První postřeh mě uhodil do očí během let 2015-16, kdy jsem se jako veliký kamarád s poslanci Úsvitu hodně poflakoval po parlamentních chodbách, kancelářích a kuloárech. Každodenní fungování všech těch lidí a celé parlamentní Instituce totiž vědecký ústav připomínalo - skoro ve všem. Nebylo tudíž těžké do toho prostředí poměrně snadno vplout.
V Parlamentu i ve vědeckém ústavu je například je hrozně důležité, kdo má větší a pohodlněji zařízenou kancelář - to přece rozhoduje o statutu v rámci partaje, respektive oddělení, i Instituce jako takové. Spousta strategických spekulací se odvíjí od toho, kdo s kým a kdy se nechá spatřit u oběda, nebo na drinku před jednáním či po pracovní době. Podobně jako ve vědeckém ústavu se parlamentní život točí kolem kolegiálních i méně kolegiálních podrazů, jež v mnohém připomínají podrazy, jaké si navzájem dělají dítka ve třetí obecné - klasická je taková ta vidlička, kdy dvěma kolegům, říkejme jim A a B, sdělíte "důležitou informaci", kterou Vám sdělil kolega C - jenže pro každého její znění krapet upravíte. No a pak doufáte získat profit z nastalého nedorozumění. Ovšem asi největší podobnost je v uzavřenosti parlamentu - a vědeckého ústavu - před vnějším světem. Hodiny a dny trávíte v baráku, který je dost velký, a zajišťuje vám dostatek služeb, na to, abyste úplně zapomněl na svět za jeho zdmi. V ústavu, třeba tom Entomologickém v Českých Budějovicích, potkáváte vlastně jen kolegy entomology (věru, občas z jiného oddělení, než je to vaše), jejich laborantky a techniky, jejich studentky a stážisty; je jich dost na to, a vztahy mezi nimi jsou dostatečně komplikované na to, abyste začal pokládat entomologii za střed všehomíra. Jistě, občas vás z té iluze vytrhne návštěva novináře, potřeba udělat přednášku pro veřejnost nebo setkání s kolegu z vedlejšího ústavu, třeba Parazitologického - ale to je tak vše. Podobně v parlamentu potkáváte pořád jen kolegy poslance (občas, věru, z jiné partaje než je ta vaše), jejich sekretářky a poradce, jejich milenky a stážisty; jen občas musíte promluvit s novinářem, sejít se s lobbisty, vyrazit na setkání s voliči, nebo potkáte někoho z jiné Instituce, třeba ministerstva - ale to je tak vše. Po několika letech vám v obou případech začne spolehlivě hrabat.
Rozdíl tam ale je. Vědecký ústav - navzdory všem drobným podrazům, vnitřním šarvátkám, sporům o pohodlnější kancelář, podíl na grantových prostředcích a podobně - je povinen něco produkovat, a sice "dělat vědu". Skeptický čtenář tomu možná nebude věřit, ale vědci si vytvořili poměrně objektivní a přísná kritéria, podle kterých se to "dělání vědy" dá poznat a hodnotit - jsou to všechny ty publikace, citační ohlasy, patenty a podobně - a poměrně přísně si sami hlídají, nakolik jsou ta kritéria plněná. Možná s tím souvisí i to, že většinu vědců jejich obor opravdu nefalšovaně baví - a tak se skutečně snaží, aby na jejich odděleních a ústavech nějaká věda vznikla. To vymezuje vnitřním šarvátkám a podrazům poměrně ostré hranice. Není prostě možné, aby kvůli nim nefungovaly přístroje, kolega kolegovi zničil uložené vzorky, polil laboratorní deník kyselinou, nebo odmítl proplatit potřebnou pracovní cestu. Špinavé politiky je ve vědě spousta, ale v zásadních věcech musí ustoupit společnému cíli.
Naopak v Parlamentu je hlavním a možná jediným cílem "dělat politiku". Bývaly možná doby, kdy cílem práce politiků bylo řídit stát, starat se o blaho občanů, zastupovat jejich zájmy - ale to bylo dávno, možná jenom v pohádkách a hlavně, na rozdíl od vědy neexistují žádná kritéria, jak měřit plnění těchto bohulibých cílů. Takže vzájemné podrazy a naschvály žádné hranice nemají, to ony jsou cílem samy sobě. Špinavostem se meze nekladou.
To vše jsem si znovu uvědomil dnes dopoledne, při poslechu proslovu jednoho z momentálně nejúspěšnějších politiků, Andreje Babiše, na sněmu jeho hnutí ANO. Ne proto, že sliboval všechno všem - to dělají politici před každými volbami, stejně jako vědci při sepisování každé žádosti o grantové financování svého výzkumu. Uvědomil jsem si to, když jsem viděl, že vše, co slibuje, slibovali před ním i jiní. Politici z ODS nízké daně, politici snad ze všech partají snížení byrokracie, Okamurův Úsvit (a ne-Okamurův Úsvit, a Okamurova SPD) pak "přímou demokracii švýcarského typu". Babiš to vše slíbil znovu - a neopomenul dodat své okřídlené, "JÁ to zařídím" - zatímco všichni ostatní selhali. Nezařídí samozřejmě nic (krom ještě větší nadutosti svého "JÁ") - tak jako spousta vědců nevyzkoumá ty zásadní objevy, které opakovaně slibují. Jenže ve vědě se za snad největší hřích a faux pas pokládá, když operujete s myšlenkou nějakého předchůdce, třeba méně úspěšného než jste vy sám, aniž byte tomu předchůdci přiznali zásluhu: Nejčastěji tak, že ho jmenujete a pochválíte. Je to takové prazvláštní gentlemanství, díky kterému spolu vědci dokáží vycházet, a vědecké ústavy dokáží "dělat vědu". V politice se to zjevně nenosí - proto parlamenty dokáží "dělat politiku", ale už se jim tolik nedaří řídit stát.
A ještě jedna věc mi vyvstala na mysli. Ve vědě se občas stává, že nějaká myšlenka, směr nebo obor občas skomírají, nebo dokonce na čas zajdou na úbytě, jen proto, že nejsou populární u těch, kdo rozdělují peníze. Všichni se prostě vrhnou na směr, kde se peníze dají získat (třeba na globální oteplování, nebo naprosto pavědecké gender studies) a "zapomenou" na věci badatelsky mnohem zajímavější ... které zůstanou doménou pár vytrvalců, šílenců a zabejčenců, doufajících, že se karta časem obrátí. Ona se skoro vždy obrátí, v tom je spravedlnost světa. A opět - náš momentálně asi nejúspěšnější politik naprosto opomenul témata migrace, islamizace, zhoršující se bezpečnostní situace v západní Evropě. Zjevně momentálně nenesou prachy ... a zůstanou doménou pár vytrvalců, šílenců a zabejčenců.
Jedno je ovšem jisté - karta se obrátí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
