Problém nastává v okamžiku, kdy má onen tuzemský jedinec vyjádřit svými slovy, co to je svoboda, resp. zkusit aplikovat princip svobody v reálných společenských vztazích. Svoboda se rázem mění na nárok. Nárok něco od někoho dostat, nárok na to, aby někdo něco udělal či strpěl, když něco udělá někdo jiný. O tom, zda je nějaký nárok přípustný, pak rozhoduje zákon. Demokraticky přijatý, samozřejmě, jak jinak (o demokracii jakosystému buzerace menšiny většinou viz zde).

V celém tom řetězci zpravidla jaksi zaniká to skoro nejdůležitější – že svoboda je stav, kdy člověk jedná bez donucení ze strany někoho jiného. Tedy bez toho, aby vůči němu bylo iniciováno násilí. Jde tedy ve společenském smyslu o nárok vůči všem ostatním, aby se zdrželi nějakého jednání, resp. do něčeho nezasahovali. No a co je to „něco“? Nabízí se jediné – osoba a majetek. Vlastnické právo (vč. „vlastnění“ sebe sama) je totiž identické se svobodou – také jde o nárok vůči všem ostatním, aby se zdrželi čehokoliv, co by nějak omezovalo možnost držet a užívat vlastněnou věc, požívat její plody a nakládat s ní. (Tedy, mělo by to tak být, dnes je vlastník množstvím zákonných omezení degradován spíše na někoho, kdo spravuje svůj majetek podle pokynů úředníků a politiků, ale o tom jindy.)

Suma sumárum: Svobodou se rozumí možnost dělat si na svém a za své co chci, pokud tím (nad míru přiměřenou okolnostem) nezasahuji do analogické svobody někoho jiného.