Napoleon Bonaparte prošel vítězně celou Evropou. Po Bitvě národů u Lipska, po Waterloo a Vídeňském kongresu byla jeho interpretace vítězství zapomenuta. Prusko po válce prusko-rakouské a o pár let později prusko-francouzské posílilo svoji pozici a sjednotilo Německo. Po Velké válce, 1. světové, ale bylo vše jinak. Z důvodů, které na těchto pár řádcích není možno rozvádět, dostalo nacistické Německo apetit na celou Evropu a nejen na ni. Vstup do Porýní, anexe Rakouska, obsazení našeho pohraničí, Protektorát a 1. září 1939 Polsko. Drang nach Osten se dařil. Německá propaganda, ale i poplatní historikové nepochybovali, že toto je to konečné vítězství. Na jaře 1945 byla i tato interpretace v troskách.

Podání historie ústy hegemonů a diktátorů je obvykle klamavé a hlavně krátkodeché. Jejich okamžitá vítězství jsou umožněna zavíráním očí před nárůstem síly a chuti agresora, neochotou reagovat na první symptomy, slabostí a nepřipraveností napadeného, strkáním hlavy do písku, ústupností či neochotou se bránit a v neposlední řadě agresorovou silou.

Byť Sovětský svaz byl v r. 1945 na vítězné straně, studenou válku prohrál. Na jeho dalších krocích, resp. krocích jeho nástupce se ale ukazuje stálá snaha o imperiální postavení. Maďarsko 1956, Československo 1968, později Gruzie a Moldávie (nepočítaje aktivity v Asii).  Nyní Ukrajina. Na dění kolem ní můžeme položit stejný metr. Že tam ekonomická situace, Majdan a ukvapené jednání Evropské unie choutkám Ruska velmi nahrálo, o tom není třeba pochybovat. Ruská většina na Krymu očekává zázraky od přičlenění k Rusku, Ukrajinci k EU. Ani jedno se nevyplní.

Reakce svobodného světa se zatím laikovi nejeví jako příliš účinná, ba naopak jako téměř bezzubá. Setkávají se ministři, premiéři, představitelé EU jezdí tam a zase onam, ale jasná, pevná a zřetelná slova a po nich následující činy doposud nikde. Uvidíme v několika dalších měsících, jaké budou výsledky. Podprahové informace o tom, že Rusko má dostatek sil na obsazení východní Ukrajiny se již objevují. To je snad na celé situaci kolem dění na Ukrajině nejvíce nebezpečné.  Pověstný ruský apetit na státy v jejich „sféře zájmu“.

V této souvislosti se mi stále více dostává na mysl reakce Velké Británie na obsazení Polska a následně celé Evropy. Králova řeč (všichni onen film známe) byla jasná a zřetelná. Naslouchaly jí miliony lidí. A nejen to. Také se podle ní zachovaly. Citát, že „nepřistoupíme na primitivní doktrínu, že síla je právo“, byl jasný všem Britům (a také mnoha Čechoslovákům a Polákům), i když další roky pro ně nebyly jednoduché.

Nejsem militarista; současná doba má, jak věřím, i jiné prostředky k vymožení práva, než je válečný konflikt.  Ale přístup k agresorovi před 75 léty a dnes je natolik rozdílný, že člověka mrazí. Vzdálenost mezi Ruskem a Českou republikou je 1200 kilometrů.