Toto zpochybnění, byť nesmyslné, je vrcholem „přešlapů“, které ze strany nejen prezidenta, ale i představitelů jiných úrovní veřejné správy sledujeme. Proto se proti němu také veřejnost velmi jasně vyjádřila.
Ale od začátku: Před 25 lety jsme „vsadili na svobodu a demokracii“. Vláda jedné strany, jak započala v roce 1948 a byla upevněna po roce 1969, se prostě vyžila. Nesvrhli jsme ji na barikádách, ale plné Václavské náměstí a později Letná byly lepší než barikády. Zrušení § 4 Ústavy ČSSR jsme mnozí oslavovali šampaňským. V té době se náš svět a vůle lidí jevily jako krásná, široká, průzračná řeka, a my jsme jí byli neseni ke svobodě. To ale byly utopie. Svět není sen.
Přišly praktické kroky, které musely být realizovány. Většinové státní vlastnictví bylo odmítnuto jako neefektivní, prošly různé formy privatizací. Státní loupeže z 50. let byly po složitých jednáních Parlamentu částečně zmírněny restitucemi.
Přišly ale i jiné kroky, se kterými jsme nepočítali, např. rozdělení republiky. Věc těžká, pro Čechoslováky smutná a bolestná, ale díky směřování slovenské části země jediná rozumná.
V naší zemi, snad jako jediné, nebyla tato doba spojena s obrovskou inflací a tím i zchudnutím obyvatelstva. Dluhy státního rozpočtu nebyly tehdy neúnosné.
Základní kontury nového fungování státu byly nastaveny. Musely se ale naplnit konkrétními činy konkrétních lidí. A tady že nastal kámen úrazu, jak jsem osobně přesvědčena. Lidé, lační po novém životě a úspěchu, užívali příležitostí až opojně. Výsledek se dostavil: osobní neodpovědnost, zneužívání mezer v zákonech, etické i morální selhávání. Skutečnost nikoli masová, ale velmi medializovaná.
Na tato selhání, většinou jednotlivců a nikoli vždy kriminálního rázu, naskočily různé organizace, které upozorňování na nepravosti mají ve svém popisu práce. Nemají ale právo měnit politický systém v zemi. Prostor v médiích měly vždy velký a proto se korupce, skutečná či domnělá, stala tématem číslo jedna. Kdo nebyl protikorupčník, byl odepsaný. Jednotlivci i skupiny si z boje proti korupci udělali docela dobrou živnost či v horším případě dokonce politickou kariéru.
V této atmosféře, kdy mediálním éterem létaly „ukradené“ miliardy či metráky zlata, normální lidé, kteří vydělávají průměrný nebo možná i podprůměrný plat, začali být ošklivě manipulováni. Výsledkem manipulace je umožnění největší systémové korupce v naší zemi po posledních parlamentních volbách. Politici, ať jakéhokoli směrování a jakékoli kvality, jsou nahrazováni podnikateli navázanými na státní rozpočet. A to náhle normálním lidem nevadí. Hlavně že poslouchají líbivá slova s patřičnou dikcí.
Začala platit obecná představa, že politické strany jsou překonanou etapou historie, politici jsou nejhorší plevel společnosti a nepolitičtí profesionálové jsou jediným možným řešením všech tužeb obyvatelstva (prosím nezaměňovat obyvatele s občany).
Volání po tom, aby byl téměř každý krok života upraven zákonem, který za nás vše vyřeší, se stává každodenní rutinou. Požadavky na zásahy státu v téměř každé životní situaci jsou zvyšovány.
A politici, zvláště ti současní, slibují a slibují a slibují. Co vše slibují, nad tím zůstává až rozum stát. A jakmile politik slibuje, vždy je to za cenu velmi vysokou. Nejen finanční, jako jsou naše daně, ale tou důležitější součástí ceny jsou totiž další omezení, které znamenají ztrátu dalšího kusu svobody. Nahromaděné a nepochopitelné předpisy EU, státu i obcí kladou otázku: potřebujeme je všechny?
Bohulibost slibů se totiž překlápí do moci, která z vymáhání předpisů vyplývá. Tu moc někdo vykonává a tato moc je velmi lákavá. Elementární služba státu a obce, tzn. jednoduché a racionální spravování věcí veřejných, se vytrácí.
Rozbředlost současné situace způsobuje, že obrysy opravdové politiky se ztrácejí. Mizí v bojích osobních, nikoli principiálních a ideových. Musíme proto vyhmátnout znovu základní kontury, na nichž lze stavět poctivou politiku. Z ní nám vyplyne pro někoho už tolik otřepané slovo SVOBODA. Svoboda, která nám umožní skutečný, plný, opravdový život. Svoboda, kterou systémově realizujeme průběžným zájmem o věci veřejné, ale i tím omílaným chozením k volbám. A samozřejmě i odpovědnou volbou toho, kdo nám nebude naši svobodu umenšovat.
Na významná výročí se citují i autority. Mně se pro tyto dny jeví odpovídajícím citát TGM z jeho projevu k prvnímu výročí vzniku samostatné republiky:
„Náš parlament a naše vláda musí být v naší zemi uznanou autoritou. Musím říci, že jsem od svého příchodu na domácí půdu velmi toho dbal, abych tuto autoritu všemožně podporoval. Tomu zůstávám věrný i v budoucnosti. Slyšel jsem ovšem také volání po změně, dokonce až po diktatuře. Vidím v tom ale jen snahu po vzorném uspořádání a vybudování republiky. Republikánská svoboda možná tu a tam není správně chápaná a z toho plynou některé její vady. Jsem ale hluboce přesvědčený, že proti vadám svobody je jediný lék: více svobody a svoboda pravá.“
To řekl náš první prezident 28. 10. 1919. Po 95 letech jsou jeho slova více než aktuální.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
