Liška (SZ): Patnáct let od výzvy. Jak se postaví Brno k vyhnání Němců dnes?

V květnu r. 2000 jsme jako studenti iniciovali k 55. výročí výzvu tehdejší brněnské radnici, aby divoký odsun odsoudila. Radní tehdy vyjádřili opatrnou lítost. Teď, o patnáct let později se k tomu vedení města hodlá vrátit. Poslechněte si krátký příběh zápasu o ztracenou paměť, boření tabu, síle literatury a naději na smíření.

První dějství: Prolomit ticho

Když jsme v na jaře roku 2000 jako spolek několika studentů poslali výzvu brněnským radním na veřejný email brněnského primátora Duchoně, netušili jsme, jakou lavinu to spustí. Dnes je těžko představitelné, že divoké vyhnání brněnských Němců bylo skutečným tabu. Ve veřejném prostoru vzpomínka na tuto tragédii tehdy prostě neexistovala a neslušelo se o ní mluvit. Rozprostíralo se kolem ní ticho zapomnění a v lepším případě pak náznaky, že jde o věc, kterou není radno rozdmýchávat. Vědělo se málo nebo nic a ta hrstka českých pamětníků, s níž jsme hovořili, reagovala většinou ostře a popuzeně. Ludvík Vaculík na počátku 90. let podal trestní oznámení na neznámého pachatele, ale věc byla odložena a zapomenuta.

My jsme se, tehdy věkem jen málo přes dvacet, rozhodli důsledně ptát, co se přesně stalo. Vypátrali jsme pamětníky, vzpomínky a fakta. Ukázalo se, že v Brně stranou veškerého zájmu existuje zbytek komunity brněnských Němců, kterou paměť na tuto událost ještě stále bolestně rozděluje. Toto bílé místo nebylo jen na mapě Brna. Jeho tíživost, rozsah a míra zamlčování nám postavila před oči fakt, že žijeme uprostřed společnosti, která ve své většině nejen není schopna natáhnout ruku ke smíření, ale ani ochotna se k událostem byť i jen vracet. A pokud k tomu byla nucena, nechápala, proč je to pro dnešek důležité.

S tím jsme se nehodlali smířit. Z dostupných fakt jsme sestavili krátkou výzvu a oslovili několik s Brnem spjatých osobností, aby ji podpořily. Výzva pojmenovala nespravedlnost a vyzvala radní ke gestu smíření a dokonce k omluvě vůči přeživším. O tom, zda požadovat i omluvu, jsme pochopitelně vedli diskuse – před zveřejněním mezi sebou a po zveřejnění i s mnoha stoupenci i odpůrci výzvy.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem 10 let po sepsání této občanské výzvy otevřel román Kateřiny Tučkové „Vyhnání Gerty Schnirch“ a uviděl tam (na str. 391) jméno našeho tehdejšího studentského sdružení (Mládež pro intekulturní porozumění) a o kousek dále dokonce převzatý celý text naší výzvy brněnským radním (s 396-8). Bylo to poprvé, co jsem výzvu po letech znova četl. Tentokrát ale nikoliv jako občan vyzývající politiky, aby v zájmu budoucnosti odkryli minulost, ale očima románově zhmotnělé Gerty Schnirch, která hledá smíření se světem, který jí přinesl utrpení, bezpráví a hořkost. Nic významného bych na těch slovech dnes neměnil:

VÝZVA BRNĚNSKÉ RADNICI PŘI 55. VÝROČÍ TZV. POCHODU SMRTI

Vážený pane primátore a členové Rady města Brna,

dne 30. května 2000 uplyne 55 let od násilného vyhnání německých obyvatel z Brna. Tento tzv. Pochod smrti nebyl zdaleka jen spontánním výbuchem nenávisti nahromaděné během německé okupace, ale vědomě plánovanou akcí organizovanou také politickými představiteli města Brna.

Akce byla provedena na základě vyhlášky Národního výboru pro Velké Brno ze 30. května 1945, která nařizovala, aby se ještě téhož dne shromáždily všechny německé ženy, děti a staří lidé. Během noci a k ránu pak byli donuceni vydat se na pochod směrem k rakouským hranicím. Toto procesí čítající 20 až 35 tisíc osob doprovázené ozbrojenci putovalo za strašných podmínek do Pohořelic, odkud vyhnanci později pokračovali dál. Podle očitých svědectví mnozí zemřeli přímo na cestě vyčerpáním, jiní byli ubiti či zastřeleni. Celkový počet obětí vyhnání z Brna se odhaduje na několik set až tisíc osob.

