Děkuji za slovo. Pane předsedající, paní a pánové, já se naopak hluboce skláním před těmi, kdo se dokázali vymanit ze slupky zapšklosti, zaprděnosti popřevratové české politiky (Pokřik a bouchání do lavic vpravo.) a dokázali vzdát hold i těm, kteří v roce 1939 na základě rozhodnutí z Londýna vzdali hold studentům, kteří byli vyloučeni z českých vysokých škol, a těm obětem, které přinesli. Prvně byla tato událost.
My jsme nezpochybnili ani tu první část názvu, hlasovali jsme pro ni samozřejmě, i v souvislosti s tím, že přišla konečně zpět ta druhá část názvu. Nebyl to žádný komunistický svátek, jak vy jste tady někteří chtěli tvrdit anebo někteří dokonce tvrdíte, byl to svátek mezinárodní, byl to den studentstva. Já jsem byl také student, řada z nás byli také studenti, někteří pravda dříve, někteří pravda později, někteří jsme byli dokonce studenti, kteří poctivě studovali pět, šest či více let, někteří studovali jenom tu Plzeň - pardon, dneska už třeba je to v pořádku - v takovém řekněme zkráceném řízení, ale to už přinesl život. Kdysi se a za té první republiky se studovalo také, pokud vím, docela poctivě a vyžadovaly se ty znalosti. Nestačilo jenom přijít, zapsat se a za několik málo týdnů mít titul. Takže prosím pěkně ještě jednou - děkuji všem, kdo se dokázali vymanit z připitomělých schémat. Děkuji.
Psali jsme:
autor: PV
