Reprezentují různé slohy i typy staveb, od románského slohu až po architekturu druhé poloviny dvacátého století, od sakrálních staveb přes hrady a zámky po stavby lidové, občanské či industriální.
Četná dochovaná městská a vesnická jádra nám dávají dokonalou představu o dávnověkých reáliích a naplňování vizí tehdejších lokátorů, kteří před staletími zakládali sídla, následně se rozvíjející až do doby současné. Příklady památkového urbanismu i nemovité kulturní památky samotné jsou naší národní pýchou, kterou každým rokem do Čech, Moravy i Slezska přijíždějí obdivovat miliony zahraničních návštěvníků.
Ne všechny památkové objekty se však nacházejí v dobrém stavu: mnohé jsou ve stavu havarijním, ba některé už ve stavu nezachranitelném. Podle expertního odhadu je na okamžitou opravu všech našich poškozených památek potřeba až 300 miliard korun. „Památky jsou naše moře“ je moudrá metafora, kterou občas slýcháme a se kterou se v oblasti cestovního ruchu ztotožňují snad všichni. Bohužel si však nepřipouštíme, že by nám voda z tohoto českého moře mohla rychle odtéci.
Opravy a údržby památkových objektů jsou finančně velmi náročné, jenže každé pozdržení a odložení nezbytné opravy byť jen o dva tři roky náklady ještě více prodraží. Domnívám se, že přístup státu v oblasti ochrany památek je co do přímé finanční podpory nedostatečný. Ke vší smůle pro naše hrady, zámky a další historické objekty není možno v tomto plánovacím období čerpat prostředky z EU na většinu našich památek: podporovány jsou pouze zapsané památky UNESCO a ty kulturní památky, které mají statut nejvyšší ochrany, tzv. „národní“.
Na většinu běžných památek, které tvoří kolorit našich měst, vesnic i celé krajiny, je třeba shánět finance z národních zdrojů. Jsem hluboce přesvědčen, že povinností končící vlády i vlády nové je najít zdroje a zařadit do státního rozpočtu finance, potřebné pro naše památky a pro zajištění záchrany historického kulturního dědictví. Ostatně, z turistického ruchu, který je ze značné části s národním památkovým fondem úzce provázán, přitéká do státního rozpočtu sto miliard korun ročně. Podařilo-li by se jedno procento do památek z této sumy vrátit, bylo by to rozhodnutí rozumné a nakonec i velmi efektivní.
Památky samotné nemohou žebrat o peníze na svou existenci. Musíme jim tedy porozumět a hlavně, jako kulturně vyspělá společnost, trvale pomáhat a pečovat o ně. Historické objekty nám byly k péči pouze dočasně svěřeny našimi předky. Jsou naším pokladem, je to naše české moře.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