Je třeba si uvědomit, že tato násilná akce byla namířena speciálně proti ženám, dětem a starým lidem, kteří tvořili naprostou většinu účastníků a obětí „Pochodu smrti“. Na základě zmiňované vyhlášky totiž museli němečtí muži ve věku 14-60 let dočasně zůstat v Brně na pomocné práce. Mezi vyhnanými bylo i mnoho Čechů a německých antifašistů. Tento „akt pomsty“ přitom postihl jen okrajově ty, kteří se aktivně podíleli na nacistických zločinech.

K vyhnání Němců z Brna došlo ještě předtím, než s „odsunem“ německého obyvatelstva z území Československa souhlasila 2. srpna 1945 Postupimská konference, která tak byla do jisté míry postavena před hotové skutečnosti, které se již nedaly napravit.

Jsme si dobře vědomi nesrovnatelně rozsáhlejších zločinů, které spáchal nacistický režim. Zároveň si uvědomujeme, že utrpení zůstává utrpením, ať je jeho původcem kdokoli a v kterékoli době. I při vyhnání Němců z Brna byl uplatněn nepřijatelný princip kolektivní viny a byl spáchán zločin na skupině obyvatelstva definované na základě etnické příslušnosti. S ohledem na to, že uplatňování těchto principů i dnes vede k páchání krutostí na mnoha místech světa, víme, jakou hodnotu má jejich výslovné odmítnutí.

Obracíme se proto na Vás, abyste jako dnešní představitelé města Brna jasně vyjádřili nesouhlas s těmito událostmi, za něž nesla tehdejší brněnská politická reprezentace odpovědnost.

Domníváme se, že adekvátním způsobem tohoto vyjádření je omluva vyhnaným obyvatelům Brna, která bude radnicí oficiálně zveřejněna. Proč omluva a jaký má dnes smysl? Nejde jen o samotný symbolický akt. Omluva brněnské radnice podle našeho názoru bude spíše prostředkem, jenž s sebou ponese dvě významná a aktuální poselství.

První je poselstvím smíření k těm, kdo byli násilným vyhnáním postiženi.

Druhé poselství směřuje k nám, dnešním Brňanům, kteří v naprosté většině nemáme s vyhnáním, k němuž zde před 55 lety došlo, nic společného. Nesměřuje k sebeobviňování, nýbrž k odpovědnosti za dnešní a budoucí soužití lidí nejrůznějšího kulturního či etnického původu. Dává naději, že pokud si uchováme vědomí o nepřijatelnosti uvedených zločinů a budeme schopni k nim zaujmout otevřený a poctivý postoj namísto jejich tabuizace, nic podobného se nebude opakovat.

Výročí „Pochodu smrti“ si připomeneme také vzpomínkovým aktem v úterý 30. května v 17,30 hodin na Mendlově náměstí, na který Vás zveme. Tuto výzvu iniciovalo občanské sdružení Mládež pro interkulturní porozumění (MIP) a podpořilo 22 osobností brněnského veřejného života.*

Dějství druhé: Litujeme, i když se mnoho nestalo

Po zveřejnění se strhl poprask. Iniciativa se ocitla v českých, ale i v německých, rakouských, britských a amerických médiích. Začaly se ozývat hlasy, kdo že nás platí, zda sloužíme zájmům „landsmanšaftu“, ale také velké množství lidí, kteří nám z nejrůznějších míst Česka i ze světa vyjadřovali podporu. Je důležité dodat, že mezi nimi byli nejen pamětníci a odsunem dotčení, ale i ti, kdo stejně jako my považovali za předpoklad demokratické společnosti schopnost podívat se otevřeně sami na sebe a na svou minulost. V zájmu současnosti i budoucí generací. Tabu bylo prolomeno.

Rada města reagovala prohlášením, že se omlouvat nehodlá a k věci ustaví komisi, která události posoudí. O rok později (2001) přišla s výsledkem, který zůstal na půl cesty:

Rada města Brna na svém jednání dne 17.5.2001 přijala usnesení tohoto znění:? Město Brno považuje okupaci českých zemí a celou II. světovou válku, rozpoutanou národněsocialistickým Německem, včetně jejích příčin a následků, za zločinnou a temnou stránku historie lidstva a rozhodně ji odsuzuje. Zkoumání těchto událostí dnes považujeme za zásadní zdroj poučení o tom, jak vzniká, rozvíjí se a končí totalita kdykoliv a kdekoliv.

