Hýsek (Moravané): Dohody TTIP a CETA sníží ekologické, zdravotní a sociální standardy EU

Kvůli velkým rizikům Moravané v souladu s partnery z Evropské svobodné aliance odmítají obchodní dohody TTIP a CETA mezi EU, USA a Kanadou

Hlasování o obchodních dohodách TTIP mezi EU a USA a CETA mezi EU a Kanadou bude jedním z nejvýznamnějších úkolů nového Evropského parlamentu, a proto je nutné, aby voliči věděli, jaký je náš pohled na toto téma. Pozornost se většinou věnuje dohodě s USA, ale stejný význam má podle nás i dohoda s Kanadou CETA, která může být oklikou, jak by se američtí giganti, kteří už jsou v Kanadě přítomní díky zóně volného obchodu NAFTA, mohly dostat na evropský trh.

Byť se některé klíčové dokumenty týkající se vyjednávání utajují – což je pro nás samo o sobě nepřijatelné a patří to ke zlozvykům EU – lze již nyní na základě toho, co víme, říci, že takzvané Transatlantické obchodní a investiční partnerství mezi EU a USA a obdobně i CETA s Kanadou mohou pro Evropskou unii znamenat velká rizika.

Prvním z nich je rozdíl v ekologických, zdravotních a sociálních standardech v Evropě a v Severní Americe. Dohody mají vést ke snížení evropských standardů. TTIP má odstranit takzvaný preventivní princip platící v EU, podle něhož výrobek, výrobní metoda nebo potravina mají být zakázány, pokud existují pochybnosti o jejich dopadech na lidské zdraví nebo životní prostředí. Tato zásada se týká například použití geneticky pozměněných organismů – v USA nemusejí být na obale potravinářského výrobku uvedeny, v EU ano. Obdobný rozdíl je i v přístupu k chemikáliím. V Evropě musejí být všechny chemikálie připuštěné na trh testovány a registrovány, v USA nikoli. Nemůžeme opomenout ani skutečnost, že v Evropských společenstvích a později v Evropské unii se na sladění ekologických, zdravotních a sociálních standardů pracovalo celá desetiletí a nyní by se toto úsilí jediným krokem zahodilo.

Druhým problémem je to, že EU by se touto dohodou zbavila nástrojů zahraničně-obchodní politiky, a to jak vůči Spojeným státům, tak vůči svému okolí. Jaké nástroje by poté už tak často nejistá evropská diplomacie vůči USA měla? Připomínáme jen, že sami Američané zahraničně-obchodní politiku využívají velmi důrazně a např. během 19. století činil průměrný americký celní tarif 44,6 %. Navíc by tato dohoda poškodila země třetího světa navázané různými smlouvami na Evropskou unii. V případě takového Turecka by Američané mohli bez omezení vstoupit na tamní trh prostřednictvím EU, zatímco Turecko by při svém vývozu do USA dál platilo americké celní tarify. Znamenalo by to i snížení vývozu z afrických zemí do Evropy, jak upozorňuje mnichovský Ifo Institut. Zboží z Afriky by totiž na evropských trzích bylo vytlačeno americkou (často subvencovanou) konkurencí. EU má přitom prvořadý zájem na rozvoji Turecka a Afriky už jen proto, že odtud do Evropy přicházejí statitisíce imigrantů ročně. Skutečně by někdo v Evropě chtěl, aby v Turecku a afrických zemích, které by byly Američany vytlačeny z evropských trhů, došlo k hospodářským problémům a příliv imigrantů z těchto oblastí zesílil?

