Konvička (BPP): Národní parky ve Sněmovně – a ANO, Šumava stále kvoká | ParlamentniListy.cz

Jenže sporné národní parky – to je v tuzemských podmínkách především Šumava, spor vleklý, otravný a bolestný a zároveň zvláštní. Šumava je snad jediná kauza, na níž se shodnu spíš se stranou Zelených než s prezidentem i žijícím exprezidentem republiky, ale zas se s nimi neshodnu úplně stoprocentně. Bylo by to vlastně podezřelé – za přesně 21 let, co se spor šumavský rozhořívá a uhasíná, došlo k tolika nedorozuměním, křivým obviněním a zmatkům, že si chladnou hlavu a odstup uchoval málokdo. Já ten odstup, troufám si doufat, znovuzískal. Protiislámské aktivity, důkladné promýšlení stavu české a evropské společnosti i to, že spousta aktivistů šumavských – které jsem pokládal za své přátele a relativně rozumné lidi – se aktivně zapojila do vítání mohamedánů, to vše mě přimělo ke zjištění, že mnohé z vášní šumavských je jen nafouknutá bublina, pseudoproblém. Leč protože jsem „šumavským aktivistou“ asi o 10 let déle, než aktivistou protiislámským, dlužím čtenářům vysvětlení, jak to s těmi národními parky, zejména tím šumavským, vlastně vidím.

Oč vlastně jde v senátním návrhu

O návrhu sen. Větrovského bylo napsáno mnoho (zde např. od MVDr. Bláhy, kterého nemusíme mít rádi, ale situaci na Šumavě sleduje už 20 let: http://denikreferendum.cz/clanek/24601-pro-koho-chteji-senatori-znicit-nase-narodni-parky), protest proti němu podepsal snad každý, kdo v českých vědách o živé přírodě něco znamená (ZDE), takže ve zkratce

1. Jako největší „ideový“ problém je vnímáno to, že cílem národních parků, plnoprávným s ochranou přírody, se má stát „rozvoj obcí“. Ne (například) „rozvoj obcí respektující ochranu přírody“, ale prostě rozvoj – bez přívlastků. Tak vlastně ze zákona dostaneme dvě kategorie obcí, ty „obyčejné“, jichž je v Republice drtivá většina, a ty privilegované v národních parcích, kde stát dbá zvláštním zákonem na rozvoj.

2. Převádí značnou část lesů zpět od režimu „hospodářských lesů“, což by v zásadě znamenalo, že by nikdy nemohlo být dosaženo dlouhodobého cíle národních parků – ochrana či postupná rekonstrukce člověkem neovlivňované přírody.

3. Pod zdánlivě bohulibou záminkou ochrany proti požárům nařizuje údržbu a budování asfaltových cest, což přinejmenším esteticky skutečně nejde dohromady s prožitkem „divoké přírody“.

4. V neposlední řadě vrací i do tzv. prvních či přísně přírodních zón plné právo myslivosti – což tomu, kdo zná národní parky kdekoli ve světě, musí připadat naprosto uhozené.

Vidíme tedy, že Větrovského „senátní návrh“ na jedné straně jakoby dbal o co největší rozvojové příležitosti obcí, na straně druhé bere výkonné pravomoci (či povinnosti) ochraně přírody a vrací je tradičnímu lesnímu hospodaření, případně ochranu přírody k hospodářským činnostem různými cestami zavazuje. Šumavská zkušenost se návrhem táhne jako červená niť: když totiž srovnáme naše čtyři národní parky, tak obce v Krkonoších jsou natolik velké, bohaté a rozvinuté, že si těžko stěžovat na nějaký nedostatek rozvoje, zatímco Podyjí a Českosaské Švýcarsko jsou území natolik drobná, že zde o nějakých střetech na úrovni obce – hospodaření – politika těžko hovořit (sporné otázky zde samozřejmě existují, ale těžko by mohly aspirovat na celostátní politikum).

Jak je to se Šumavou – doopravdy?

