Konvička (ÚNK-BPI): Naše kritika islámu nebyla a nikdy nebude rasistická

ŘEČ PRVNÍ, DLOUHÁ: Milí spojenci, kolegové a přátelé.

Je to šest let, co jsem začal „urážet islám“ pod svým jménem, něco přes rok, co jsem tak učinil veřejně na Hradčanském náměstí, deset měsíců, co jsem hovořil o programových věcech na ideové konferenci hnutí IvČRN a osm měsíců, co jsem před podobným sálem zakládal Blok proti islámu. Za tu dobu se toho stalo mnoho – ve „velké“ politice i v našem společném úsilí.

Od začátku jsem kritizoval a odmítal islám jako špatnou a nebezpečnou myšlenku či „ideologii“. Varoval jsem, že islám má ve své povaze neustálou expanzi na úkor napadených kultur; že v jeho věrouce je spousta pojistek proti reformě či integraci; že jeho učení i každodenní praxe jsou v přímém rozporu se svobodou a důstojností člověka; s lidskými právy, k jakým dospěla západní civilizace po tisíciletích bojů; a dokonce i s nejniternější lidskou přirozeností. Současně jsem v letech 2009, 2010 atd. neustále opakoval, že pokud se islámskému rozpínání co nejdřív nepostavíme, budeme se za 20, v horším případě za 10 let, potýkat se stejnými problémy, s jakými se už tehdy potýkala západní Evropa – s perspektivou dezintegrace společnosti, násilných vzpour, občanských válek a následků, které zde nechci vyjmenovávat.

Současně jsem říkal, i když to možná nebylo tak slyšet jako samotná kritika islámu, že základem obrany je ozdravění naší vlastní společnosti a kultury. Společnost, která je atomizovaná, rozhádaná, sebenenávistná, elitářská a hodnotově i lidsky vykolejená se islámu ubránit nemůže. Taková společnost by se, ruku na srdce, neubránila žádné zotročující totalitní ideologii, ale zatímco všechny představitelné totality by snad šly nějak přetrpět a přežít, islámské zotročení by znamenalo konec všech nadějí.

Ještě začátkem loňského roku jsem doufal v širokou celonárodní frontu, která islám odmítne, v intelektuály a umělce a politiky, kteří sundají klapky z očí a řeknou, „Vždyť ti šílenci z Bloku proti islámu mají pravdu“ – a vezmou za svou naši agendu a připraví tuto zemi na obranu.

Přátelé, během uplynulého roku se situace v mnohém změnila. Mám na mysli invazi islámských připrchlíků, která jednak posunula stav západní Evropy z úrovně „kritické“ do úrovně „tragické“, jednak ukázala, že sešup směrem k barbarství, který třeba Francii trval 40 let, může Česko postihnout za několik měsíců. Stačí, aby se „invazní vlna“ odklonila od cesty podél Dunaje na sever – připrchne jich sem pár set tisíc, naši pojašení vítači je přivítají, a 80 procent naší populace se stane cizinci ve vlastní zemi. A může to začít zítra, nebo za měsíc, kdykoli.

Dále si přátelé férově přiznejme, že ta zmíněná celonárodní fronta se zatím nerodí. Přestože na 80 procent obyvatel odmítá nezřízenou imigraci a islám si právem hnusí, politická třída, zejména většina parlamentních stran, stále žije v představě, že se ze současné krize nějakým způsobem vylže. Parlamentní strany se drží rétoriky z voleb 2013, kdy o islámské expanzi ve svých programech neměli ani čárku. Na jejich zpozdilosti nic nemění ani nejnovější „prozření“ některých politiků, kteří opatrně říkají to, co jsme my říkali před půlrokem a rokem a za co se nám tenkrát smáli.

Poslanci Úsvitu byli jediní, kdo se protiislámské agendy zastal na sklonku roku 2014 (šlo o vyšší registraci islámského náboženství) a znovu v polovině roku 2015 (tehdy šlo o petici proti unijním kvótám). Od přelomu let 2014/15 se datuje naše pravidelná spolupráce – která, a to je důležité, sleduje tu linii obrany před islámem, kterou jsme nastínili na ideové konferenci na jaře 2014. Volali jsme tehdy po novele azylového zákona (aby k nám pod záminkou „práva na azyl“ nepronikali fanatičtí džihádisté), o potřebě zrušit výjimky na halal porážky (abychom podlomili ekonomickou základnu islamizace), o posílení obranyschopnosti země. Mluvili jsme však také o potřebě posílit národní hrdost, chránit slabé před zlovůli mocných, nutnosti došlápnout si na „sluníčkové“ neziskovky, které pod záminkou dobročinnosti otevřeně kolaborují s nepřáteli práv a svobod našich občanů.

Neméně důležitou prioritou je přímá demokracie. To, co podnikají sebevražední hazardéři v čele evropských států, je možné jen díky jejich neodvolatelnosti. Odvolatelnost politiků a referenda o základních otázkách směřování země by jejich etnomasochistickému řádění učinily rychlý konec.

Obrana, skutečná solidarita napříč společností a přímá demokracie byly od začátku i programové priority Úsvitu, takže není divu, že naše spolupráce je stále těsnější.