Dalším rizikem, které by z TTIP i CETA vyplývalo, je tzv. ochrana investorů. To znamená, že investor by dostal garanci, že jeho investice nebude ohrožena tzv. netarifní bariérou. Případné spory by řešily arbitráže – a ty by mohly být vyvolány, ještě než by vůbec k dotyčné investici došlo. Zásada tzv. ochrany investorů vznikla, když v 60. letech 20. století došlo v Africe a na Blízkém východě k vyvlastňování zahraničních firem. To přitom v současné době v Evropě nehrozí, avšak pojem „netarifní bariéra“ nemusí znamenat pouze vyvlastnění, ale jakoukoli normu, kterou dotyčná firma může chápat jako překážku obchodu či dosažení zisku, včetně legislativy na ochranu zdraví a životního prostředí, státních zakázek či některých demokratických práv občanů. Jinými slovy by se seshora škrtla možnost demokraticky volených orgánů – unijních, státních, regionálních či lokálních – nastavovat parametry. Navíc by případné arbitráže byly hrazeny z veřejných rozpočtů, což pro veřejné rozpočty může znamenat zcela nepředvídatelné důsledky a deficity. Toto riziko je podle nás porušením zásady americké revoluce „žádné zdanění bez zastoupení“ a také porušením principů decentralizace a subsidiarity, na kterých je založena evropská integrace. Není divu, že Austrálie se v loňském roce rozhodla, že neuzavře žádnou obchodní dohodu zahrnující arbitráže.

Opomenout nelze ani rozdíl v přístupu Evropy a USA k veřejnému subvencování průmyslových firem. Pravidla EU zakazují veřejné dotace firmám (kromě zemědělství a rybolovu). Byť dochází k výjimkám, je zde tlak ze strany Evropské komise na to, aby státní subvence byly co nejnižší. Naopak ve Spojených státech dostávají ty největší průmyslové firmy obrovské subvence od federace, států i obcí, což je pak zvýhodňuje vůči zahraničí – tedy i Evropě. Odstraněním celních a dalších překážek by se Evropa zbavila možnosti bránit se proti této konkurenci. Připomeňme, že jen Boeing obdržel pouze od států a obcí během dvou let 13,2 miliard dolarů, General Motors 3,5 miliard, Ford Motor 2,5 miliardy. 3 ze 4 dolarů vydaných v rámci těchto veřejných subvencí v USA jdou do necelého tisíce největších amerických firem, tedy právě těch společností, které vyvážejí do zahraničí – a které konkurují evropským výrobcům. Federální vláda v roce 2006 vydala na subvence průmyslovým firmám více než 48 miliard dolarů. V roce 2013 už to bylo nejméně 124 miliard. V Oklahomě a Západní Virginii tvoří tyto subvence téměř třetinu tamních rozpočtů, zatímco Finsko vydá na státní subvence do průmyslu jen 0,12 % svého státního rozpočtu. Skutečně by bylo vůči evropským výrobcům fér, aby byli vystaveni takto dotované konkurenci? Skutečně by bylo správné, aby vůbec nejvíce na TTIP a CETA doplatily ty evropské země, které se snaží dodržovat pravidla volného trhu a zacházejí obezřetně s veřejnými výdaji?

Všechna tato rizika by přitom Evropa byla nucena podstoupit kvůli zcela efemérním hospodářským přínosům. Podle rozboru London School of Economics „existující údaje napovídají tomu, že je vysoce nepravděpodobné, že by se ochrana investorů (v rámci TTIP a CETA) zvýšila investice nad obvyklou míru“. Samotná Evropská komise ve zprávě z března 2013 tvrdí, že díky TTIP by došlo jen k celkově 0,5 % nárůstu HDP během 12 let. Obdobně Bertelsmannova nadace, která je přitom této dohodě nakloněná, přiznává nárůst zaměstnanosti v celkové výši 0,12 – 0,47 % během pětadvaceti let.

Jinými slovy, kvůli nejistým a minimálním ziskům by dohody TTIP a CETA pro Evropu znamenaly snížení ekologických, zdravotních a sociálních standardů, oslabení její strategické pozice, zvýšení imigrace z Afriky a Turecka, deficity veřejných rozpočtů, oslabení moci regionálních a místních samospráv a deformaci volného trhu kvůli subvencování amerického průmyslu.

Z těchto důvodů a v souladu s partnery z Evropské svobodné aliance Moravané tyto obchodní dohody musejí odmítnout.