Její hlavní přínos spočívá ve vzájemném prolnutí českého a slovenského pohledu na geopolitiku pro mnohé ne zcela jasného geografického útvaru střední Evropy; skutečnost, že na obou stranách někdejší bipolární železné opony převládá stále tzv. bloková logika, podle níž je např. Praha východoevropskou metropolí, je nad jiné výmluvným faktem tohoto ponurého stavu mysli a znalostí některých současných Evropanů.
Krejčí se s viditelným zdarem pokouší o syntetizující kombinaci makro- i mikropohledů a funkční využití výsledků historiografického bádání počínaje zhruba koncem antického období (pád Západořímské říše na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny 5. století n. l.) až po současnost. V tomto rámci postupně vymezuje hranice jak evropského kulturního kontinentu, tak jeho středoevropské části a posléze i české, československé a slovenské státnosti. V mnohém tu navazuje na snahy českého národního obrození, první projevy moderní slovenské národní identity i obdobné úsilí předních osobností geopolitiky zejména německé a rakouské.
Důkladnost Krejčího autorského pojetí (metody) je vyvažována adekvátní hutností stylu a podání. Zatímco v první části svého výkladu si všímá vztahu geopolitiky a zahraniční politiky, předkolumbovské Evropy i střední Evropy jako subkontinentálního regionu, aby takto získané poznatky promítl do dodnes živých témat bipolarity, hegemonie a multipolárního či unipolárního světa naší současnosti, v druhé části podává přehled modelů uspořádání střední Evropy počínaje pangermánskou a panslovanskou ideou (výklad je podáván v širokém kontextu historickém, dobovém i geografickém), aby se vzápětí plně věnoval alternativám: rakouskofederačnímu modelu Palackého, Masarykově koncepci národního státu a Hodžově konceptu podunajské federace. Pro autorský Krejčího záběr tu jsou příznačné jak hutné informace o obdobných snahách předních maďarských politiků – např. otce maďarské revoluce let 1848 – 1849 Lajose Kossutha – tak o genezi velkoněmeckého šovinismu směřujícího od počátku minulého století k tragickému nacistickému vyústění těchto zprvu vícesměrových – i demokratických – duchovních pohybů.
Souhrn takto získaných poznatků Krejčí směřuje k vymezování českého a slovenského národního a státního zájmu, tj. k tématům, jejichž neoddiskutovatelné potřebnosti v politické praxi i teorii řada soudobých českých intelektuálů čelí poněkud odvážným tvrzením popírajícím jejich fyzickou i teoretickou existenci. (K tomu je nutno dodat, že se jedná o reakci, jejíž nesporná bezelstnost je vskutku odzbrojující.)
Historizující první tři části vyúsťují do části poslední – prognostické. Závěry, které tento také mediálně plodný odborník a vědec naznačuje, nejsou povzbuzující. Zdá se však, že právě v tom spočívá jejich latentní optimismus: včas varovat znamená včas účinně, konstruktivně, pozitivně jednat a zasahovat. Podobných upozornění není nikdy dost už proto, že směřují k bystření rozumu nejen odbornické, poněkud sektářsky vymezené komunity, ale i – a to zejména – vrstev obyvatelstva (namnoze lidí práce dnes také popisovaných jako středně a nízkopříjmové skupiny).
Kniha, kterou její autor věnoval právě tak studentům jako praktickým politikům, vědecké veřejnosti i poučeným čtenářům, shrnuje svůj transdiciplinární přínos hned několika společenských a přírodních věd do ucelené praktické podoby. V mnohém tu navazuje na tvůrčí odkaz velkých českých politických myslitelů a praktiků dávnější i méně dávné minulosti (vedle mnoha dalších) Františka Palackého, Karla Havlíčka Borovského, