České vládní koalice tradičně trpí tím, že zejména nejmenší koaliční strany rády vydávají ultimata. Zřejmě se domnívají, že když už jsou ve vládní koalici nejmenší, musejí veřejnosti ukazovat, že po nich nikdo nebude šlapat.
Veřejnost by možná ocenila, kdyby takové strany, pokud se chtějí chovat opozičně, zůstaly v opozici. Když už se ale rozhodnou do vlády jít, oceňuje spíše jejich přínos ke stabilitě vlády. Občanská demokratická aliance, Unie svobody, Strana zelených a Věci veřejné tuto „stabilizační“ roli nezvládly. Jejich působení ve vládních koalicích naopak často navozovalo dojem, že vedle parlamentní opozice existuje ještě jedna, přímo ve vládní koalici.
Opakovaně se ukazuje, že hrozby malých koaličních stran vládním partnerům vnímá česká veřejnost spíš jako nemístné vydírání, než jako projevy principiálnosti. Než tedy koaliční strana vydá takové ultimatum, jaké naposledy vydali lidovci, měla by si to dobře rozmyslet.
Lidovci měli zejména zvážit, zda je jejich jednání srozumitelné. Tak by tomu bylo, kdyby odchodem pohrozili v případě, že ČSSD a hnutí ANO zavážou svoje poslance, aby hlasovali spolu s KSČM pro zrušení lustračního zákona. To by jistě byla hozená rukavice do tváře lidovců, jakkoliv nebyla otázka lustračního zákona součástí koaliční smlouvy.
V situaci, kdy ale obě větší strany daly svým poslancům při hlasování volnost, byla razantnost lidoveckého ultimata zcela nepřiměřenou a podivnou reakcí, protože lidovci ve skutečnosti o pád pracně vyjednané koalice nestáli. Hráli prostě vabank a doufali přitom zřejmě, že jejich postoj udělá dojem na část veřejnosti.
V dané situaci přitom úplně stačilo, kdyby oznámili, že pokud návrh na zrušení lustrací projde prvním čtením, vyvolají o celé věci zásadní koaliční jednání. Ultimátem se naopak dostali do defenzivy: jejich představitelé se jen trapně vykrucovali při otázkách médií, zda schválení zákona v prvním čtení automaticky vyvolá odchod lidoveckých ministrů.
I když byl návrh na zrušení lustrací nakonec odmítnut, z celé anabáze vycházejí právě lidovci jako poražení. Jeví se jako neloajální a poněkud neurotický partner, který si zatím dostatečně neuvědomil změnu v politickém klimatu: veřejnost začíná být po opakovaných závarech v Nečasově koalici, které pravidelně přitápěli pod kotlem svojí politickou infantilitou zejména véčkaři, na vládní nestabilitu alergická.
Všechny tři koaliční strany si tak nejvíce u voličů pomohou, když budou, pokud možno, nekonfliktně vládnout. Budou-li naopak generovat krize a dávat si nesmyslná ultimata přes média, je docela jisté, že na to doplatí všechny. Nejvíc to odnese, jak ukazují osudy malých stran z minulosti, nejmenší vládní strana. Lidovci by se na tím měli zamyslet.
Vyšlo v Právu
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Pehe
