Závěr, že Beneš měl za sebou vždy drtivou většinu národní a státní veřejnosti, ale proti sobě nezanedbatelnou minoritu téhož dobového veřejného prostoru, je nasnadě. Na písku nebude stát ani další konstatace, že za těmito kvantitativními závěry z takto získaných tvrdých dat se skrývá víc než pouhá čísla: že jsou postižením i hodnotových orientací a vzorců chování, které jsou určující pro vyjádření rysů národní české a všeobecně československé (nikoliv čechoslovakistické) veřejnosti První a Druhé republiky. Zejména pak soukupovské generace Masarykových dětí a Benešových vojáků. To, co platí pro prokázanou většinu, není možné a priori vyloučit i pro stejně hluboce zakotvenou menšinu.
Při vymezování obou takto získaných entit v žádném případě nevystačíme s černobílými charakteristikami. Naopak: musíme předpokládat, že v časoprostoru, ve kterém se pohybujeme, docházelo k proměnám a posunům, jež můžeme stopovat pomocí velkých dějinných mezníků, jakými byly např. Mnichov nebo Pražské jaro. A že ideová orientace nevypovídá v žádném případě nic o individuální kvalitě toho kterého lidského života. Oč samozřejměji tyto předpoklady zní, o to těžší a nesnadnější je v praxi dodržet jejich důsledné užívání a sním související rozlišování a následné závěry.
Lidský typ, ztělesněný Benešem, je patrně to, co nás v této souvislosti napadne nejdříve. Jakým člověkem byl malý muž, který se buď pohybuje energicky na filmových záznamech nejrůznějšího druhu, nebo na nás shlíží z četných fotografií ať už důvěrných, pořizovaných v jeho nejdůvěrnějším soukromí, nebo oficiálních? Víme s jistotou, že to byl neúmorný sportovec, vyznačující se až tvrdohlavou sveřepou bojovností. Podceňovat nelze ani jeho vzdělání a vůli. Oboje bylo jedinečné. Uměl se i vyvíjet a proměňovat; dokonce lze říci, že právě tady tkvěla Benešova největší síla a přednost. Zavalité dítě českého venkova, které prošlo drsnou výchovou v rodině, svázané pevnými citovými svazky, ale současně beze zbytku podřízené výkonovému principu. Jak jen to pojmenovat: Láskyplná drsnost?
Ale jen tak bylo možné, aby studoval to, čím opravdu žil a současně se projevoval už jako jinoch v roli nonkonformní osobnosti, která si ze všeho nejméně dělala starosti s přežilým dobovým školským řádem. Mladý muž v těchto projevech pokračoval: věda, které byl tak záhy oddán, a české národní i socialistické hnutí, jehož se nikdy nezřekl, byly pružinami, které mu dávaly sílu i jistotu. Testům integrity osobnosti tento zarputilý mladík, pro nějž seberealizace byla prvním pravidlem, podroboval i své okolí; této smršti energie a neutuchajícího elánu neunikl nikdo z těch, kteří měli nebo mohli mít významnější úlohu v jeho životě. V první řadě to platilo pro hlavní a vlastně jedinou ženu jeho života. Tento plavovlasý, feministickým ideálům oddaný „anděl“ byl konfrontován s rázovitým, studiu oddaným intelektuálem s jeho jasnou a jen obtížně měnitelnou představou o budoucím životě nejen vlastním, ale i manželském.
Zdálo by se, že výsledkem takového vztahu musí být svazek, v němž dominance jednoho musí beze zbytku potlačit individualitu druhého. Ale opak byl pravdou: mladá žena pilně studovala vše, čím sukovitý Středočech z někdejší vnitročeské česko-německé jazykové hranice žil a naopak právě do tohoto období spadá – pokud se vnějšku týče – až zázračně působící proměna Edvarda Beneše z asketického mladíka do onoho na první pohled konvenčně až koženě působícího muže středních let, který se stává symbolem nezpochybnitelné salónnosti, za niž by se nemusel stydět ani Kristián Oldřicha Nového. Jakoby vedlejším výsledkem je pevný partnerský vztah, který se oběma stává spolehlivou kotvou a konstantou jejich dalších nesnadných životních osudů. Vztah, který rozloučila až předčasná Benešova smrt.
Rodí se tak aristokrat plebejského češství. Aniž by se zpronevěřil čemukoliv, co do něj vložila rodina i bouřlivácké mládí násobené přechodnou, ale významnou marxistickou ideovou periodou, začíná se tento na první pohled tak nenápadný mladík, oddaný ideálům humanitně chápaného socialismu a demokracie, rychle vyvíjet v Evropana, který svůj kontinentální rozhled důsledně zakládá z vlasteneckých základů kožlanské sokolovny svého dětství. Učí se zacházet s velkými částkami, ale nezapomíná ani na jejich haléřové položky. Preciznost ve finančních věcech se současně stává nezlomnou důsledností při vytyčování, zmáhání a postupném vývojovém řešení jak odborných problémů, tak obnažených ran předválečné pozdně rakousko-uherské české otázky.