Městu Brnu je velmi líto všech brněnských spoluobčanů, kteří v uvedeném období nespravedlivě trpěli a museli Brno za tragických okolností opustit. Je nám líto, že s námi i nadále nežijí desetitisíce českých, židovských, německých, romských a dalších spoluobčanů. Všichni tito lidé tvořili město Brno v jeho kulturní, náboženské, společenské a národnostní pestrosti. Jejich ztráta je i ztrátou nás všech. Je nám proto líto i německých spoluobčanů, kteří museli Brno nuceně opustit v roce 1945.

Přejeme si proto, aby toto poučení platilo pro nás pro všechny a aby nebylo překážkou, ale podnětem pro vytváření dobrých, přátelských vztahů mezi lidmi i národy. Město Brno na toto období a na utrpení svých spoluobčanů nikdy nezapomene.

Členkou komise byla i paní Dora Müllerová, tehdejší předsedkyně spolku brněnských Němců, dcera významného sociálnědemokratického politika a antifašisty. Sama se před odsunem skryla v kanálu na okraji Brna. Zastávala umírněné postoje s velkým pochopením pro (etnicky) českou debatu o minulosti. Celý život intenzivně pracovala pro česko-německé poválečné smíření, byť ji komunistický režim šikanoval. Ani ona však nemohla přijmout alibistickou dikci prohlášení a před jeho schválení komisi opustila. Věděla, že činí nepopulární gesto, ale stála zpříma a za to jsem ji obdivoval. Nechtěla posloužit jako alibi pro politiky, jimž odvaha naopak schází.

Naše sdružení se k celému ročnímu (ne)snažení brněnské radnice vyjádřilo kriticky. Zde najdete celý text prohlášení ze 17.5.2001. Krom jiného nám vadila odsouzeníhodná nedbalost, s jakou k tomu město přistoupilo. Radní nenašli odvahu odsoudit činy svých předchůdců. Nevyužili bezprecedentní šanci překonat jedno historické trauma. Místo toho zametli problém znovu pod koberec.

Radní jmenovali pracovní skupinu, která měla události spojené s pochodem smrti prošetřit. Komise však byla sestavena podle velmi podivného klíče: neskládala se ani čistě z odborníků, ani nereprezentovala různé zájmové skupiny či strany. Výsledkem její práce byla jedna stručná historická zpráva zpracovaná pouze jedním historikem (dr. Libor Vykoupil). Není divu, že byla jednostranná, ale místy i fakticky jednoznačně nesprávná. Mezi nespornými historickými fakty se například uvádělo: „Němci vysídlení za hranice nebyli odsunem nijak zásadně poškozeni na zdraví nebo dokonce na životech". Hroby dodnes lemující tehdejší cestu vyhnanců na rakouské straně svědčí o pravém opaku a vyvracejí historikova tvrzení.

Zatímco zpráva komise byla skutečně tristní kvality, s dikcí konečného usnesení Rady města k celé problematice, byť je velmi obecného, nelze nesouhlasit. Radní však vůbec neodpověděli na naši tehdejší výzvu. V usnesení se o vyhnání brněnských Němců zmínili pouze jednou větou a o odpovědnosti brněnských úřadů pak pomlčeli úplně.

Dokument odsoudil 2. světovou válku rozpoutanou nacistickým Německem a období jejích příčin a důsledků. Za válku a nacistické zločiny však Brno nemůže. O surovém vyhnání Němců, které brněnské úřady skutečně zorganizovaly, což by dnes konečně měly přiznat a odsoudit, se v usnesení mlčelo. Tím, že pouze obecně odsoudili válku, radní sdělili světu, že Brno dosud není schopno přiznat ani díl vlastní odpovědnosti za jeden z jejích „důsledků“.

Argumentem radních bylo, že se vedení města necítí být politickým nástupcem poválečného vedení. Právní kontinuita mezi tehdejším Národním výborem a současnou radnicí je však nezpochybnitelná: předpisy vydané tehdejším Národním výborem, včetně vyhlášky nařizující vyhnání, jsou samozřejmě stále součástí právního řádu. Nikde bohužel nezazněl alespoň náznak toho, že radní vyhnání žen, dětí a starců odsuzují jako princip a jako zločin. O to více alarmující je tato skutečnost proto, že k vyhnání brněnských Němců došlo v rámci tzv. divokého odsunu, který v rámci tzv. poválečných excesů odsoudila i česko-německá deklarace. Brněnští radní si nedovolili jít ani na již oficiálně hájenou hranici politického konsensu mezi našimi politiky z roku 1997.

