Mimořádnou bídu jedné části svým způsobem vyvažovala v poživačném luxusu žijící druhá část již zmíněných Masarykových dětí a Benešových vojáků. Tento diferenciační proces, který však nikdy nepřekonal své počáteční stadium, byl výrazně usměrňován již připomenutým školstvím, prvorepublikovou ideou sociálního státu, sokolským a skautským myšlenkovým světem (Masarykem i Benešem plně podporovaným, který měl svou oporu i na levici v sociálně demokratických Skautech Dělnických tělocvičných jednot a v komunistických Spartakových skautech práce). Mezinárodní a nadstátní průniky, jimiž všechna tato hnutí disponovala (postačí připomenout někdejší YMCA), činila elitu této generace, plně podporující v Československu žijící exil, otevřenou pro myšlenky, hlásané a hájené Masarykem a Benešem.
Ptáme-li se po zdrojích obětavosti a nadosobního nadšení vojáků zahraničního a bojovníků domácího druhého odboje, hledejme je v tradicích Doss´Altů, Terronů, Zborovů, Bachmače; nepomiňme ani ohlas úsilí našich – zdaleka ne jen komunistických – interbrigadistů a zkušeností z mezinárodních mírových kongresů nejrůznějšího druhu, jimiž byla demokratická Evropa kolem poloviny třicátých let doslova poseta. Ve spojení s legionářskou generací, vstupující právě tehdy do zralých čtyřicátnických a padesátnických let, tvořili svébytnou státotvornou kvalitu tehdejší československé demokracie. Tento rezervoár, postupně od konce třicátých let doplňovaný subgenerační skupinou Pražského jara, kterou bychom mohli také charakterizovat, následujíce Františka Soukupa, jako nastupující generaci Benešových dětí, v mnohém – hodnotově a zčásti i institucionálně v rovině pololegální a ilegální činnosti – přetrval i do krátkého období poválečné třetí Československé republiky.
Povážlivé ztráty, které tato mimořádně nadějná a nadaná generace utrpěla na bojištích druhé světové války i v koncentračních táborech a mučírnách gestapa a SD, nebyly rozhodné. Za krátký čas mezi květnem 1945 aúnorem 1948 bylo mnohé zhojeno a mnohé se hojit počalo. Začaly se rýsovat nesmělé zárodky nové generace posledních ročníků osmiletého gymnázia. Ale únorové události 1948 a to, co následovalo po nich, zejména IX. sjezd KSČ a masivní devastující sovětizace Československa, provázená vlnou prefabrikovaných zfalšovaných politických procesů, rozvracejících životy deseti- a statisíců českých a slovenských lidí, události, které uzavřely neblahé desetiletí 1938-1948, vedlo posléze k vývojovému vyhasínání těchto ohnisek pozitivní prvorepublikové deviace. (Jak prokazují výsledky historiografického výzkumu, ještě během let 1948-1950 o váze a kvalitě odkazu nejen Masarykova, ale i Benešova nevládly ve většině demokratické protirežimní rezistence výraznější pochybnosti; Bouchalova poslední slova při popravě v červnu 1950 Za svobodné Masarykovo a Benešovo Československo byla sdílena i stávkujícími dělníky v Plzni a zřejmě i na jiných místech r. 1953; zjevně přetrvávala ve významné části společnosti, jejíž přesnější rekonstruující kvantifikace je buď mimořádně obtížná, nebo zcela nemožná.) Vše dokonala následná cílevědomá falzifikace české i československé historické paměti.
