Malínský (ČSSD): Mezník česko-slovenské vzájemnosti

20 let společného života nemohl zcela překrýt odlišnosti v historickém vývoji všech 4 zemí, ze kterých se skládala. Bylo o to tísnivější, že v přítmí číhal dychtivý a krvelačný hitlerovský Berlín a že z přítmí začaly vylézat stíny do hasnoucího demokratického slunce také u nás doma.

Katalyzátorem tohoto rozvratu se stal Mnichov a jeho ustanovení. Republika během dvou měsíců ztratila rozsáhlá území a musela se navíc vyrovnávat se stále silnějšími odstředivými tendencemi ve svých východních zemích – na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Nacisté měli nejvýchodnější západoevropský stát, zrazený svými spojenci, tam, kde ho chtěli mít. Události březnové okupace, během kterých se začalo – rovněž nedobrovolně – oddělovat i Slovensko, na českou společnost zapůsobily drtivým dojmem. Úsilí, které vložila do dlouholeté systematické pomoci svým slovenským a podkarpatoruským přátelům, jako by bylo odměněno nevděkem a odstupem.

Slovensko, které se po 14. březnu 1939 navenek stalo samostatným státem v uvozovkách (velké části nejzápadnějšího slovenského území v dolním a středním Pováží se strategickými zbrojovkami byly okupovány Německem, hlavní město bylo lehce zranitelným hraničním přechodem a vídeňskou arbitráží byla ztracena jižní území včetně východoslovenské metropole Košic), pro něž zdomácněl výstižný termín spisovatele Dominika Tatarky farská republika, se stalo autoritativním státem spravovaným hlinkovci.

První Slovenská republika, jak také toto území bývá dnes označováno, nenesla však pro slovenskou společnost jen stíny. V době, kdy Evropa krvácela z ran rychle propukající druhé světové války, žilo hlavní město Bratislava bohatým společenským a kulturním životem a země, vyčerpaná nárazy velké hospodářské krize třicátých let, si mohla dopřát alespoň načas pocit viditelné a statisticky měřitelné prosperity. Že to byla ošidná virtuální realita, si uvědomovali jen nemnozí. Zdaleka to nebyli jen komunisté; neméně silný byl i hlas slovenských demokratů a ilegálních struktur, které budovali. Po stalingradské katastrofě (dotkla se i obou slovenských divizí nasazených na východní frontě, tj. Rychlé a Zajišťovací; celkem na východní frontě bojovalo kolem 17 000-18 000 slovenských vojáků, v bojích jich padlo na 2 500) se vnitropolitická situace rychle měnila. A s ní slábla i autorita Tisova režimu.

Po podpisu tzv. Vánoční dohody, která sjednotila slovenský odboj, pozice protiĺuďácké rezistence začaly rychle sílit. A tou měrou, kterou se přibližovala východní fronta, postupně opouštějící výchozí linii z r. 1941 a posouvající se na západ, stoupalo i odhodlání obnovit československou státnost, reprezentovanou dvěma exilovými centry - londýnskou vládou prozatímního státního zřízení v čele s vůdcem druhého odboje prezidentem Edvardem Benešem a moskevským komunistickým centrem, jehož důležitost plynula z vazeb na Kominternu a Stalinovu vládu. V letních měsících r. 1944 napětí dále gradovalo. Vůle svrhnout vládu z milosti německých okupantů i snaha ukončit válku jako rovnocenná součást Spojených národů podle závěrů teheránské konference se stávala i vůlí a pohledem teď už většinové části soudobé slovenské společnosti.

