Píše se rok 1991. Do ČSL vstoupili v uplynulých dvou letech desítky tisíc lidí a mnoho dalších o vstupu uvažuje. Jak všem těm lidem zprostředkovat informace, jak umožnit všem těm, kteří se v křesťanskodemokratické politice chtějí vzdělávat, aby načerpali nové znalosti a osvojili si politické dovednosti? Předchozí systém stranického vzdělávání se rozpadl, Ústřední politická škola byla zrušena, stranický tisk se ocitl v ohromných a neřešitelných problémech. Příspěvky státu na činnost politických stran byl spíše symbolický a na nezbytné stranické vzdělávání prostředky téměř žádné. V této situaci padlo rozhodnutí založit organizaci po vzoru bratrských stran CDU a CSU. Tedy něco ne nepodobné nadaci Konrada Adenauera a Hannse Seidela. Už tehdy jsme cítili, že místo Československa je v Evropě a evropských strukturách. Proto naše vzdělávací instituce dostala své jméno – Evropská akademie pro demokracii (EAD). Rád přiznávám, že jsme rádi čerpali zkušenosti u našich sousedů – u výše zmíněných nadací, ale také u rakouské Lidové akademie a Akademie holandských křesťanských demokratů. Rád si také připomínám své předchůdce ve vedení EAD – Dr. Petra Nebeského a především Dr. Jindřich Kabáta.

Je třeba otevřeně přiznat, že prakticky celá politická lidovecká reprezentace šla – a to i do vysokých ústavních funkcí – bez systematické předchozí přípravy. Když napíšu, že jsme se politice učili za pochodu, nebude to tak úplně pravda – učili jsme se jí za běhu. Stačit špičkám ostatních politických stran, jejichž vedení se zpravidla rekrutovala z různých centrálních institucí (typicky z Prognostického ústavu) vyžadovalo velké úsilí. A nejinak na tom byly stovky našich čerstvě zvolených starostů. Nebylo kde čerpat informace, o internetu se nám ani nesnilo, materiály se množily stále na cyklostylech, nanejvýše kopírkách. Proto se tehdejší práce EAD soustřeďovala především na různé formy osobních setkání – snad si alespoň někteří připomenou častá jednání našich komunálních politiků ve zcela zaplněném hlavním jednacím sále tehdejší České národní rady, později Poslanecké sněmovny. A s různými přednáškami a pásmy se vyjíždělo i do regionů.

Asi by nebylo obtížné popsat rok za rokem aktivity Evropské akademie pro demokracii. Dobré roky se střídaly s těmi méně dobrými, každé volby (a že jich za těch dvacet pět let bylo) znamenaly výrazné zvýšení aktivity při přípravě kandidátů, v mezidobí jsme se pokoušeli seznámit nové členy se základy křesťanskodemokratické politiky. I různých odborných seminářů a konferencí na nejrozmanitější témata bylo nepočítaně. V letech relativní hojnosti jsme vydávali i přínosný časopis Obzory, podařilo se rovněž vydat velkou encyklopedii našich politiků „Cestami křesťanskodemokratické politiky“ a spoluvytvořit filmový dokument „Lid v názvu strany“.

Statistika by asi dala přesnější údaje, ale jsem si i bez ní jistý, že těch akcí bylo mnoho stovek a že se jich zúčastnily desetitisíce zájemců. Poděkování jistě patří i všem přednášejícím a školitelům. Zpravidla se svých úkolů museli zhostit za velmi skromné nebo většinou žádné materiální podpory.

Jsem velmi rád, že mohu odkázat na náš web, kde jsou uveřejněny některé naše Výroční zprávy z posledních let – tam se zájemci o naší činnosti mohou utvořit plastičtější obrázek.

A jaká bude budoucnost? To nezáleží jen na vůli ředitele a Správní rady. O naší budoucnosti a o šíři našich aktivit rozhodnete především vy, kteří jste se už s naší činností setkali nebo se k tomu teprve chystáte.

Evropská akademie pro demokracii je institucí, která si nekladla nikdy za cíl svou vnější propagaci. Své poslání jsme vždy vnímali jako službu křesťanské demokracii a pevně věřím, že tomu tak bude i v příštích letech.