Mnoho tu znamená i domácí kovárna duchů, kterou v Benešově případě byla realistická strana a její vnitrostranický život. Benešův vztah k Pastýři, jak byl TGM také nazýván, v mnohém připomíná i jeho láskyplný vztah manželský. Pro bojovného mladíka je univerzitní profesor v zenitu svého žití vším možným, jen ne nezpochybnitelnou a zbožně uctívanou autoritou. Nejedna diskuse, kterou mezi sebou ve třetích prostředích tyto vyhraněné individuality vedou, jiskří na hraně nože. Je to ale jiskření, které nejenže neničí vztah, ale postupně, měsíc po měsíci, rok po roku vzájemně, oboustranně vykovává jeho novou kvalitu. Kvalitu nejen lidskou, ale i ideovou a vědeckou a politickou. Kvalitu vzájemné, byť zprvu netušené blízkosti. Původní rozpor se mění v pozvolné sbližování. Mladý šedesátník si stále rozumí se zkušenost rychle nabírajícím zralým dvacátníkem a posléze třicátníkem. Oboustranný respekt přichází v pravý čas. Sarajevský atentát, uvolňující doposud spoutanou pružinu pangermánských plánů, současně otevírá prostor pro historické řešení historicky zanedbané české otázky.
Děje se tak v době, kdy se Benešův osobnostní vývoj ve svých základních výchozích charakteristikách uzavírá. Mladý idealista se působením událostí a zlomových fakt rychle mění v hotovou, i v mezinárodním prostředí jedinečnou, sukovitě českou revoluční vývojovou osobnost. Tak jako hora skrývá poklady, tak mladý, doposud ještě ne zcela na temeni vlasy postrádající třicátník v sobě objevuje vlastnosti a přednosti, které vyžaduje i prvoodbojová Masarykova akce a její zdar. Mladý šedesátník v této situaci nabízí své přátelství zralému třicátníkovi. Rodí se jedinečné mužské blíženectví lidské jednoty v různém. Šílený podnik, kterým zahraniční akce byla ještě i na počátku r. 1918, získává muže, kteří s pozoruhodnou důsledností vzájemně spolupracují, aniž by potřebovali porady, pokyny, instrukce, hlášení a referáty. Proto nezáleží na počtu metrů a kilometrů, která je dělí. Pro toto takto ztělesněné globální češství není podstatnějšího rozdílu mezi vzdáleností židlí u stolu v diskusním salonu a Moskvou, Londýnem, Washingtonem, Clevelandem a Rue Bonaparte v Paříži. To, co je opravdu spojuje, je totiž nekonečně důležitější. Je to společně sdílená a vzájemně vývojově rozvíjená myšlenka. Idea.
Takto popsaný a aplikovaný lidský typ je nevšední i svou všednodenností. Eckermannové obou velkých mužů – Gašparíková-Horáková, Táborský, Smutný – abychom jmenovali ty nejproslulejší, zachovali v tomto ohledu dostatek zpráv. Industriální věk, do něhož se oba narodili, byl dobou velkého vypětí a vzepětí. Racionalizaci státnické i vědecké práce odpovídala i racionalizace soukromí a intimity. Aniž by se z jejich života vytrácelo lidství, výraznou dominantou zůstávala soustavná sebekultivace, kterou v zjednodušené podobě můžeme představit jako důsledné interaktivní působení sokolské myšlenky, založené na ideálu souladu fyzické a duchovní krásy individua. Masarykovský a benešovský individualismus – lze-li vůbec o individualismu v jejich případě mluvit – byl vždy kultivovaně kolektivistický. Respektoval individuální specifika, důsledně stavěl na ne domnělých, ale na skutečných zvláštnostech a znacích toho kterého jedince. Čas těchto lidí – TGM i EB byli pouze vrcholy členité krajiny tohoto ideálního lidství – byl důsledně regulován. Soustavnost a houževnatost, kterou se vyznačoval, byly jedinečné. Dnes jsou jen obtížně rekonstruovatelné. Ale o to potřebnější a naléhavě nutnější.
Výkonnost, která z tohoto pojetí všednodennosti vyplývala, byla jedinečná a – humanistická. Skutečnost, že Benešovi nemohli mít děti (paní Hana přes veškeré úsilí nedokázala opakovaně zabránit samovolným potratům), jejich vztah upevnila, nikoliv rozvrátila a v mnohém ještě naopak dále zněžnila. V prvorepublikovém období tak vznikla pozoruhodná nevšední rodina: Beneš byl tím synem, kterého si vysníval TGM, Hana pojítkem Masarykových bouřemi duše bičovaných dětí. Nebyla to jen otázka intimní: přes dílčí stíny – lidské je vždy jednotou světla i stínu, proto je také vývojově uzpůsobené – tak mutatis mutandis vznikaly pozoruhodné bazální demokratické mýty a rituály, z nichž – i když často až pitvorně karikaturně – žije i naše dnešní česká státnost. A s nimi i fundamentální systémové charakteristiky první Československé republiky. Prvního státu obnovené české a slovenské státnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
