V druhé polovině devadesátých let jsem pracoval pro významnou českou firmu, která dnes patří zcela zahraničnímu koncernu. Byl jsem vedoucí exportního oddělení a měl na starosti prodeje do zemí jižní Evropy: Turecka, Řecka, Itálie, Španělska, včetně Kanárských ostrovů, Portugalska, Francie. Mohl jsem porovnávat, jak naši jednotliví zástupci v těchto zemích pracují.
V tomto období se na nás řecký zástupce obrátil s žádostí, abychom snížili exportní ceny, neboť není na trhu konkurenceschopný a dokládal to porovnáním prodejních cen srovnatelných výrobků zákazníkům na řeckém trhu.
Věděl jsem, že řecký zástupce má dohodu s vedením firmy o tzv. nadfakturaci. Znamenalo to, že k dohodnuté exportní ceně byla na faktuře za zboží připočtena určitá částka, která byla z Řecka také zaplacena. V našem účetnictví to vyznělo jako přeplatek, který zůstával na kontě zákazníka. Ten čas od času vydal pokyn, kam mají být tyto přeplatky převedeny. Do Řecka to nebývalo.
První krokem, který jsem musel udělat předtím, než bych vedení firmy navrhl úpravu exportní ceny, bylo provedení analýzy kalkulace zákaznické ceny odvozené z exportní ceny.
Při porovnání s kalkulacemi v ostatních zemích se ukazovalo, že položky kalkulovaných nákladů byly subdodávky externích firem a byly podstatně vyšší. Doprava, skladování, marketing, financování.... Poskytovatele těchto služeb si vybral řecký zástupce sám, přesto že naše společnost doporučovala všem využívat firem, které byly vyzkoušeny a používány v rámci celého koncernu.
Při jednání s řeckým zástupcem jsem mu navrhl, aby změnil poskytovatele služeb, tím ušetřil na vedlejších nákladech a tím také mohl snížit zákaznickou cenu. Řek musel s pravdou ven. Ti subdodavatelé nabízeli ceny nižší než koncernem používané firmy, ale ve všech případech se jednalo opět o nadfakturaci. Řek platil firmám více, než bylo domluveno a rozdíl opět putoval nepochybně někam jinam než do Řecka.
Navíc jsem zaregistroval při služební cestě v Řecku, při návštěvě prodejních míst, že jednotliví prodejci dostávají svoji odměnu za prodej vyplácenou v hotovosti. Také jsem nemohl přehlédnout luxusní obydlí řeckého zástupce, jeho jachtu a drahé auto. Rozhodně se nechoval, jako by na prodeji našeho zboží nevydělával.
Bylo mi jasné, že je to v Řecku nezákonný vývoz kapitálu, snižování výnosů, tedy i snižování placení daní.
Při prvé příležitosti jsem o tom mluvil s členem představenstva, upozornil ho, že ČR jistě vstoupí brzy do EU a finanční orgány si začnou vyměňovat informace o toku peněz a že bychom z toho mohli mít pěknou ostudu. Řešení, které tehdy vedení přijalo, již není předmětem této úvahy.
Připouštím, že se dopouštím „falešné generalizace“. Z jednoho případu usuzuji, že to tak dělali v Řecku všichni nebo alespoň většina.
Tato většina by nyní měla nést důsledky toho, že vláda přes snížené příjmy zajišťovala chod země, sociální smír, investovala, platila státní zaměstnance, poskytovala slušné důchody a půjčovala si na to peníze.
Ing. Pavel Hořák
Psali jsme:
autor: PV
