Vracel jsem se toto léto s kamarádem z makedonské metropole Skopje domů po měsíčním putování po horách. Cesta, po které jsme se vydali, je mezinárodního významu; hlavní spojnice střední Evropy s Řeckem a Tureckem. A v současné době jedna z hlavních tras, po které putují ze Sýrie, Afghanistánu a Lybie uprchlíci, kteří chtějí dosáhnout Německa, nebo Švédska.
Měl jsem příležitost tyto uprchlíky na vlastní oči potkat. Vzhledem k tomu, že cestovali stejným směrem jako já, jeli se mnou. Lepší než sledování mediálních bouří se tak ukázalo získat zkušenosti z první ruky.
Uprchlíci se ukázali již několik kilometrů za srbsko-makedonským hraničním přechodem. Pěšky překonávají hranici z Makedonie do Srbska přes pole v blízkosti města Preševo. Buď jdou vyšlapanými cestičkami polem, před horkým sluncem se kryjí pod dálničními mosty. Odtud dojdou na první železniční nebo autobusovou stanici buď v Preševu, nebo v nedalekém Bujanovaci, který leží na hlavním dálničním tahu. Tam jsou už dostupná početná spojení dále na sever.
Všechny uprchlíky na místech, kam obvykle dorazí sleduje srbská policie.
I autobus, kterým jsem cestoval ze Skopje do Bělehradu zastavil v Bujanovaci a nastoupili do něj občané blízkovýchodních zemí. Zaplnili většinu volných míst. Jednalo se o několik mladých lidí a rodin s dětmi, kteří si zaplatili cestu do tři sta kilometrů vzdáleného Bělehradu. Většina z nich měla v obličeji stejný výraz - byli to lidé vyděšení, vyčerpaní, ztracení, v zemi, jejiž jazyk neovládají a kterou chtějí pouze projet do Evropy. Cestovali i přes to spořádaně, jako všichni další lidé. Jediný "prohřešek", kterého se snad dopustili, byly křičící děti, které občas pobíhaly po autobusu. Jinak se ukázalo, že rozdovádění "uprchlíci" přitahují mnohem méně pozornosti, než někteří cestující Srbové nebo Makedonci...
O to dramatičtější však byla situace po příjezdu do srbské metropole Bělehradu. Nejen park před autobusovým nádražím, ale i několik přilehlých prostranstvích (u budovy vlády v Nemanjině ulici) obývají skupiny lidí již od jarních měsíců. Přespávají zde na otevřeném prostranství, v posledních dnech si dokonce i staví stany. Policie chtěla vzniku stanového městečka zabránit, nicméně neúspěšně. Na místě uprchlíkům jídlo a vodu zajišťují místní dobrovolníci nebo neziskové organizace. Policie i zde hlídá bezpečnost; sleduje park i nedaleké železniční nádraží. I přes značně vysoký počet lidí však paradoxně k bezpečnostním incidentům nedochází. Spíš se stávalo a stává, že místní útočili na uprchlíky. Ruce si mohou mnout naopak různé prodejny s občerstvením a samozřejmě směnárny, u kterých se občas tvoří i fronty.
Příjezd vlaku Ivo Andrić do Bělehradu, který dále pokračuje do Maďarska, byl jasným cílem jak pro nás, tak i pro imigranty, čekající v parku a v blízkosti nádraží. Protože se jednalo o několik desítek až stovek lidí, bylo jasné, že se nebude jednat o snadný nástup do vlaku. Srbská policie však byla bravurně připravena; uprchlíkům umožnila nástup do vyhrazených vagonů nočního vlaku, cizinci a fotbaloví fanoušci pak nastoupili do jiných vagonů. Vše usměrňovali ještě pracovníci neziskových organizací a srbské železnice. V Subotici, která se nachází těsně u hranice s Maďarskem a 140 km severně od Bělehradu, nakonec policie vagony s uprchlíky vyklidila. Migranty čekala další neklidná noc na cestě do Evropy; rozprchli se do města, odkud pěšky budou pokračovat do Maďarska. Pokud je tam nezadrží maďarští pohraničníci a neodvezou do uprchlických středisek...
Ti, kteří mají štěstí - překonají ostře střeženou hranici s Maďarskem a dostanou se do Budapešti - nakonec jako jedinou alternativu mohou zvolit přespání v podchodu nedaleké stanice metra. Není to málo lidí, ale je to méně než v Bělehradě. Ráno, když jsme se vydali přímým vlakem Prahy, jsme se ve frontě na jízdenky ocitli opět s migranty. Ti si však kupovali jízdenky výhradně do Vídně a dále do Mnichova. Do České republiky nebo na Slovensko nejel z uprchlíků překvapivě vůbec nikdo. Hlavní vlna, která čítá až 1400 lidí denně, se tak vlastně přesouvá proti proudu Dunaje do tzv. "starých" zemí Evropské unie. Vlak, který jel do Prahy a do Bratislavy tak byl překvapivě poloprázdný a zaplňovat se začal nakonec až ve slovenské metropoli...
Je překvapující, že ani makedonská, ani srbská média žádná protiuprchlická hysterie nezachvátila. A to i přesto, že imigranti okupují několik volných prostranství v centru města. Srbové totiž dobře ví, že se jedná o lidi, kteří jejich zemi brzy opustí, tak jak tomu činí i těch několik málo migrantů, kteří dorazí k nám do Česka. A nebo možná také proto, že na Balkáně mají ještě v živé paměti, když před válkou a bídou museli sami utíkat také. Bělehrad, hrdě se tyčící na ostrohu nad Dunajem, nebyl ani islamizován, ani srovnán se zemí nebo přetvořen v africké město. Žádné domy nebyly obsazeny a nikdo nebyl znásilněn. Jediný snad, kdo píše o hrozící islamizaci Srbska jsou různí konspirátoři.
Život jde prostě a jednoduše dál, bez uprchlíků nebo s nimi...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