I když tedy tyto ohlasy ztratily svou původní vůdčí úlohu v hodnotových orientacích mladých generací československé veřejnosti, nezanikly v rovině zprostředkovaného zcela ani poté. Některé úspěchy československé kultury a vědy, docílené zhruba od konce padesátých let minulého století, jakými byly československá účast na EXPO v Bruselu (1958) nebo československá filmová vlna šedesátých let, navazující na rozmach naší národní kinematografie třicátých let a zčásti i Třetí republiky, byly bezprostředním i zprostředkovaným ohlasem tendencí a snah benešovské éry druhé poloviny třicátých let. Důvodné naděje na rychlý vzestup hospodářské výkonnosti poloviny šedesátých let, soustředěné v reformním Šikově týmu, byly mj. rovněž založeny na tom, co bylo vloženo do československého mládí přelomu třicátých a čtyřicátých let. Platilo to i pro praktický provoz národní hospodářství: tzv. Šikova reforma navazovala na prvky poválečného řízení ekonomiky, jakým bylo např. tzv. socialistické podnikové hospodářství (SPH) přímo odvozené ze zkušeností s řízením baťovské velkofirmy (původně Baťovým mužem byl i jejich prvotní původce Kurt Rozsypal). V mnohém – tj. v hodnotových orientacích, pracovních návycích a jiných tzv. maličkostech všednodennosti najdeme tyto přístupy (tj. tvar, nikoliv obsah) také v činnosti všech reformních týmů šedesátých let (politického Mlynářova, národohospodářského Šikova a prognostického, na vědní revoluci zaměřeného Richtova).
Skutečným zlomovým bodem těchto nadějí na vzestup a prosperitu se stává nástup normalizace po násilné agresi vojsk Moskvy a jejích satelitů v létě 1968. I když ani poté generace, které byly pružinou oprávněných, uskutečnitelných nadějí socialismu s lidskou tváří, neodešly zcela z řízení společnosti, bylo rozhodnuto. Teprve tehdy, zhruba čtvrt století po Benešově smrti, ustává – byť i ztišené – bezprostřední působení hodnotových orientací spojených s působením a odkazem obou našich prezidentů. Postupný razantní poúnorový nástup šedivé průměrnosti znovu získává půdu pod nohama a zcela zastaven není ani pádem komunistického režimu v listopadu 1989.
Jedním z prostředků, který umožnil nebo v každém případě silně usnadnil nástup těchto zhoubných trendů, byla de facto již zmíněná historicky výchozí cílevědomá sovětizační destrukce historické paměti první poloviny padesátých let. Beneš, vůdce druhého odboje, ztělesnitel nadějí demokracie třicátých i čtyřicátých let, byl, počínaje zhruba lety 1953-1956 v až nečekané shodě významné – později většinové – části exilu a stalinistického komunismu označován za hlavní důvod hned dvojí údajné kapitulace a zrady: jak mnichovské, tak únorové. Skutečná úloha, kterou sehrál během druhé světové války a zejména v klíčovém období 1939-1941, byla záměrně opomenuta. Falzifikace historické paměti, racionálně vědomá i spontánně emocionální, v každém případě však brzdící věcně kritické historiografické bádání a výzkum, byla umožněna i dobovou komunistickou atomizací a cenzurně záměrným zneprůhledněním disponibilních dějinných pramenů. Roztříštění národní a státní české a československé identity minimálně do dvou částí – většinově demokratické exilové a převážně režimistické domácí – provázené rozbitím kontinuity výzkumu (osobní i metodické a metodologické) vedlo k narušení v nazírání kontinuity národních dějin v letech 1848-1918-1938-1968. Převážně cítění – nikoliv myšlení – tehdejších současníků bylo určujícím imperativem i pro několik generací historiků novějších dějin. Destrukce kontinuity, která z toho plynula, byla nebezpečná ne tím, co způsobila navenek, ale naopak tím, co zůstávalo – a v mnohém zůstává – skryté a až příliš často právě proto konsensuálně neřešené. Již konstatovaná falzifikace fakt a nosných souvislostí se paralelně – s jistým fázovým posunem – zhmotnila v destrukci hodnotových základů bazálních vzorců chování a jednání spjatých s prvorepublikovou tradicí a jejím kulturním dědictvím. Vzestupný vývoj české společnosti, v zásadě založený již tereziánskými a josefínskými reformami konce XVIII. století a dále povzbuzovaný hospodářským rozmachem století následujícího, tím byl nejen zastaven, ale v mnohém i zvrácen.
Projevuje-li se dnes hodnotová, v mnohém generačně založená a konec konců i mravní propast ve vnímání historické paměti novodobých českých dějin vůbec (týká se to nejen TGM či EB, ale i Palackého, Havlíčka a vůbec vzkříšené novočeské identity zhruba od r. 1848), klade to i otázku po aktuálnosti a časovosti odkazu této vrcholné éry vzepětí české a slovenské společnosti i dějinného odkazu Československé republiky a obou jejích odbojů. V mnohém tedy i obsahu a formy druhého života Edvarda Beneše.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