Celý šumavský spor by nebyl, nebýt kalamitního přemnožení kůrovce, které začalo v polovině 90. let. V tu dobu byl tamní Národní park mladý (vyhl. 1991) a jako v každém Národním parku – dále NP – byl rozdělen na několik zón, přičemž tzv. zóna 1. či „přísně přírodní“, zajímající tehdy asi 25% parkového území (čísla lze dohledat, ale dohledávat je nebudu, to bych místo blogu sepsal dizertaci), sestávala povětšinou z velkých ucelených kusů přírody. Krom lokalit, jež byly už před rokem 1991 přírodními rezervacemi, sem spadly velké kusy území dříve se nacházejících takzvaně za dráty, mimo přístup veřejnosti. Uvědomme si, že velké kusy člověkem nerušené přírody by právě měly být tím, co odliší NP od přírodních rezervací (ty nebývají tak velké) i od chráněných krajinných oblastí (ty nebývají bez zásahů člověka). Ekologové té doby věřili, že pokud přírodu necháme bez lidského rušení, ona se o sebe postará sama – nebudou se zde přemnožovat kůrovci, bekyně, obaleči ani jiná škodlivá havěť a ty úžasné převážně smrkové lesy, které jsme hlavně v příhraničním pásu Šumavy obdivovali, tam zůstanou napořád. (Pro pořádek dlužno dodat, že byť by většinu Šumavy jako takové bez činnosti člověka pokrývaly lesy buko-jedlo-smrkové, tak zhruba nad 1100 m, tedy na příhraničních vrcholech i značné části Plání, by převládal téměř čistý smrk – obdoba severské tajgy).

Přišla kalamita a s ní klíčový spor: Jestliže má NP chránit „zdravé netknuté ekosystémy“, leč ony ekosystémy kůrovci podléhají, musí být něco špatně s vymezením přírodních zón. I byly ony přísně přírodní zóny rozčleněny z přibližně 40 na více než 100 malých kousků, v jejichž okolí se začalo „zasahovat“ – přesněji řečeno, těžit kůrovcové stromy. Protože to nestačilo, začal tlak i na zasahování ve zbytcích zón prvních – což už stavělo celou ideu NP coby „ostrova netknuté přírody“ na hlavu.

Tehdy se objevily skupinky přírodovědců mladší generace – okrajově jsem k nim patřil – které postavily celé dilema kůrovce a 1. zón z hlavy na nohy. Na základě spousty důkazů, od archívních záznamů starých lesníků přes analogie s podobnými územími jinde ve světě až po analýzu růstu stromů před staletími (tzv. dendrochronologie) ukázali, že velkoplošná kalamita šumavského typu není ve středoevropských horách ničím novým: Děly se zde nejspíš „odjakživa“, po hromadném odumření smrku přišla generace pionýrských dřevin (hlavně jeřáb, méně břízy, osiky, vrby), no a po nich - zase smrk. Horské smrkové lesy též byly málokdy tak husté, jak jsme je znali ještě počátkem 90. let. Ty temné, stinné hvozdy byly do značné míry zásluha masívního zalesňování po poslední takové kalamitě, té, kterou v 70. letech 19. století literárně popsal Karel Klostermann. Tehdy byly napadené lesy vytěženy a zpeněženy (ovšem ne všude, tehdy nedotěžené a „uschlé“ porosty dnes pokládáme za nejcennější pralesovité zbytky na celé Šumavě). Nechejte, tvrdila ona generace ekologů, nějaké ucelené kusy Šumavy samovolnému vývoji. Bude to možná chvíli vypadat depresívně, ale pod uschlými smrky vyroste nový les; nepotrvá to déle, než kdybyste káceli a zalesňovali; a výsledný porost bude věkově pestřejší, mezernatější, barvitější a bude hostit více života.

Jak to celé dopadlo, o tom nás 20 (v místech jako Trojmezenský prales, Mokrůvky, Březník) respektive 10 (v západnější části Šumavy okolo Poledníku a Ždánidel, kde nejvíc řádil orkán Kyrill) nejlépe přesvědčí fotografie.

1) Asi nejvýmluvnější kontrast mezi „lesnickou“ a „ochranářskou“ péčí o smrkovou tajgu – hřeben Plechého na rakousko-české hranici, ca 1300 m n.m. Kalamita zde gradovala před 20 lety. Tu holinu vpravo „zachránili“ rakouští lesníci. Neroste na ni prakticky nic. Ten suchý les vpravo sice nevypadá půvabně, ale všimněte si smrkového zmlazení, viditelného i z dálky mezi suchými pahýly.

