Když malý Hama – dětská zdrobnělina jména "Mohammed" – nastoupil do 5. třídy chlapecké školy v nejmenovaném blízkovýchodním městě, dostal od strýce. který se také jmenoval Mohammed, nové boty – frajerské, kožené, jen se mi nesvěřil, zda šlo o botky "na tanec" nebo botky sportovního střihu. Kdo zná blízkovýchodní mačismus (který začíná už někde pod Bratislavou, ne že ne, a není ani tak o islámu, jako o horkém jižním slunci a překotném dospívání), tuší, jak si takový Hama na své botky potrpěl. Naparoval se před zrcadlem, zkoušel, které z kalhot se k nim nejvíce hodí... a ze všeho nejvíc se těšil na páteční bohoslužbu, až se řádně blejskne před ostatními.
Každý návštěvník mešity ví, že bot před ní může být pořádná hromada – a špekuluje, jak si je mohamedáni po večerní dvouhodinovce nenávisti najdou, a jak to dělají, že odejdou poměrně důstojně, aniž by si při hledání bot překáželi a povžduchali se. Malý Hama nad tím nepřemýšlel – jako dobrý malý muslim věděl, že alláh ví nejlépe a mešita je alláhův dům, takže tam musí vědět ještě lépe než nejlépe, inšalláh.
Skončilo modlení, kázání i následné chlapácké vykecávání, kdy spolu s dalšími malými Hámy, a Abduly a Azízy nábožně poslouchal starším a vousatějším. I šel si obout boty – leč, ty své nenašel. Se slzami horko-těžko drženými na krajíčku (mladý muslim nesmí dát najevo pláč) hrabal se hromadou, pátral po botkách své velikosti – ty nikde. Napadlo ho odejít domů pěšky, ale kdo zná ulice města X (bylo to dávno před válkou a ještě dávněji před internetem, v době, kdy kromě aut a mopedů patřily ulice i oslíkům, toulavým psům, líným kočkám a hromadám odpadků), pochopí, že se mu do toho nechtělo. Hledal tedy aspoň nějaké podobné, nebo aspoň pár své velikosti, ale ono nic, jen tucty a tucty starých ošmajdaných křusek, dokonce ani pravá s levou neseděly. Stále se slzami na krajíčku, a s každou křuskou jinou, odebral se domů.
Poučen, šel příště ve starších botkách, stejných, jako měli všichni ostatní, a ještě víc poučen, pokusil se je podepsat. Mohammed bin Abdulláh... Jenže napište to na staré pantofle, navíc arabským písmem, navíc váhal, zda psát na boty (! šílená představa) posvátné jméno prorokovo. I spokojil se s monogramem – M bin A – a snažil se soustředit na modlitby i kázání, vynechal následné posezení s bratranci a strejdy a utíkal k hromadě botek.
Jenže – všechny byly stejné. Zkoušel najít ty se svým monogramem – ani to nepomohlo, jako by se skoro každý jmenoval buď Mohammed, nebo Mahmůd, nebo Ahmed, nebo Abdulláh. I sebral Hamá první křusky, které vypadaly trochu, jako ty jeho... a při motlitbách myslel na to, že asi nebude dobrý muslim, protože okradl bratra muslima, nebo že (alláh ocrhaňuj!) je něco špatného na mešitovém zouvání, neboť to nutí dobré malé muslimy okrádat jiné mladé muslimy, a tím je vystavuje plamenům pekelným, a místo ráje s chládkem a řekami čeká malého Hámu oheň a pálení masa na těle, ledaže by káfirům vypálil nějaký kostel či vesnici, jenže kde vzít v jeho zemi káfirský kostel, vesnic ještě pár zbylo, ale po vypalovačích káfirských vesnic jde prezidentova tajná policie, prostě situace neřešitelná.
Svěřil se strýci Mohammedovi, tomu, který mu ty krásné botky koupil. Strýc byl tak trochu černá ovce rodiny, šuškalo se o něm, že v mešitě byl naposled snad před 10 lety, a nerad. Rovněž se o něm šuškalo, že ty láhve, které vozí z Libanonou, jsou Víno a že když s tetou Fátimou navštíví Libabon či Turecko, tak tetička sundává hidřžáb, nosí krátkou sukni a strýc ji (alláh ochraňuj) kupuje květiny...
„Holt ti ty nové botky někdo ukradl – cos čekal, v mešitě?“ dí strýc, černá ovce rodiny. „Jak to v mešitě – což to není dům Boží, strýčku? Což muslim smí okrást muslima?“
„Nevím, jestli smí, ale v mešitě to je samý zloděj – tam slušný člověk nepáchne,“ odvětil strýc, černá ovce rodiny, a malého Hamu tím nadobro zlomil.
I chodil Hama do mešity nadále jen ve starých křuskách. Modlil se usilovně, korán četl i před spaním, zatímco jiní kluci si pod peřinou prohlíželi pašované módní časopisy (spousta káfirských cour v krátkých šatech či plavkách!), nebo sledovali fotbal. Mračil se na svět. Když mu začal rašit vous, neoholil si ho. Strýci, černé ovci rodiny, se vyhýbal. Po vojně se dal k milici al-Cosi, složil slib Bratrstva, v Bejrůtu na straně Pravověrných dobrovolničil, i nějaký ten křesťanský kostel vypálil a léta letoucí se těšil, že „až to praskne“, a prezident, špatný to muslim, bude odeslán do Džehenny, ukáže on na strýce, stařičkou už černou ovci rodiny, coby na odpadlíka zakukleného, skvrnu na světlé tváři islámu, kéž mu Peklo není milostivo.
-------------------------------------------
Poslední odstavec jsem si vymyslel. Skutečnost byla taková, že Hama vyhledával strýce čím dál častěji. Ten mu dával číst knížky, promítal mu filmy. V dospívání se naoko stal súfím – fungovalo to jako výmluva, proč místo do mešity chodí se strýcovými přáteli holdovat pašovanému alkoholu – a hned, jak to šlo, tak z rodné země pláchl. Jinak vlastně nemohl – rodiče ho chtěli oženit se sestřenkou Fátimou, nic proti ní, ale byla pidlooká a hubatá. Evropanka, kterou si nakonec vzal (coby „muslim, ale náboženství nesnáším“), sice byla taky hubatá (a stála ho spoustu nervů a po rozvodu i peněz), ale aspoň si ji vybral sám.
Hezké botky má pořád rád. Holt jižanský mačismus, který není až tolik o islámu...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