Program pro krajské volby, o kterém zde budeme diskutovat, je výsledkem společného pochopení, že islámské expanzi se ubrání jen zdravá a sebevědomá společnost, která si váží svých lidí, svých tradic a svého potenciálu. Obsahem toho programu není ani tak islám – ten je skutečně problémem sekundárním. Jsou jím kroky, které k ozdravení a zvýšení obranyschopnosti společnosti můžeme a musíme podniknout na krajské úrovni.

Rád bych své vystoupení zakončil několika apely. Naše kritika islámu nebyla a nikdy nebude rasistická – politický islám je nebezpečný v jakékoli barvě kůže. Sám jsem opakovaně vyjádřil přání, aby evropští muslimové od islámu odešli, což je podmínkou zdárné integrace. Chci na tomto místě znovu vyjádřit obdiv k těm z nich, kteří to dokázali, a závazek Bloku proti islámu takové lidi chránit. Dále, naše politická linie je demokratická – chceme změnit společnost k lepšímu, ale chceme tak dosáhnout prostřednictvím voleb.

Nemáme však mnoho času – to, čeho jsme se obávali v perspektivě desetiletí, se k nám může přihrnout v perspektivě dnů a týdnů. Proto je tak důležité co nejlépe skórovat v krajských volbách, současně takříkajíc „z voleje“ budovat územní struktury našich dvou uskupení a připravovat se na volby parlamentní. Čeká nás spousta práce s nejistým výsledkem. Jisté je jen tolik, že bude záležet na nasazení každého z nás, zda se nám podaří zastavit šílenství, kterému podlehla dnešní politická třída.

A DRUHÁ, PROGRAMOVÁ, KRATIČKÁ ...

Protože prosincové a lednové programové semináře spadaly do doby, kdy jsem měl ve své profesi vysokoškolského učitele "vrchol sezony", nemohl jsem se jich účastnit. Proto na nich trochu zapadlo téma, které je mi shodou okolností blízké, které umím a které bychom neměli opomíjet.

Mám na mysli ochranu přírody a krajiny. Ta je někdy brána jako "levičácké" či "neomarxistické", nebo naopak okrajové, téma. Je to omyl, protože jde nebo mělo by jít o téma navýsost naše. Má totiž přímý vliv k tomu, jak se lidem v jejich zemi žije.

Uvědomme si, že vztah k přírodě je součástí národní kultury. K našemu a evropskému národnímu dědictví nepatří jen památky, divadlo, hudba atd., ale i přírodní rezervace, chráněná území, biodiverzita, to, jak se chováme v přírodě a krajině. Není to nějaký výmysl bruselských byrokratů - o přírodu a krajinu se snažila starat šlechta, mnoho přírodovědců a ochránců přírody bylo mezi národními obrozenci, mezi prvorepublikovými vzdělanci, ani předlistopadový režim tyto věci nezanedbával (i když často chyboval).

Zdůraznil bych, že účinná péče o přírodní pozoruhodnosti a zdravou krajinu musí být v rozporu s ekonomickým růstem, prosperitou ani svobodami občanů - byť nějaká omezení sebou ponese. Skutečné problémy vznikají až s přebyrokratizovaností, která nás postihla po vstupu do EU. Aktivity, které se v 90. letech děly spontánně, na úrovni spolků a sdružení "okresního dosahu" (a které odvedly kus práce) se po vstupu do EU staly doménou velkonevládek se skoro korporační strukturou. Odborné debaty a rozhodování, které byly v 90. letech myšlenkově plodné, se někdy po roce 2000 omezily na argument "chce to po nás Brusel", Dnešní ochrana přírody je mnohem bohatší, než byla kdy v minulosti, zároveň ale dosahuje menších výsledků než v dobách, kdy byla chudičká. Vrcholem ledovce jsou z EU reglementovaná údajně ekologická opatření, která přírodě a krajině přímo škodí: od slunečních elektráren a produkce biopaliv na orné půdě, přes centrálně diktované podmínky agroenviromentálních dotací po předražené cyklostezky, necitlivě vedené přes přírodní rezervace.

Máme-li to dát do pořádku, bude nutná debyrokratizace a navrácení spousty pravomocí na místní a národní úroveň - jdoucí ale ruku v ruce se vzděláním a osvětou. Občanům se musí vrátit povědomí, že přírodu či krajinu chrání pro sebe a své děti, nikoli pro úředníka - a musí dostat informace, jak to dělat odborně správně.

Na závěr, protože mluvím o svém srdečním tématu, zmíním ochranářské úspěchy, které se obešly bez velkých dotačních plateb, respektive by jim možná bylo lépe bez nich; dějí se ve spolupráci s obecními a krajskými samosprávami, a nesou už dnes zisky svým regionům. Takzvané "Motýlí rezervace" na Příbramsku a Kyjovsku jsou naprosto komunálními aktivitami - zatraktivňují obce, získávají jim věhlas, poskytly občanům prostor pro aktivní rekreaci. "Středoevropské safari" ve středočeských Milovicích našlo originální využití bývalého vojenského prostoru a dělají z městečka, které mělo spíše špatnou pověst, prvotřídní turistický cíl republikového významu. Mohl bych, přátelé pokračovat do nekonečna, ale snad je z mé řeči jasné, jakou filosofii se v otázkách ochrany přírody a krajiny chceme řídit.