Od devatenácti let jsem žil se svými prarodiči, když pak ministr Drábek v rámci úsporných opatření změnil metodiku posuzování invalidity, stala se z mojí babičky, která nebyla schopná po zlomenině krčku vstát z postele, natož se sama najíst či si dojít na záchod, v podstatě soběstačná osoba, která byla dle úředního rozhodnutí schopná se starat o domácnost a neměla tak nárok na příspěvek pro invaliditu. Říkal jsem si, co mohu jako jednotlivec změnit?
Sociální demokracie je tu téměř 140 let, díky ní mohou volit ženy, nesmí pracovat malé děti, díky ní máme osmihodinovou pracovní dobu, díky ní máme stále dostupné veřejné školství a díky sociální demokracii mohla za mojí babičkou pravidelně docházet zdravotní sestra.
ČSSD možná nemá svého Willyho Brandta, Helmuta Schmidta, historie sociální demokracie byla násilně přervána nejprve nacistickou a následně komunistickou diktaturou. Možná máme svého Olofa Palmeho, ostatně řada lidí zaplatila za své členství v sociální demokracii životem, mimo jiné někdejší předsedové Hampl, Fischer, Laušman a stovky řadových členů. Dnes už příslušnost k sociální demokracii nemá taková rizika.
Pro řadu lidí je však členství v politických stranách, zejména v zemích bývalého sovětského bloku tabu. Je to pro ně cosi špatného s nádechem povinnosti, nátlaku. Pro mě ne. Pro mě je politika pouze nástrojem sdružování zájmů jednotlivců.
Pokud nejste miliardář, který si může založit ze svých zaměstnanců vlastní hnutí a financovat volební kampaň, je členství ve straně víceméně jedinou možností jak být slyšet, ať už jde o boj proti výstavbě skládky v místě vašeho bydliště, boj za vyšší mzdy, důchody, cokoliv vás napadne.
Kristian Malina
Psali jsme:
autor: PV
