Malínský (ČSSD): Edvard Beneš a naše současnost

Osmdesátá léta předminulého století byla svým způsobem i počátkem završování vývoje, zahájeného stále nedoceňovaným revolučním rokem 1848.

Od okamžiků počátku vzkříšeného politického národa na proslulém shromáždění v dávno zbouraných novoměstských Svatováclavských lázních, uplynulo takřka celé padesátiletí. Školská soustava, završená liberální vídeňskou legislativou šedesátých let předminulého XIX. století a uzákoněním autonomních okresů, otevřela jedinečné kultivační prostředí, v němž našel – a nacházel – svou příležitost každý, kdo byl motivován už ne starovlastenecky, uslzeně, ale věcně, moderně, v mnohém současně. Nezakládal se jen z piedestalu odkazu Dobrovského nebo Palackého, ale i z mnohem pevněji zakotveného fundamentu rozličných škál odkazu předbělohorské české reformace a Mladé Evropy první poloviny předminulého století i Velké francouzské revoluce a osvícenství i věku evropských revolucí in toto (1789-1871). V maximální míře se opíral o výkonový princip a interaktivně impulzy, vysílané praktickou sférou, v přetvořené podobě vracel. Učil a vedl – pochopitelně ne vždy stejně – k celostnému transdisciplinárnímu uvažování, myšlení, cítění i jednání v souvislostech; míra úspěšnosti, kterou bývali ti kteří jedinci nadáni při jeho osvojování, byla jedním z faktických kritérií kvality výkonového principu a důvodných nadějí na dosažení kýženého úspěchu. Jeho síla byla jen zdánlivě dána tím, na jak velkou míru odporu a rezistence ojediněle narážel; s tím spojená živelnost nesla s sebou totiž kvalitu, posouvající vpřed nejen jedince, ale i systém jako celek a s ním i společnost. Tato zpětnovazebná charakteristika se projevovala (byla zprostředkovávána) mj. i vysokou společenskou autoritou pedagogů všech stupňů s jednoznačným vrcholem v první Československé republice. Popisované procesy tedy nebyly výsledkem předem předpo-kládaného záměru, ale objektivně vznikající charakteristikou dalekosáhle přesahující relativně úzkou – a současně v tomto ohledu klíčovou – sféru školského prostředí.

Kellerovské historické střední vrstvy, ale i vrstvy dělnické či rolnické tak disponovaly poměrně vysokou výchozí kvalitou, která se ještě násobila soustavným autokultivačním úsilím nejtvořivější a nejdělnější části společnosti – tedy jejích skutečných, nikoliv nominálních nebo majetkově daných – elit. Pestrá škála spolků, nepřehledná řada příležitostných publikací i periodik všeho druhu ústředních i krajinských a zaměření i cesty, podnikané v mládí napříč celou Evropou nejen příslušníky středních vrstev, ale i dělnictva a řemeslnictva (fenomén tovaryšství a učňovství, vandru) tvořily kvalitativně bohatě strukturovanou vrstvu středně kvalifikované pracovní síly malo- a středopodnikatelů, svobodných povolání, mistrů, vedoucích továrních provozů, středních vedoucích úředníků apod. Živelnost vznikání této nedoceňované členitě rozmanité struktury na přelomu minulého a předminulého století byla zdrojem spontánně se utvářejících a působících kreativních jedinců, kteří byli přirozeným zázemím reformních úsilí nejrůznějšího druhu a směru. Tedy i smělého záměru Masarykovy akce, odvážné myšlenky státnosti první Československé republiky, ale i houževnatého rekonstrukčního úsilí benešovského druhého odboje. Také to byl výkonový princip industriální společnosti.

Faktická prekariarizace vzdělávacích systémů naší současnosti, navazující na sice jinak motivované, ale v zásadě stejně utvářené úsilí biĺakovské a fojtíkovské normalizace, pod hlavičkou školských reforem a maximální dostupnosti kvalitního vzdělání pro všechny činí ze skutečné rovnosti šance kulturně pokleslé vulgární rovnostářství, před nímž Masaryk s Benešem vždy velmi důrazně varovali. Vývojovost, která umožňovala tvorbu dynamické struktury společnosti zhruba od poslední čtvrtiny předminulého století do přibližně konce padesátých let minulého století, je dnes nahražována různými formami tzv. flexibility, která v praxi vede k likvidaci právě středně kvalifikované pracovní síly a jejímu splývání do neurčitého nerozlišitelna s učňovským dělnickým a řemeslnickým (živnostnickým) vzděláním, současně likviduje i tuto stejně nepostradatelnou vrstvu pracovní síly. Prekariarizace, která je výslednicí i jevovou stránkou tohoto jednoznačně retrográdního vývoje, ve svém výsledku až neuvěřitelně rychle postupuje směrem nahoru, k vysoce kvalifikovaným pracovním silám. Do dříve nedotknutelného světa vědy, svobodných povolání, řízení a organizování společnosti. Imperativ hotových řešení a výstupů na straně současné společenské poptávky činí ze všeho především účetní položky. Mizí a snad i vědomě je odstraňován prostor pro skutečnou tvořivost. Někdejší svět kreativních spolků, periodik, výměny informací informační dálnice naší současnosti nahrazují lavinou trivializace informace a informační kultury všeho druhu a dosahu. Vývoj, který v tomto duchu se vzrůstající intenzitou probíhá zhruba od počátku tzv. konzervativní revoluce z poslední čtvrtiny minulého století, v naší současnosti postupně graduje. Zatím nejsou viditelné meze, které by vedly k jeho eliminaci. Naopak: stupňovaná atomizace společnosti v celku s velkým zdarem blokuje mechanismy, procesy i osobnosti a hnutí, která a které by mohla a mohly působit v tomto takto naznačeném směru.

