž strádání způsobující ztrátu kompenzuje očistné Slovo boží proměněné v institucionální nástroj nesvobody a vykořisťování.

Na příkladu dítěte, chce se říci „hovádka božího“, které prohlašuje, že má tělo i duši, ukazuje Nietzsche nesmyslnost celého konceptu DUŠE v podobě, kterou ji chápala a podnes chápe mnohá filozofie (zde se dá mluvit o Nietzschově boření platónských představ duše jakožto rozvzpomínající se „síly“ motivující lidská jednání). Duše, jak ji chápe Nietzsche, je pouze produktem různých fyzických a psychických potřeb, které staletími zakrnění a „bytí v ilegalitě“ zbytněly v institucionalizované a zdeformované pocity. Duše sama o sobě nehraje v Nietzschově člověku roli. Zarathustrovský člověk je člověk těla, jehož opečováváním a vyhověním jeho potřebám člověk realizuje své opravdové tužby a má tak potenciál se stát člověkem, který povede dobrý život. Člověkem, který nebude žít zapředený v iluzích o světě i svém těle, člověkem, pro něhož odvrhnutí těla není v lidské přirozenosti. To vše, co je v člověku myšlením, duchem, tužbou - to vše je formováno různým způsobem promlouvající prapodstatou. Duch se tak dá při nejlepší vůli označit za zformovaný odraz tužeb prapodstaty, které všem svým údům našeptává, jak se mají hýbat („...(duch) je malý nástroj, hračka je to tvého velkého rozumu.“) Důležité je však dle Nietzscheho správně interpretovat pocity sdělované skrze ducha, neboť v po předchozí citaci následujících řádcích definuje lidské „já“ jako podmnožinu moudré tvořivé prapodstaty. Ta sama nejlépe ví, jak dobře žít. Cítící smysly i poznávající duch neustále zkouší na tvořivou prapodstatu triky, pokouší se jí obelstít a v nánosech konvencí, staré filozofie, náboženství vytváří další a další šedavé sedimenty, které člověka s každou další vrstvou stahují blíže a blíže dnu - životu slabého člověka, který nemá smysl.

Nechat vítězit prapodstatu znamená vládnout svému já, být v souladu s přirozeností. Prapodstata totiž není pouze zmíněný moudrý „tvor“ uvnitř těla člověka, ale ona samotná je zároveň celým tělem člověka, který dobře žije. Právě v rozporu se smysly, duchem i já vytváří jedinnost v podobě Já. Prapodstata analyzuje a vyhodnocuje. Definuje skrze tuto jednotu radost i slast, neboť je právě „vinnou“ prapodstaty, že tlak na určitou část těla cítíme jako bolest, která nás donutí se jí vyhnout - činit v souladu s pudem sebezáchovy, s pudem bujení života „Tvořivé tělo si stvořilo ducha jakožto ruku své vůle,“ pravil Zarathustra. Nietzschemu bylo až relativně dlouho po jeho smrti dáno v tomto smyslu zapravdu výdobytky a výzkumy moderní vědy, která se v současném biologickém diskursu přiklání k teoriím o sobeckém genu apod. Právě sobecký gen, jehož pud po rozmnožení je zodpovědný za celou lidskou vůli k životu, k činnosti, k práci, k sexu, je Zarathustrovou tvořivou prapodstatou, která skrze každičkou část těla promlouvá k Já. Já může být k potřebám sobeckého genu (prapodstaty) slepé; nezvratně to však toto Já přivede k úpadku, ke strádání, k bolesti a ke smrti, neboť ignorovat potřeby sobeckého genu je stejně fatální chyba, jako ignorovat hlas prapodstaty lidského těla, před čím Zarathustra varuje a ty, kteří tak činí, varuje: To vaše prapodstata vás vede k odvrhování prapodstaty; vaše prapodstata sama vás totiž vede ke smrti, neboť jste opovrhovali tělem. Ti, kteří prapodstatu odvrhují a ignorují, ti všichni směřují k tomu, že budou svou prapodstatou vytrestáni a zemřou jako slabí lidé („Zaniknouti chce vaše prapodstata, a proto jste se jali povrhovati tělem! Neb nemáte již dosti sil, byste tvořili nad sebe samy.“), ba co více, budou nahrazeni člověkem silnějším, který žije v souladu se sebou samým, se svou prapodstatou, který ukájí potřeby svého sobeckého genu.

Závěrečné odstavce implikují skoro až výhrůžku rozzlobeného Zarathustry (Nietzscheho), který všem slepým, za mamonem se ženoucím odmítačů těla vystavuje nelichotivou účtenku podepsanou prapodstatou - Vy, kteří povrhujete tělem, vy jste odsouzeni k věčné závisti, která vás bude sžírat za to, že nejste ochotni naslouchat své prapodstatě. Budete závidět těm, kteří správně rozpoznali, že jen skrze realizaci svých tužeb plynoucích z bažení prapodstaty se mohou stát lepšími lidmi. „Vy mi nejste mosty k nadčlověku!“ vyčítá Zarathustra povrhovačům, jako by je upozorňoval, že jsou mu zbyteční, bez užitku, ba i odporní opovrhováním sebe sama. Tak pravil Zarathustra.