2) Masív Třístoličníku, tedy stejný lesní komplex, asi o 100 výškových metrů níž. Zde už je smrkové zmlazení zcela přesvědčivé, byť není tak husté a stejnověké, jako by byla mladá výsadba.

3) A znovu masív Plechého, asi 200 výškových metrů pod vrcholem, 20 let po kalamitě. Foceno v zimě, v létě by na fotce nebylo nic vidět pro větve listnáčů, které zde doplňují mladé smrky.

4) Deset let od kalamity vypadají holiny o poznání bezútěšněji. Následky orkánu Kyrill mezi vrcholy Plesná a Ždánidla. Ovšem i zde se má spontánní zmlazení čile k světu.

5) Tamtéž, opět 10 let po kalamitě, jen o pár výškových metrů níž. Zde ve smrčině přežily i vtroušené buky, spontánně zde vzniká smrkobukový porost.

„Na uschlou Šumavu nebude nikdo jezdit“

Protože vývoj porostů slibuje zdárnou regeneraci, je tato námitka legitimnější, než námitka o „mrtvých lesích“. Kdyby se totiž turisté a návštěvníci skutečně vyhýbali „uschlé Šumavě“, mohlo by to vést k poklesu turistického ruchu, zchudnutí obcí a podnikatelů, zbídáčení kraje.Leč i zde dal vývoj posledních 20 let za pravdu „ekologům“ – a to ze dvou důvodů. Za prvé, ony bezzásahové či „kůrovcové“ části Šumavy opravdu nezabírají celé pohoří. Všude v okolí klasických letovisek – ať jsou to Kvilda, Horská Kvilda, Churáňov, Srní, Nová Pec, Borová Lada – se ve většině lesů normálně hospodaří, je snaha kůrovce držet v šachu. Ať už budeme mluvit o skutečné rozloze „přísně přírodních“ zón (což je nějakých 15 procent NP, odhadem 7 procent celého pohoří) nebo o vytouženém cílovém stavu okolo 30 procent NP (což by bylo ca 15 procent celé Šumavy), vždy to budou lokality nejodlehlejší, nejvzdálenější od turistických center nebo relativně špatně přístupné. I tam se ale turisté vypravují – hřebenová trasa Plechý – Třístoličník, cesta z Kvildy k prameni Vltavy, nebo zdolání Poledníku jsou naopak možná nejžádanější šumavské cíle. Jenže opět – nechodí sem turisté právě proto, aby přírodní divadlo umírajícího a rodícího se lesa viděli na vlastní oči?

Jsem o tom přesvědčen – a jsem přesvědčen, že by jich sem chodilo ještě víc, nebýt neustálé mediální masáže o „ekology zničené Šumavě“, v níž se naprosto kontraproduktivně angažují i komunální, krajští a celostátní politici.

Musíme si totiž uvědomit, že velkoplošný rozpad a obnova horské tajgy, jaká je v posledních 20 letech k vidění na Šumavě, není k vidění jen tak někde. Jistě, v kanadských národních parcích nebo odlehlých oblastech Sibiře bychom podobná představení viděli také, a na větších rozlohách, jenže málokdo se bude tahat na sibiř jen kvůli kilometrům znovu se rodícího lesa. Do Čech jezdí lidí mnoho, včetně cizinců; kousek od Šumavy je skoro povinný cíl středoevropské poznávací turistiky – Český Krumlov – leč žádný z těch tisíců Číňanů, Japonců či Američanů, kteří navštíví Krumlov, nemá o naprostém unikátu na nedaleké Šumavě ponětí. Šumava se neumí prodat – přitom může nabídnout scenérie srovnatelně lákavé, jako jsou americký Grand Canyon, Viktoriiny vodopády v Zambii či australský Ayers Rock… Je skutečně hlavně na Šumavácích – ať už zaměstnancích NP, nebo podnikatelích v cestovním ruchu, nebo konečně místních politicích – zda se chytí za nos a začnou se nejúžasnějším přírodním divadlem v ČR, a jedním z nejúžasnějších v Evropě, náležitě chlubit.

6) Komplex Modravských slatí z vrcholu Luzného. Na fotografii vidíme část nejucelenějšího šumavského „bezzásahového“ území, jednu z nejcennějších částí NP a jeden z největších kusů „divočiny“ ve střední Evropě. Sem by mohlo mířit víc turistů, než do Krumlova či na Karlštejn – jen ten unikát umět správně prodat.

