V rámci hraničních úprav Československo získalo 368 ha územního zisku. S tímto územním ziskem však dobrovolně souhlasily obě smluvní strany jako s trvalým řešením, proto smlouva v názvu obsahuje slova: konečné vytýčení hranic. V rámci určité náhrady se Československo zavázalo, že na Polsko přenese vlastnické právo k přibližné výměře 368 ha, které v Polsku vlastnil československý stát, jeho právnické osoby nebo občané, což bylo zejména na Těšínsku. V tehdejší době se totiž státy na vlastnění půdy cizinci na svém území dívaly nelibě, dnes je to však v rámci Evropské unie běžné.

Podstata československého závazku nebyla v tom, že se Československo vzdá v budoucnu části svého území ve prospěch Polska, ale že československý stát získá vlastnické právo k půdě vlastněné československými občany a právnickými osobami v Polsku a převede tuto půdu na polský stát. Tedy majetkový závazek, nikoliv závazek převedení suverenity části našeho státního území. Tento závazek, týkající se majetkového uspokojení polské strany, pokud jde o územní zisk Československa, nebyl zakotven přímo ve smlouvě o hranicích, ale ve zvláštní dohodě mezi vládami obou států, sjednané formou výměny nót při příležitosti podpisu Smlouvy mezi Československem a Polskem o konečném vytyčení státních hranic. Odlišením formy mezinárodního jednání bylo zdůrazněno, že ze strany Československa nejde o závazek změnit průběh státní hranice, ale jen o majetkové vyrovnání.