Ve čtvrtek 13. února 2014 mi v 5:00 ráno zazvonil budík (vlastně mobil), což odstartovalo moji pouť do Santiaga de Compostela, jejíž cíle však nebyly primárně duchovní, ale především politické. Proto jsem vyrazil z Brna, do roku 1949 hlavního města hrdé Moravskoslezské země, z níž se po 65 letech bez samosprávy stala do krajů (či spíše krajíčků) rozdrobená evropská periferie, do samosprávné Spolkové země Vídeň.
Na vídeňské letiště je to z jihu Moravy o dost blíže než do Prahy, i když vám cestu autobusem znepříjemňuje neexistence dálnice, jejímž nevybudováním český stát uměle zničil přirozené a tradiční propojení Vídně s Brnem, jehož výhody tak místo moravské metropole využívá hlavní město Slovenska. Při návštěvě okouzlujícího města na Dunaji s nejvyšší kvalitou života na světě si vždy povzdechnu, že za Rakouska se nám přeci jen úpělo poměrně příjemně.
Po přistání v Madridu mne naopak okamžitě napadla paralela s Prahou, které se podařilo uchvátit veškerou politickou moc z historických zemí pro sebe; snad je tato extrémní centralizace typická pro více států s dlouhou totalitní minulostí. Ve Španělsku (které už nyní svým regionům dává podstatně větší míru autonomie než ČR) však – na rozdíl od České republiky – začínají lidé v regionech „zvedat hlavu“, čehož dokladem je např. podpora katalánského referenda.
V Madridu jsem měl pouze mezipřistání, večer jsem se již procházel po mystickém Santiagu de Compostela, hlavním městě autonomního společenství Galicie. Zde na mě již čekal pracovitý Jura Pelka, předseda naší zahraniční komise, který mě srdečně uvítal a s nímž jsem začal spřádat plány na další dny.
V pátek vypuklo naplno to, proč jsme do Galicie přijeli – Valné shromáždění Evropské svobodné aliance – tedy politické skupiny v Evropském parlamentu, jejímž členem je i strana Moravané. Každému, komu jen trochu záleží na jeho rodné zemi – v mém případě na Moravě – bych přál zažít setkání s tolika báječnými lidmi ze všech možných zemí a regionů Evropy, kteří také usilují o širší autonomii jejich vlasti. Někteří z nich jsou dokonce poslanci Evropského parlamentu, ovšem na rozdíl od značné části politiků v České republice vám nedávají najevo svoji domnělou nadřazenost a nemávnou rukou nad faktem, že Morava a Slezsko (ale ani Čechy) nejsou již 65 let na mapě Evropy.
Z této „evropské rodiny“ na mě zapůsobil Eric Defoort, prezident Evropské svobodné aliance, jenž s láskou mával pro fotografy moravskou vlajkou, dále kultivovaný bojovník za práva Katalánců Jordi Solé, temperamentní poslanec Evropského parlamentu za Korsiku Francois Alfonsi či skotský europoslanec Ian Hudghton, jenž nám jako zástupce snad nejúspěšnějšího evropského autonomistického hnutí dokázal předat mnoho zkušeností a informací.
Ze střední Evropy jsem nejvíce záviděl bavorskému viceprezidentovi EFA Florianu Weberovi, jehož Bavorsko je plnohodnotným státem v rámci německé federace. Hůře jsou na tom ohrožení lužičtí Srbové, jejich jazyk i země, Lužice, která byla dlouho součástí zemí Koruny české; Lužickou alianci reprezentují Hannes Wilhelm-Kell, Henryk Matuš či Tomaš Kappa, s nimiž jsme navázali pevná přátelství a přijali jejich pozvání uskutečnit v Berlíně přednášku o dějinách Moravy. Posílili jsme spolupráci s Hnutím slezské autonomie, které v Santiagu zastupovala Natalia Pinkowska, s Gabrielem Hribarem z Enotne listy a řadou dalších výjimečných lidí, jimž není lhostejný osud jejich zemí.
Po sérii jednání o heslech („Čas na sebeurčení“, „EFA – vaše evropská politická strana“ apod.), programu pro eurovolby, po úspěšném přijímání deklarací, nových členů, po projevech jednotlivých politiků, zhodnocení minulosti a naznačení plánů do budoucna, jsme se hlouběji zaobírali situací v Katalánsku, Belgii a Skotsku.
Nebudu předstírat, že jednání nedoprovázel i méně oficiální program s dobrým galicijským jídlem a sklenkou vína, při němž pak vznikala ta pravá přátelství, vazby a nápady, jež pomohou i Moravanům v jejich úsilí o obnovu samosprávy naší země. Za nejhmatatelnější považuji nabídnutou všestrannou pomoc EFA při volbách do Evropského parlamentu a vzájemnou podporu a koordinaci aktivit s ostatními stranami ve střední Evropě.