Tehdejší reprezentace města Brna výzvu v roce 2000 nepochopila jako šanci vykročit z bludného kruhu historie a nepochopila ani její hodnotové jádro. Při přebírání Nobelovy ceny míru Albert Schweitzer v roce 1954 (devět let po vyhnání!) poznamenal, že krutost, s jakou byli lidé po válce zbaveni práva obývat místa, kde žili oni a jejich předci po staletí, ukazuje, jak nízké povědomí měli „vítězové“ o úkolu zavést spravedlivější a důstojnější řád.

Dějství třetí: Generace „Smíření“

Mezitím ale téma žilo svým životem. Zatímco v roce 2000 přišlo na námi organizovaný pietní akt v prostoru bývalého shromaždiště Němců na dvoře Augustiniánského kláštera několik desítek lidí, je dnes vyhnání brněnských Němců součástí mnohem širšího povědomí. Objevila se iniciativa Jaroslava Ostrčilíka a jeho přátel, která každý rok připomíná vyhnání pochodem do Pohořelic. O brněnských Němcích se dnes hovoří jako o samozřejmém elementu, který město spoluurčoval, a nemlčí se ani o tom, jak a proč odsud téměř do posledního tragicky zmizeli.

A především je zde mimořádná a čtenářsky skvěle přijatá kniha Kateřiny Tučkové, která se nyní objevila i v podobě divadelní inscenace, která svou intenzitou sklízí úspěch a obdiv. Sám jsem ji bohužel ještě neviděl, ale i v ní se výzva z roku 2000 prý objevuje v plné délce. Pro mě je to nejlepší znamení, že se naší generaci – aktivním občanům, umělcům, studentům, dnes už i rodičům - společnými silami podařilo překonat jedno historické tabu, jedno trauma, které už nemusíme předávat jako závaží našim dětem. Pohled na tehdejší události – politicky, umělecky, lidsky – tak už nezůstane černobílý, jak jsme ho zdědili, ale otevřený pro každého, kdo už nic podobného nechce prožít znovu.

Z tohoto pohledu už tedy ke smíření došlo – či dochází. Občanská společnost dnes v nejrůznějších svých projevech už toto tabu dávno neakceptuje. Dnešní politická reprezentace nyní už může tento fakt pouze symbolicky potvrdit. A je správné a důležité, pokud to udělá a bude dělat znova.

Po prohlášení radních v roce 2001 jsme jako iniciátoři výzvy konstatovali, že i přes velmi chabý výkon tehdejší politické reprezentace a ještě chabější výkon členů komise měla výzva přesto smysl. „Podařilo se nám rozčeřit hladinu, která se nad tabuizovanými poválečnými zločiny nejen v Brně téměř beznadějně uzavřela. Nezbývá než doufat, že budoucí představitelé Brna naleznou větší odvahu postavit se tváří v tvář minulosti našeho města.“

Za několik dní uplyne od oněch událostí sedmdesát let. Přeji dnešním radním větší odvahu, než měli jejich předchůdci před patnácti lety.

Poznámky:

* Autoři výzvy: Ondřej Liška, Martin Konečný, Mikuláš Kratochvil. Seznam signatářů výzvy z roku 2000: Mgr. Milan Badal (kněz, šéfredaktor Katolického týdeníku), PhDr. Walter Bartoš (poslanec), Ing. Jana Drápalová ČSOP (členka Zastupitelstva města Brna), Ing. Karel Holomek (člen Rady Vlády ČR pro lidská práva, předseda Společenství Romů na Moravě), Pavel Kašpar (duchovní Českobratrské církve evangelické), JUDr. Jaroslav Klenovský (účastník protinacistického a protikomunistického odboje), Lubor Kysučan (Ph.D. Amnesty International Brno), Prof. RNDr. Hana Librová, CSc. (katedra humanitní environmentalistiky FSS MU), PhDr. Ing. Radim Marada, PhD., katedra sociologie FSS MU), Prof. PhDr. Jaroslav Mezník, Csc. (katedra historie, Filosofická fakulta MU), Prof. PhDr. Ivo Možný, CSc. (děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity), Dipl. Ing. Dora Müller (Leiterin Deutscher Kulturverband Region Brno-Brünn e.V. Bildungs- und Begegnungszentrum), František Pejřil (poslanec), Petr Pleva (poslanec), Roman Růžička (redaktor Romano hangos), Břetislav Rychlík (režisér, dramaturg ČT Brno), JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D. (katedra ústavního práva a politologie, Právnická fakulta MU), Milan Štefanec (Nezávislé sociálně ekologické hnutí – NESEHNUTÍ), Pavel Švanda (spisovatel, pedagog Divadelní fakulty JAMU), Ing. Pavel Tollner (poslanec), Milan Uhde (spisovatel), Jan Zahradníček (senátor)