Letošní rok je rokem okupace naší vlasti hitlerovským Německem, ale také rokem stého výročí první světové války. Současně nám tak připomíná památku muže, jehož dílo a odkaz, o kterém sice bylo napsáno nespočetně řádek, ale jemuž dnes jako společnost, stát a národ dlužíme více, než jsme s to i ve svých nejideálnějších okamžicích vzmachu a prozření docenit. Prezident Budovatel je totiž nesporně klíčovou osobností nejen našich novodobých dějin, ale dosavadní zhruba dvanáctisetleté historické pouti našeho národa časem a prostorem této modré planety vůbec. 28. května uplyne od jeho narození 140 let.
Díváme-li se na jeho dějinný odkaz, vidíme v něm, protože byl žit a tvořen v nejtěžších okamžicích naší novodobé historie, soustředěných do osudového období let 1914-1951, vzestupy a triumfy právě tak jako okamžiky pokoření, porážek a pohrom. Dějinně optický efekt, který z toho vzniká, se po Benešově tiché smrti v sezimovoústeckém jihočeském zátiší uplývajícími lety ne ustřeďuje, ale naopak v ploškách nových a nových dějinných vzepětí a marasmů tříští a znejasňuje. Smrti proto, že tento velký Čech, jedinečný Evropan a nezapomenutelný muž světového významu byl podobným útokům podrobován již za svého života. Nebylo nectnosti, která by mu v tomto opticky převráceném pojetí malosti, malichernosti a nezřídka přímo trapné ubohosti nebyla bývala již tenkrát přiřčena. Triumf nestoudné lži se však nikdy nekonal. Narazil totiž vždy na pevnou, železnou, neochvějnou osobnostní integritu muže malého postavou, ale velkého ušlechtilým činem a nezdolnou myšlenkou, která se činem a v činu stává nesmrtelnou (měřeno lidskými měřítky a počtem generací, které tvoří náš vesmírný, pozemský i konkrétně historický svět a rozsah vnímání). Po září 1948 ale tato nezdolatelná zábrana přestala existovat.
Hnilobná virtuální realita (tzv. cizí slova mnohdy umožňují postihnout podstatu, pro niž se jen obtížně hledají v slušné slovní zásobě vhodné výrazy) začala hlodat ve společenském vědomí. Nacismus, sovětizační stalinismus, ultramontánní klerikalismus, ale někdy i pouhé zoufalství a bezmoc započaly svou bořivou činnost v celku rodící se historické paměti. Výpovědi, které vzrůstající měrou začaly špinit papír, na němž byly psány, nebo filmové plátno, na němž byly promítány, se stávaly svého druhu až machiavelisticky podjatými magickými představeními. Nejbližší Masarykův spolupracovník, dějinný dovršitel odkazu Dobrovského, Jungmannova, Palackého a Havlíčkova, se v tomto zkreslujícím podání měnil buď v agenta světového komunismu, nebo naopak imperialismu či div ne blízkého spolupracovníka Hitlerova, v každém případě v zlověstného, pitvorného mužíka zatíženého psychickým nezdravím, až trapně poplatného svým údajně nezvládnutým, vlastním vnitřním chorobným komplexům všeho vůbec představitelného a pojmenovatelného druhu.
Negativistické typologie tohoto typu, jimiž jsme bombardováni i dnes, kdy základní kontury Budovatelova života jsou více či méně známy, mají jednoho společného jmenovatele. Je jím snaha vytvořit a následně deformovat a falzifikovat virtuální druhý život kožlanského rodáka. Vnutit nám všem, Čechům, Slovákům i Evropanům, muže, který neexistoval, prostřednictvím činů, které nikdy nebyly provedeny; je to pokus o vytvoření pověsti-klepu, pro kterou je slovo lež stále ještě jen lichotivým a vtíravým komplimentem.
Autentický druhý život Edvarda Beneše, to, čemu skutečně věřil, skutky a činy, jež jsou opravdu jeho dílem, jejich nadčasový odkaz a rozměr, který se nad nimi klene, jako severní záře nebo duha nad ztichlou, z prodělané bouře se pomalu vzpamatovávající krajinou, v níž znovu ožívá bytostně lidský ruch malých, větších i velkých lidských a společenských osudů, je také tím polem, které je nutno chránit, střežit a bránit. Nejen pro památku zvěčnělého českého politika a myslitele, ale pro vysokou, vskutku autentickou kvalitu života ani ne tak naši jako našich nastupujících potomků, dědiců a pokračovatelů.
Čím tedy Benešův život a odkaz vadí i dnes; proč se stává, jak ukázala naposledy první přímá prezidentská volba, předmětem vulgárních útoků a paralel? Jak vůbec může být tento globální český bytostný humanista a demokrat osočován – přímo i nepřímo – způsobem, za který by se pro pokleslost provedení poprávu styděl i válečný zločinec Paul Joseph Goebbels? (Nebezpečnost těchto poklesků spočívá totiž právě v tom, že jejích zdrojem již není bezprostřednost, ale patologická tradice žijící svou vlastní všednodenností, trvající již dnes minimálně jednu a zpravidla i více generací.)
relatedarticles title="Psali jsme:" tag="Malínský" count="5" /}
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ČSSD