V sobotu jsme absolvovali „kulatý stůl“ na téma „Je čas na samosprávu/sebeurčení“ s montrealským profesorem Danielem Turpem, přičemž jsme také zhlédli video „Co je EFA“. Tím skončil i oficiální program jednání a my jsme měli s Jurou možnost realizovat náš plán, jímž jsme symbolicky chtěli připomenout jeden ze středověkých základů evropského sjednocování. Proto jsme se vydali do městečka Fisterra, tedy na mys Finisterre – „konec světa“, kam v 15. století dorazilo rovněž mírové poselstvo českého krále a moravského markraběte Jiřího z Kunštátu a Poděbrad, jehož ideu vytvořil Jiřího kancléř Antoine Marini z Grenoblu. Poselstvo sice neuspělo, evropská federace tehdy nevznikla, čin je však inspirací i pro dnešní Evropskou unii. Tím, že jsme se zdrželi „na konci světa“, jsme s úspěchem omluvili i náš malinko pozdější příchod na slavnostní večeři s bohatým kulturním programem, jehož součástí byla i tombola, do níž jsme věnovali několik lahví dobrého moravského vína (a sami nic nevyhráli). Tímto večerem také skončilo naše setkání s přáteli z EFA, s nimiž jsme se rozloučili a těšíme se na setkání za rok na Valném shromáždění v Lužici (třeba se povede uskutečnit shromáždění v roce 2016 opět po letech na Moravě…).
V neděli, za krásného počasí, jsem měl před odletem ještě možnost krátce poznat samotné poutní místo a město Santiago de Compostela, ač jsem do něj doputoval Airbusem A-320, nikoliv pěšky. Návštěva místní katedrály s ostatky sv. Jakuba je hlubokým duchovním zážitkem, i když překrásná vstupní bána Pórtico de la Gloria právě prochází rekonstrukcí. Zpáteční let ze Santiaga přes Madrid do Vídně mi sice zabral jen pět hodin, ovšem čas od 22:50 do 6:10 následujícího dne jsem trávil v letištní hale čekáním na autobus – no, aspoň jsem měl čas napsat tuto reportáž.
P.S. V autobusu do Brna jsem potkal zajímavého Valacha, který si zapomněl v letadle pas, a tudíž trávil také noc na letišti Schwechat. Jednalo se o bývalého vrcholového tenistu a nyní úspěšného podnikatele, který byl překvapen, že existuje politická strana, jejíž členové bez jakékoliv finanční podpory od státu usilují o nápravu situace na Moravě a která má kontinentální vazby – získali jsme nového voliče a podporovatele!
P.P.S. Jura Pelka objevil značné množství zajímavých paralel mezi Galicií a Moravou:
- Historicky byla Galicie začleněna do Římské říše, ve středověku měla i své vlastní království, ale byla střídavě začleněna do království Asturie, Leonu a později Kastilie, přičemž si zachovala vlastní právní a zvyková práva, postupy a etnickou a kulturní zvláštnost. Od 16. století měla svůj vlastní parlament, a to až do roku 1833, kdy byla Galicie násilně rozdělena na čtyři administrativní celky. V 19. as 20. století rostla frustrace Galicijců a jejich požadavky na samosprávu a autonomii a uznání Galicie jako země, čehož výsledkem byla autonomní ústava z roku 1936 (kterou fašistický diktátor Franko smetl se stolu), jež se stala základem pro pozdější ústavu z roku 1981, tedy brzy poté, co fašistický režim padl. Touto Estatuto de Autonomía de Galicia, základní ústavní normou Galicie se řídí galicijský parlament, galicijská vláda a nejvyšší galicijský soud.
- Galicie má blízko k sousednímu Portugalsku a přes polovinu Galicijců mluví galicijštinou, španělsko-portugalským dialektem.
- Z frustrace nad centralizujícím Madridem zvažuje Galicie řadu variant – od regionální autonomie až po úplnou nezávislost.
A inspirací pro snažení Moravanů je i zmíněná základní galicijská ústava, která má tyto články:
- Galicie je svobodný stát v rámci španělské federace.
- Úřední jazyky Galicie jsou bez vymezení hranic galicijština a španělština.
- Národní barvy Galicie jsou bílá a modrá.
- Území Galicie zahrnuje čtyři historické provincie.
- Jakékoli sousedící území se může ke Galicii připojit, pokud s tím souhlasí dvě třetiny obyvatel tohoto území.
- Galicijský občan je
občan, jehož rodiče jsou Galicijci, narozený na území Galicie;
osoba, jejíž otec nebo matka jsou Galicijci, i narozená v zahraničí, pokud si tak přeje;
osoba, která má úředně schválený legální pobyt v Galicii, včetně osob nenarozených v Galicii nebo bez galicijských předků.
Ondřej Hýsek
autor je lídrem kandidátky Moravanů do Evropského parlamentu
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ondřej Hýsek - profil
