Tragické vyústění tzv. boje o charakter republiky, boje o Lidový dům., boje o zachování demokracie, boje za zastavení prvního komunistického pokusu o tehdy ještě leninskou sovětizaci první Československé republiky vedlo k značnému oslabení síly, kterou demokratická levice vládla ještě květnu 1920. Zasáhl a těžce poznamenal obě dvě sociální demokracie: československou i německou. Projevil se i na směřování národně socialistické strany a hodnotově a ideově vedl k oslabení původně levicového směřování také významné části Hradu; asi nejcitelněji v době vlády panské koalice. Postupná konsolidace socialistické české levice, v případě československé sociální demokracie spojovaná s Antonínem Hamplem, v případě strany národních socialistů s klíčovým místopředsedou Edvardem Benešem a v případě německé sociální demokracie nejpravděpodobněji s předsedou Ludwigem Czechem a generálním tajemníkem Siegfriedem Taubem, vedla k smíchovskému sociálně demokratickému sjednocovacímu sjezdu v lednu 1928 a publikování klíčových prvorepublikových dokumentů českých socialistických stran – Stivínova a Benešova programu – na počátku třicátých let minulého století. Podceňovat – na druhé straně zatím nejspíš jen dohadovat – nelze ani vliv a autoritu prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigue Masaryka; míru a dosah jeho působení asi nejzřetelněji modelově nepřímo naznačuje průběh a dosah hlubušské porady v mezním září 1920.
Neméně dramaticky se vyvíjela situace v komunistickém hnutí. Těžká Leninova nemoc a posléze i dlouhé umírání a úlevná smrt uvolnily prostor – i na nátlak Moskvy – generaci prvních stalinistů, dogmatiků a sektářů. Vynucený Šmeralův odchod z Prahy r. 1926 a postupný nástup zkázonosné politiky „třída proti třídě" zahnaly nadlouho reformní křídlo ze stranické scény a ukončily také Masarykovy a Benešovy úvahy o KSČ jako možném koaličním vládním partnerovi. Hnutí rychle spělo k vyhrocené vnitřní krizi, která se zejména v první polovině třicátých let, která byla také prvními lety působení Gottwaldova vedení, stala více či méně setrvalým stavem československé sekce Kominterny. Vztahy obou křídel československé prvorepublikové levice byly nejméně na bodu mrazu.
Probuzení znamenala až velká hospodářská krize a postupný nástup fašismu a krajní pravice vůbec v Evropě i ve světě. Znovu se začaly obnovovat vztahy mezi oběma Internacionálami a vnitrolevicový dialog posílila celá řada protiválečných antifašisticky orientovaných kongresů. Nástup vlád Lidových front našel v První republice svůj odraz v navázání diplomatických styků se sovětovým Ruskem a posléze v podpisu spojenecké smlouvy Praha – Paříž – Moskva v r. 1935. Země sovětů bez ohledu na stalinské zločiny se stala – s plným vědomím Masarykovým i Benešovým – spojencem. Na půdě organizací, podporujících boj španělských demokratů s Frankovými pučisty, i na mnoha jiných shromážděních se znovu začali stýkat komunisté, čeští i němečtí sociální demokraté a českoslovenští socialisté. Boj s Hitlerem a Henleinem a práce na obraně republiky, které s tím souvisely, zaštítěny prezidentem Budovatelem, se ještě dále upevnil v bolestném čase mnichovské krize a následně i mnichovského diktátu. Nastal krátký čas jepičí Druhé republiky.
Rychlý zánik politického systému První republiky posiloval – soustavně živen hitlerovským Berlínem – autoritativní tendence, které se koncentrovaly kolem agrární strany a posléze Strany národní jednoty. Československá sociálně demokratická strana dělnická kromě pomoci do nejistého exilu prchajícím německým socialistům zvažovala svou další politickou budoucnost. Na přelomu listopadu a prosince 1938 tyto úvahy vykrystalizovaly do ustavení Národní strany práce a její mládežnické organizace Národní hnutí pracující mládeže. V těchto politických sotva vzniklých strukturách se jakoby vracel horečný čas počátku dvacátých let. Volání po obnovení jednoty, kterou nejhouževnatěji hájila kautskyánská neodvislá radikální sociální demokracie, inspirovalo většinu Hamplova vedení k selektivní renesanci této průrazné myšlenky. Nejvýrazněji se tento trend projevil v mládežnické organizaci. Hlavním činitelem byl generální tajemník sotva založené strany Bohumil Laušman, z pozadí se – skryt a v důvěrných hovorech – k věci autoritativně vyjadřoval její předseda Antonín Hampl. 13. listopadu 1938 se v Lidovém domě sešli sociální demokraté Antonín Veselý, František Rauš a Blažej Vilím, národní socialisté August Zimmer, Cyril K. Louka a Karel Smělý a komunisté Miloš Krásný a Oldřich Papež. Základních, toto hnutí pojících ideových pět bodů, sestavených československým socialistou Augustem Zimmerem, zahrnovalo mimo obnovy národní a státní československé samostatnosti a suverenity, demokratickou kontrolu hospodářství, sociální inkluzivní politiku, důraz na politickou a osobní poctivost a zavazovalo k hájení odkazu klíčových historických osobností První republiky: Mistra Jana Husa, Jana Žižky z Trocnova, Karla Havlíčka Borovského a prezidenta Osvoboditele Masaryka. V pozadí tohoto výčtu se skrýval další protagonista dobové žhavé současnosti: prezident Budovatel Edvard Beneš.
K datu okupace Československa nacistickým režimem disponovalo hnutí minimálně 11 přípravnými župními výbory (na území Druhé republiky bylo 13 žup) a k datu okupace přibližně 22 000 členy. Sílu rychle rostoucího hnutí naznačil Wolkerův večer pořádaný 30. ledna 1938 k 15. výročí předčasného úmrtí velkého českého básníka: účastnilo se ho 4 000 mladých. Ještě dynamičtěji se vyvíjela Národní strana práce: podle údajů Václava Holuba disponovala k datu okupace asi 350 000 – 380 000 členy, kteří byli organizováni ve 2 200 místních politických organizacích a asi 1 200 přípravných výborech. 15. březen 1939 tyto aktivity ukončil. Legální se velmi rychle měnilo v ilegální.
Z této základny vznikla mj. klíčová organizace druhého odboje Petiční výbor „Věrni zůstaneme", následně vedení demokratického odboje ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) a na přelomu léta a podzimu 1941 demokratická varianta Národního souručenství Ústřední národní revoluční výbor. Osobní vztahy z této doby často utužené společným bojem v jednotkách zahraničního odboje i společným utrpením sdíleným v celách gestapa a mučírnách vyhlazovacích a pracovních koncentračních táborů přetrvaly do období Třetí republiky. Pomáhají blíže vysvětlit to, co se v dnešním pohledu jeví jako bezbřehá naivita u představitelů demokratických sil. A ještě více usvědčují organizátory a „výrobce" justičních zločinů padesátých let. A dotváří i naděje a posléze zmar Pražského jara roku osmašedesátého.
Na omezené ploše tohoto příspěvku byl možné jen naznačit dějinotvorný potenciál této historie arcany české levice. Historie současně velké i tragické. Předkládaný model se mohl omezit jen na nejvýznačnější charakteristiky. Zcela stranou zůstala např. programatika tohoto období či vypjaté úsilí demokratických sil jara a léta 1938. Jsou – podle mého názoru – výzvou i majákem příštího historického bádání. Bádání, které zaručí, že nebudeme – jako kdysi česká polistopadová politika – hledat smysl své státnosti za bílého dne se svíčkami v rukách.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