Závěrem této práce si dovolím krátké zamyšlení nad myšlenkovou změnou masového diskursu, která se odehrává v posledních letech, a která určitým zvráceným způsobem potvrzuje Nietzschova slova o nadčlověku jako člověku, který žije v souladu se svým tělem; o nadčlověku. Zatímco předchozí část jsem se snažil pojmout analyticky a interpretačně, v této druhé části se pokusím implikovat vlastní myšlenky.

Situace na české společenské scéně ocitla ve stádiu možná největšího marasmu, který naše země dosud zažila. Nyní nebudu složitě pátrat po příčinách či řešení problémů, které před nás aktuální otázky staví, ale povšimněte si se mnou aktuálního růstu politických preferencí primárně populistických subjektů a projektů operujících s veřejným míněním jako s alfou-omegou své politické činnosti. Myšlenka, kterou se snažím sdělit, by si zřejmě zasloužila obšírnější vyjádření, ale pokusím se být pro čtenářův komfort stručný. Shodněme se pro jednoduchost na tom, že „staré hodnoty“ vzniklé na podhoubí liberálního konzervativismu (lidská práva, humanismus, svoboda,...) jsou v současné době likvidovány hodnotami novými, uměle vytvořenými a mediálně vykonstruovanými (nacionalismus, volání po militarizaci, xenofobie a rasismus jako nová společenská norma) (pomiňme také, že se tato témata cyklicky opakují, tu s větší či menší intenzitou), jejichž většinovým smyslem je pouze naplňovat poptávku po kontroverzních tématech a snadných řešeních. Z politiky se v rukou podobných komerčních subjektů, pro které je primární spíše PR a pružné reagování na aktuální požadavky většinové veřejnosti, než politický program, ideologie, zásady či důvěra, stal nástroj privatizace moci.

Není snad úkolem nadčlověka žít v souladu se svým tělem a plnit tužby preferované vnitřní moudrou prapodstatou? Není snad úkolem nadčlověka žít tak, aby byl pamatován pro své činy a vzpomínán jako osoba, která se nesmazatelně vryla do historie lidstva? Není snad úkolem nadčlověka povznést se nad všechny abstraktnosti, instituce, umělé konstrukty, které mohou být představovány právě demokracií (přirozený stav je přeci „člověk člověku vlkem“!), humanismem (vždyť přirozeně si jsou lidé nepřátelé a vždy byli!), lidskými právy (přeci platí, že práva mám taková, jaká si vybojuji)? Není úkolem nadstran, použijeme-li pro ilustraci nietzschovského názvosloví, tedy politických uskupení, která si stejně jako Zarathustra uvědomila potřebu odtržení od vykonstruovaných idejí a prázdných pojmů, které nevedou k přímé realizaci těla (v tomto případě vnímejme potřeby těla jako potřeby zájmové skupiny), se vzdát zmiňovaných „starých ideálů“ a začít budovat společnost zaměřenou na tělo?

Vždyť k čemu potřebujeme lidská práva a humanismus ve společnosti, kde se každý bude snažit bez skrupulí o naplňování svých zájmů?

Nedospěli jsme jako společnost přesně do bodu, po kterém Nietzsche volal? Do bodu, kdy více než ideály, zásady a lidství budou přednější (myšlené) okamžité hmatatelné výsledky? Do bodu, kdy politika nepředstavuje budování společnosti, ale budování jednotlivých těl, to navíc na principu neustálého principielního sváru, který je podobně jako třídní boj hnacím ústrojím lidské závisti? Není snad záměrná produkce lidské závisti nástrojem k vyvolávání nenávisti a negativních emocí?

Není vlastně Andrej Babiš ideálním ztělesněním každého z nás? Není naše odmítání jeho stylem podnikatelské politiky, tunelování státu, odklánění veřejných financí do vlastních rozpočtů a privatizace moci něco, co je nám všem vlastní? Není to to, co bychom sami dělali, kdyby nás nesvazovaly konvence a (pro některé dávno mrtvé) ideály? Není tak Andrej Babiš nadčlověk a nejsou jeho voliči ti, kteří se snaží nadčlověku přiblížit tím, že odvrhli svého ducha a přijali jedinnost moudré prapodstaty, sobeckého genu, který říká „zabij, nebo budeš zabit“? Nezávidíme mu tak trochu, že on může všechno a my ne?

Při formulování těchto otázek, kterými tuto práci ukončím a pokusím se na ně odpovědět v některé z mých dalších prací, mě napadá: Nepojali přesně takto Nietzscheho filosofii nacisté, kteří Nietzscheho teorií o nadčlověku legitimizovali tvrdou rodinnou politiku, rasovou segregaci, zásahy do společnosti, věznění, lékařské pokusy na lidech a vraždění těch, o kterých by dle nacistů Nietzsche řekl, že žijí v rozporu se svou prapodstatou a spějí ke smrti? Nedá se dle této optiky říct, že nacisté udělali dobře, že se těchto slabých jedinců zbavili?Možná, že právě tyto otázky týkající se bytostně Nietzschova pojetí těla, jsou důvodem, proč jsou dodnes filozofové fascinováni Nietzschovou látkou, tolik rozmanitou ve své protikladnosti, tolik překvapivou, ve své jedinečnosti. Jak správně chápat Nietzscheho, to je možná otázka, na kterou Nietzsche zapomněl odpovědět, a záhadou to zůstává i dnes, v době, kdy bychom podobné otázky potřebovali zodpovědět se zoufalou nutností více, než kdy dříve.