Už v loňském roce jsem řekla, že je velmi ošemetné porovnávat zřízení před rokem 1989 a to dnešní, neboť prožitky osob žijících v obou zřízeních se velmi liší a velkou roli v hodnocení hraje fakt, stojí-li na straně vítězů roku 1989, nebo poražených (podotýkám, že nikoli z hlediska politické moci, ale kupříkladu pramenící ze socioekonomického statutu). A těch poražených po roce 1989 na rozdíl od toho, co se nám dnes snaží namluvit, bylo prostě mnohem více.
Chci napsat, několik vět, o tom, na co se v souvislosti s rokem 1989 zapomíná…
…že Ústava ČSSR garantovala právo na práci;
…že odměna za práci umožňovala bezstarostné pokrytí základních životních potřeb;
…že do roku 1989 se bytový fond téměř zdvojnásobil a tyto byty dnes mají takovou cenu, že někteří si na jejich pořízení musí vzít celoživotní závazek;
…že byla zajištěna soběstačnost ve všech strategicky důležitých oblastech a potraviny byly ve srovnání s dnešními standardy na špičkové kvalitativní úrovni;
…že rozvoj v oblasti energetiky byl nevídaný (ano – jaderné elektrárny jsme z velké části zvládali stavět sami);
…že elektrifikováno bylo celé území od Aše až po východní Slovensko (téměř 10 tisíc obcí!);
…že náklad na energii byl naprosto zanedbatelným měsíčním nákladem;
…že venkov a obce zažily renesanci – počínaje funkčním spolkovým životem až po výstavbu kanalizací či kulturních a společenských domů, kin, sítě obchodů, pošt, knihoven a škol;
…byla vybudována hustá síť infrastruktury umožňující přepravu osob i nákladu – dokonce tak obrovská, že dnes stát, kraje i obce mají problém ji udržet v „nehavarijním“ stavu;
…že stát zpřístupnil sport všem bez ohledu na obsah peněženky – vč. dnes velmi nákladných sportů, jako je kupř. hokej;
…že armáda byla v první řadě k ochraně vlasti – nikoli expedičním sborem v cizích službách;
…že systém zdravotnictví (od pojistného až po očkovací, preventivní i doléčovací péči) byl na takové úrovni, že i jinak pravicový Šmucler v roce 2008 prohlásil, že není nic lepšího, než systém socialistického zdravotnictví;
…že ČSSR přestala zákonem postihovat homosexualitu jako jedna z prvních zemí na světě
a mnoho dalšího.
Ing. Kateřina Konečná
Ano, můžeme o nich diskutovat, můžeme se na ně dívat z různých úhlů, ale jejich základ je podle mého soudu správný a spravedlivý. Ačkoliv se to může zdát pro někoho neuvěřitelné, události spojené s rokem 1989 a v širším kontextu s celým pádem tehdejšího prvního pokusu o společnost založenou nikoli na individualitě a penězích, ale na kolektivnosti a solidaritě, jsou pro komunisty velmi důležité. Tento rozpad si kapitalistické země samozřejmě velmi přály (na rozdíl od roku 1968), neboť v něm viděly příležitost k obsazení dalších trhů, k levné pracovní síle, k odbytu pro své výrobky a k ovládnutí proklamativně hrozných, ale ve skutečnosti velmi lukrativních průmyslových podniků vyrábějících v mnoha ohledech celou řadu špičkových výrobků.
Je třeba si také otevřeně přiznat, že selhala i tehdejší KSČ. Minimální rotace vedoucích představitelů strany, únava, přebujelá byrokratičnost a lpění na evidentně překonaných postupech vyhnalo i celou řadu řadových členů KSČ v roce 1989 na náměstí v domnění, že strana tyto postupy opustí, očistí se a bude pokračovat dál v tom dobrém. Tvrdit cokoli jiného by bylo podle mého lhaní sobě samotným, což by rozhodně nikomu neprospělo. Komunisté prostě chybovali, a to vyústilo v restauraci kapitalismu. Na konci 80. let se rozhodně nedalo mluvit o tom, že by dělnická třída byla hluboce přesvědčena o správnosti politiky tehdejších představitelů. Pak už stačilo jen pár lží, pardon slibů, šikovnou manipulaci a systém se začal bortit (někdy dokonce za jásotu některých, kteří ho budovali). V tomto duchu se není pak čemu divit, když varování před privatizací a všemi negativy, které přišly ze strany komunistů, se setkávalo se smíchem a pískotem…
Odmítám plivnout na práci našich předchůdců, rodičů a prarodičů, kteří po válce našli odvahu a chtěli se vydat jinou cestou. Novou, neprobádanou, plnou nástrah, ale svou vlastní. Dnes s odstupem času vidíme – a mnohým se to hodnotí velmi snadno – že byly chyby, ale rok 1989 by měl být pro KSČM dostatečnou lekcí, abychom je už příště neopakovali. Jako jediná z českých europoslanců jsem v loňském roce odmítla zvednout ruku pro pamflet nazvaný „Význam evropské paměti pro budoucnost Evropy“, neboť zásadním způsobem křiví naši vlastní historii. Výsledek hlasování europoslanců z ANO2011, ODS, Pirátů, KDU-ČSL, STAN, TOP09 ale i SPD dnes vidíme nedaleko – u sousedního státu, s nímž jsme dějinami dlouhá léta kráčeli spolu – u Slovenska, kde bude podle všeho trestná připomínka třeba i Gustáva Husáka, jako představitele minulého režimu.
Ráda bych na závěr vzpomenula původní význam 17. listopadu, které mají odkaz v roce 1939, neboť ten je v současnosti médii překryt událostmi roku 1989. U příležitosti protinacistické demonstrace v rámci připomínky vzniku Československé republiky byli tehdy smrtelně zraněni střelbou dvě osoby – student medicíny Jan Opletal a mladý dělník Václav Sedláček. Zatímco dvaadvacetiletý Sedláček podlehl zraněním ještě 28. října 1939, Opletal zemřel 11. listopadu a jeho pohřeb byla manifestace odporu proti okupantům. Následné uzavření vysokých škol a poprava studentů a představitelů studentských organizací daly vzniknout v roce 1941 jedinému mezinárodnímu dni mající původ v českých zemích. Čest jejich památce!
Psali jsme:
autor: PV
