Děkuji panu děkanovi prof. Slanému nejen za pozvání na Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity (jestli se nemýlím, po sedmi letech), ale i za návrh tématu mého dnešního vystoupení. Pomohla nám přitom letošní kulatá data v kalendáři: koncem roku oslavíme 25 let od pádu komunismu, což je událost, kterou dnešní univerzitní studenti ještě nezažili (a mají o ní různě kvalitní představy), a zanedlouho si připomeneme – zdráhám se říci oslavíme – 10 let od vstupu do Evropské unie. Tuto událost už sice zažili, ale neměli patřičný věk, který by jim umožnil o tom spolurozhodovat v prvním a jediném referendu, které jsme v naší zemi měli.
Každá taková významná historická událost mění status quo a vyvolává nemalá očekávání, která jsou pak konfrontována s realitou. Vždy se mezi očekáváními a realitou vytvoří nějaká mezera, vždy si klademe otázku, jestli byla naše očekávání vytvořena racionálně, jestli si na svá tehdejší očekávání s odstupem čtvrt století dobře pamatujeme (jestli si tedy údajná tehdejší očekávání nevytváříme ex-post až dnes), jestli složitou a mnohavrstevnatou realitu dobře a férově vyhodnocujeme a jestli a proč jsme si právě tuto naši realitu zasloužili. Pokusím se k tomuto tématu vyslovit několik stručných úvodních tezí. Mám strach, že v těchto věcech jasno v naší zemi nemáme.
Vzpomínám si, že jsem v listopadu 1994 pronesl projev s názvem „5 let od pádu komunismu – už nebo teprve?“. Tehdy ta otázka byla navýsost relevantní, teď je to v každém případě už 25 let. Považujeme-li rok 1968 za určitý kvalitativní předěl naší komunistické éry, čili nebereme-li komunismus u nás jako jednolité období (což je nepochybně téma k diskusi), pak je to, co dnes prožíváme, v našich moderních dějinách nejdelší souvislé období bez výrazného zlomu a vnějšího zásahu. Masarykova a Benešova První republika byla o 5 let kratší. Od právě uplynulých 25 let sice ještě nemáme pro jejich seriózní hodnocení dostatečný odstup, a i když jsme významné zlomy i my v této době prožívali, žádný vnější zásah typu roku 1938 nebo 1968 nenastal. Za úspěch či neúspěch těchto 25 let si do značné míry můžeme jen a jedině my sami.
Teď je v naší zemi módní říkat, že očekávání vzniklá v listopadu 1989 nebyla naplněna. Nevím, je-li to pravda. Muselo by se říci čí očekávání a v čem. Je to určitě daleko složitější. Někdo možná očekával větší ekonomické bohatství země, jiný lepší mezilidské vztahy, já určitě více svobody a demokracie.
Už je to sice pozapomenuto, ale troufám si říci, že prvotní očekávání v listopadu 1989 nebyla až zas tak velká. Veliká byla radost a úleva. Zrodila se velká naděje, ale přesto převažoval názor, že nastane těžké období. Myslelo se, že to bude trvat dlouhá desetiletí, než se opět staneme normální evropskou zemí. Vědělo se, že je snadné bourat, ale těžké tvořit. Západní ekonomové (kteří sem najednou začali masově jezdit jako moudří či spíše přemoudřelí, v každém případě velmi nealtruističtí poradci) nás poučovali, že je snadné uvařit z rybiček v akváriu polévku, ale že nikdo neví, jak z polévky vrátit ty rybičky živé zpátky do akvária. Já tento příměr považoval už tehdy za hloupý, ale tak nějak to tehdy přežívalo i v obecném povědomí.
Ukázalo se, že vytvářet nový systém jde, že to kolektivní moudrost naší země a jejích obyvatel umožňuje a že jsme navíc někteří z nás věděli, co je třeba dělat. První období jsme proto zvládli, zdá se lépe než kterákoli jiná země střední a východní Evropy. Určitě u nás např. byla nejnižší nezaměstnanost a nejnižší inflace. Nepříjemně velký expectations-reality gap tehdy nevznikl. Důsledkem bylo i to, že první reformní politická garnitura politicky přežila zcela výjimečně dlouho. I to už je zapomenuto nebo možná pouze záměrně nepřipomínáno.
To, že to v prvních letech tak klidně a relativně úspěšně probíhalo, však vyvolalo jiný problém: očekávání prudce vzrostla, vše nové bylo strašně rychle považováno za samozřejmost a najednou vznikl údiv nad tím, že u nás všechno ještě není takové, jako v zemích, kde komunismus nikdy nebyl. To byl sice názor dětinský, ale byl politicky znovu a znovu rozehráván a atmosféru a náladu v zemi výrazně zhoršoval. Toto první období bylo zakončeno zbytečnou, naší centrální bankou uměle vyvolanou krizí v letech 1997-1998, která náš nadějně rozběhlý ekonomický růst zastavila. Mezera mezi očekáváními a realitou se touto krizí výrazně rozevřela. To jsme si bohužel udělali sami, to nebylo „transformační nezbytností“. Bylo to součástí souboje tehdejšího prezidenta s tehdejším premiérem a lidí kolem nich a lidí, kteří se za ně schovávali, o charakter naší země. Celá země se stala nechtěnou obětí sporu o tržní nebo netržní ekonomiku, o převládnutí parlamentního pluralismu založeného na politických stranách nebo korporativistické občanské společnosti. Ale to by bylo na jinou diskusi.