Nacističtí okupanti nebyli slepí a uvědomovali si váhu slovenského zázemí v nastávajících bojích na východní frontě. Řetěz nedorozumění, provázejících poslední válečné měsíce, postihl i slovenskou rezistenci. Hrozící německý vpád na Slovensko, které doposud stálo mimo pásmo bojových operací, bezděčně urychlila živelná partyzánská akce 29. srpna. Povstání v prvních dnech rychle nabíralo na síle. Rozdělilo území tisovské republiky do dvou nesourodých částí: na západě dosahovalo do Pováží a blížilo se k Piešťanům a Trenčínu, na severu byla jeho hraničním městem Žilina. Severním směrem se táhlo souvislým pásem až k Popradu na východ Tater; obsadilo i značnou část Spiše a pokračovalo tehdejší jižní slovenskou hranicí kolem Banské Štiavnice směrem k Nitře; zasahovalo tu severní okraje Podunajské nížiny. Srdcem povstání se stala pohronská Banská Bystrica. V rámci 1. československé armády, jíž veleli generálové Golian a Viest, bojovalo až 60 000 vojáků, počet organizovaných členů partyzánských jednotek se pohyboval kolem 18 000 osob. Německé jednotky, určené pro potlačení povstání, s neskonale lepší výzbrojí a výstrojí i možností doplňování lidské síly a zbraní, dosáhly rovněž na zhruba 45-50 000 mužů.

Klíčovou otázkou slovenských demokratů byla koordinace s Moskvou. Po určitých peripetiích bylo rozhodnuto, že v šibeničně krátké době budou zpracovány plány karpatsko-dukelské operace, do níž 8. září nastoupilo u polského města Krosno proti 100 000 německých a maďarských vojáků nastoupilo kolem 140-160 000 vojáků sovětských a československých. Selhal však – za dodnes ne zcela jasných okolností – faktor nejdůležitější: východoslovenský armádní sbor, která obsadil klíčové východokarpatské průsmyky a výšiny; bezprostředně před zahájením operace byl zajat a odzbrojen. Z plánované osmidenní akce se stalo pro útočící jednotky od severu krvavé podzimní martýrium, které po několik dlouhých měsíců ponechalo střední Slovensko na pospas útočícím německým jednotkám.

19. října 1944 začal rozhodující německý útok, 26. října byla bez boje vyklizena Banská Bystrica a 28. října generál Viest ve svém posledním rozkaze vyzval bojující jednotky k přechodu na partyzánský způsob boje (v boji za československou svobodu položilo své životy kolem 1700 padlých, 3600 bylo zraněných a zhruba 10 000 zajatých; zločinecké protipartyzánské akce si vyžádaly kolem 10-12 000 mrtvých; německá vojska ztratila 4200 padlých, 5 000 raněných a 300 zajatých vojáků; Slovenským národním povstáním prošel i sociální demokrat Bohumil Laušman). Sázka na štěstí nevyšla; Slovensko se stalo frontovým územím se vším, co k tomu patří. Včetně válečných zločinů, páchaných ĺuďáky právě tak jako německou armádou a vojsky zbraní SS. Slovensko, zaštítěné českými přáteli, však již nebylo zemí, která by mohla být považována za Hitlerova spojence. Bylo nezpochybnitelně rovnorodou částí obnovovaného demokratického Československa. Když 3. dubna 1945 dorazil do Košic se svým doprovodem bouřlivě aplaudovaný prezident Edvard Beneš, aby v zdejším divadle naslouchal slovům vítacího projevu Gustáva Husáka, byla již důvodná naděje všeobecně sdílenou skutečností.

Názory na drama, které prostupovalo slovenskou zemí od pozdního léta 1944 až do konce 2. světové války, se dnes liší. Jedno však zůstává nesporné: Slovenské národní povstání, předchůdce Českého květnového povstání, bylo mohutným vzepětím slovenské demokracie a jejího dočasného komunistického spojence, místem, v němž bojovali a strádali nejen Slováci a Češi, ale i příslušníci dalších evropských národů. Počínaje únorem 1945 byly boje obnoveny a Slovensko krok za krokem osvobozováno.

V květnu 1945 po kapitulaci německých vojsk bylo i ono vtaženo do rozporuplné, nadějemi i iluzemi rozkvetlé poválečné doby. Doby očekávání a vzestupu. Doby zrodu moderního Slovenska. Země, která je a zůstává pro nás všechny tak blízká a drahá.