Jsou „ekologové“ proti turismu a rozvoji?

Z předchozího snad jasně plyne, že ani šumavští „nezasahovači“ nechtějí šumavskou přírodu uzavírat před lidmi. Naopak ti rozumnější uvažují, jak ji lidem otevřít a ukázat – ovšem bez ohrožení toho nejcennějšího, co na Šumavě máme.

Není těžké ukázat, že se jim to daří. Vždyť kde jinde v chráněných územích Čech máme třeba síť bezplatných „přenocovišť“ pro ty, kdo se rozhodnou zdolat, kolmo nebo pěšky, Šumavu v celé její délce? V kterém jiném pohoří si lze domluvit pozorování zvěře s průvodcem, kde jinde lze s průvodcem navštívit i nejcennější části, kde jinde je v sezóně tak funkční systém „cyklobusů“? Stížnosti obcí na „nemožnost rozvoje“ jsou často farizejské. Znal jsem Kvildu, Srní, Prášily těsně po převratu, byly to skoro skomírající lokality s jedním hotelem, jedním či dvěma hostinci a konzumem – dnes to jsou obce prosperující a rostoucí, se skoro nepřebernou nabídkou služeb. Jistě, jakási omezení pro výstavbu zde platí, ale to snad každý soudný pochopí – nebo chceme, aby ty obce vypadaly jako Špindlerův mlýn? A byla by to pak ještě Šumava?

Farizejství některých politiků člověku nejlépe vyplyne, když srovná některou z tamních obcí (třeba ty Prášily) se srovnatelnou obcí někde v srdci nechráněné horské přírody. Nechráněnými horami jsou třeba Krušné hory, Rychlebské hory, nebo některé části Vysočiny. Uvědomme si – z hlediska návštěvníka, který není zrovna fanda rašelinné flóry, ornitologie nebo vývoje horských lesů, nabízejí takové Nové Vilémovice v Rychlebských horách totéž, co Prášily. Lesy, houby, cykoloturistiku, čistý vzduch… Jenže o Prášilech slyšel skoro každý a je to prosperující letovisko. O Nových Vilémovicích neslyšel nikdo a je to vymírající hnízdo.

Osobně bych v některých směrech šel dál, než většina dosavadních vedení NP (a že jich bylo) – ovšem s dodržením zásady, že když se nějaká stezka ukáže být neúnosnou, nebo když nějaká aktivita ohrozí řekněme hnízdění vzácných ptáků, bude dočasně uzavřena, přesunuta a podobně. Ať jsou klidně obnoveny některé zaniklé prvorepublikové chaty – ale musí to být horské chaty v původním smyslu slova, takové, jaké najdeme na německém Gross Falkensteinu nebo Třístoličníku, a ne zlatokopecké velkostavby. Nechť jsou zpřístupněny i tajemné Modravské slatě – třeba jen s průvodcem, po část roku, možná pro autokarové zájezdy přilákaných „Japonců“. V zájmu turistiky a rozvoje, a nikoli proti nim, se velmi zastávám myšlenky zřídit na části či částech Šumavy „safari“ pro opravdu původní opravdu velká zvířata – zubry, znovu-vyšlechtěné „pratury“ a podobně – to proto, že prožitek Národního parku je všude ve světě spojen nejen s pohybem venku, sportem, klidnou přírodou a velkými nezastavěnými rozlohami, ale i s možností potkávat zvířata, jaká už mimi národní parky nespatříme.

Vrátím-li se k senátnímu návrhu

… tak jeho největším omylem je, že vidí v ochraně přírody nepřítele rozvoje, nepřítele místních lidí – a chce jí co nejvíc pravomocí sebrat. Ochranáři, věru, v tom též mají svůj podíl, třeba v tom, že sami přesně neznají své priority, neumí s místními lidmi komunikovat své plány a dívají se na člověka, ať už obyvatele nebo návštěvníka, jako na nepřítele. Konečně, obě strany – ta „zasazovačsko-rozvojová“, sešikovaná nyní za senátorem Větrovským, i ta „ochranářsko-rozvojová“, teprve zvolna se emancipující od zbytečně konfliktních postojů svého mládí – se nenaučily dívat do budoucna. Uvažují o Šumavě, jaká je, jak ze stávajícího stavu získat co nejvíc. Je čas začít přemýšlet o Šumavě, jaká by mohla být.