Náš problém byl – v negativním směru – posunut dalším krizovým poklesem, importovaným ze zemí našich hlavních obchodních partnerů v letech 2008-2009, ze kterého jsme se do dnešní chvíle nevymanili. Jsme jediná země ve střední Evropě, která dnes, v březnu 2014 – v úrovni HDP – ještě nepřekonala předkrizovou úroveň roku 2008 (viz naše kniha Česká republika na rozcestí[1]). Dnešní mezera mezi očekáváními a realitou je za uplynulých 25 let určitě největší.
Vede k rozsáhlé a ničivé nedůvěře veřejnosti v tržní ekonomiku a ve standardní systém pluralistické parlamentní demokracie, založené na ideově definovaných politických stranách. Produktem této nedůvěry byly parlamentní volby v říjnu 2013 a po třech měsících dlouhých jednání vzniklá vláda. V jistém slova smyslu to znamená popření 25 let trvajícího „polistopadového režimu“ a vstup do zvláštní mezidoby utváření se režimu jiného. Jeho definitivní charakteristiky ještě neznáme, resp. já je neznám. Bude určitě charakterizován výrazným oslabením trhu jako základního koordinačního mechanismu ekonomiky, přinese zásadní ideový a myšlenkový posun od Adama Smithe, Ludwiga von Misese, Friedricha von Hayeka a Miltona Friedmana k nové důvěře ve stát, v jeho politiky a úředníky a v jejich moudrá rozhodnutí o nás. Bude to určitě znamenat i posílení nedůvěry ve standardní politiku a v politický systém parlamentního typu a ve svém konečném důsledku to bude znamenat opouštění demokracie.
Za sebe musím říci, že jsem v listopadu 1989 netušil, že budu v březnu 2014 žít ve světě takového potlačování trhu a takového ubývání demokracie a lidské svobody jako je to dnes realitou.
Náš domácí vývoj se samozřejmě neodehrává ve vakuu, nýbrž v mezinárodním prostředí, které všechny tyto naše domácí tendence výrazně posiluje. Naším zcela rozhodujícím okolním prostředím je mimo veškerou pochybnost svět Evropské unie, který je v současnosti prototypem postdemokracie a sociálně a environmentálně orientované tržní ekonomiky, kde ono adjektivum „tržní“ začíná hrát v tomto seskupení slov tu nejmenší, a proto podřadnou roli.
Za pár týdnů tomu bude 10 let, kdy jsme vstoupili do Evropské unie. Jak jsem řekl, to už dnešní studenti Masarykovy univerzity sice zažili, ale v referendu o vstupu do EU ještě nehlasovali. My starší ano a jen menšina z nás tehdy řekla v referendu své NE. V té době se většině lidí zdálo nemožné do EU nevstoupit, a i ti, kteří do urny vhodili lístek NE, tím chtěli říci hlavně to, že takto evropská integrace, resp. způsob spolužití evropských států, nemá probíhat.
Za uplynulých 10 let už k tomuto názoru dospělo daleko více lidí u nás i v dalších evropských zemích a sám proces evropské integrace se navíc výrazně proměnil.[2] Integrace se definitivně přeměnila v unifikaci, intergovernmentalismus v supranacionalismus, samostatnost zemí v jejich podřízenost, demokracie v postdemokracii, svobodné rozhodování jednotlivců ve stále větší regulaci a reglementaci. Hayek ve své knize „The Road to Serfdom“ hovořil o „slippery road“, o kluzké cestě, na níž se drobné trhliny, narušení, překážky pomalu a postupně – pro poutníky putující po této cestě téměř neznatelně – přeměňují ve zcela nesvobodný systém. Jeho kniha byla považována za příliš radikální a pesimistickou, ale tato jeho kniha – publikovaná přesně před 70 lety, v roce 1944 – pouze výrazně předbíhala svou dobu, resp. okamžik její publikace umožňoval říkat, že Hayek nadměrně extenduje zkušenost nacismu a komunismu na další situace. V roce 2014 je to už ale všechno jiné, a hlavně jasnější.
Evropská unie svým ekonomicko-sociálním modelem radikálně potlačuje trh a svým integračním modelem radikálně oslabuje svobodu a demokracii. My se z Evropy nemůžeme (a určitě ani nechceme) někam vystěhovat, ale můžeme se pokoušet evropský politický, ekonomický a sociální systém měnit. Mluvím-li opět za sebe, v roce 2004 jsem tušil, že to bude u nás i v Evropě vypadat, tak jak to dnes vypadá, v tomto ohledu pro mne žádné překvapení nenastalo. Možná, že někteří lidé zklamáni jsou, protože měli jiná očekávání.
Zkusme o tom všem uvažovat alespoň v takovémto širším kontextu, který jsem se tu dnes pokoušel naznačit. Děkuji za pozornost.
[1] Fragment, Praha, říjen 2013.
[2] O tom více v mé knize „Evropská integrace bez iluzí“, Fragment, Praha, 2011.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: klaus.cz