Byla-li v Benešově případě velkou oporou jeho snah početná rodina užší i širší, dnes jsme svědky jejího jednoznačného rozkladu. Oč více je mladou a nejmladší generací proklamována potřeba celé rodiny, plnohodnotného partnerského života, o to více ve společnosti probíhá opačná tendence. Tolerance k menšinám, tato samozřejmost všednodennosti demokracie první Československé republiky, dosahuje svých mezí a vyvolává zatím menšinově působící obavy; začíná se totiž projevovat jako viditelná nerovnováha mezi jinak žádoucím zákazem majorizace minorit a doposud nedeklarovanou, ale zřejmou a stále sílící tendencí k minorizací majorit. Klesající porodnost, která ve své míře a zhoubné kvalitě nemá v éře moderní statistiky obdoby (v českém i středoevropském případě sahají její v zásadě nepřerušené časové řady zhruba k r. 1775) v relativním (poměrném) i absolutním ohledu, hrozí rychlým vymíráním lidstva evropského civilizačního okruhu. Rozpad rodiny je provázen, jak jsem již naznačil, i poměrně rychlým rozpadem hodnotových systémů a mravních, byť často antinomických, hierarchií. Spolu s tím mizí i schopnost adekvátního rozeznávání těchto zatím ještě spíše zárodečných smrtelně nebezpečných společenských chorobností

Hledali-li bychom zdroje těchto krajně znepokojivých dějinných tendencí (jinak tyto procesy vymezit nemůžeme, chceme-li být právi míře a nebezpečnosti jejich agresivní patologičnosti) v dřívější době či vzdálenější historii, záhy uspějeme. Hlavní příčinou pádu starého režimu ve Francii, která byla do té doby pevností pozdního feudalismu, bylo požitkářství a sociální sobectví elit; tato arogantní ignorace potenciálně bořivých společenských tenzí posléze vyústila z nevinného svolání generálních stavů do převratné, byť rozporuplné dějinné revoluce velkého státu a věku revolucí v té době hlavního světového kontinentu. Ale ani britské ostrovní soustátí nevyšlo z podobných krizových okamžiků bez šrámů: nesoudnost Stuartovce Karla I. vedla k Anglické republice Olivera Cromwella a nádherné (skvělé) revoluci o generaci později; tak byly anglickým revolučním cyklem položeny základy moderní globální demokracie. Sociální vření stále historicky nedávné minulosti bylo do svých vrcholných revolučních okamžiků uváděno neprozíravostí těch, kteří žili, aniž pracovali, a jejich vývojové chaotické bezstarostnosti. I oni se odvazovali, aniž by se jakkoliv vázali. Nejvyzývavější nectnosti včerejška se ve vývojově vzrůstající míře stávají alespoň navenek určující morálkou dneška. Vazebným – nejen striktně mravním – prvkem společnosti naší doby je různě ředěná nebo naopak až do absurdna koncentrovaná sebestřednost. Velikost retardovala – a retarduje – do stále průměrnější rychle šednoucí ztuctovatělé zaměnitelnosti.

Zužovat druhý život Edvarda Beneše na poměrně průhledná (transparentní) srovnání s dnešní dobou tohoto typu by však bylo krajně zjednodušující. Stíny hospodářské krize, válek i tápání Evropy v bolestné první části hobsbawmovského krátkého XX. století (1914-1951) by měly být prvním protiargumentem takového zkreslujícího pojetí. Na Benešovi není zajímavé to, čím svou dobu ztělesňoval, ale zcela nepochybně to, čím ji přesáhl. Jedná se tu tedy o to, co bychom mohli nazvat prognostickým rozměrem Benešovy – pochopitelně nejen Benešovy – osobnosti a jeho odkazu. Následující poznámky si v tomto ohledu nečiní nárok na úplnost ani nadsazenou původnost a zcela odmítám jejich prvoplánovou ilustrativnost. I tak však mohou – jak věřím – mnohé nejen napovědět, ale i dopovědět.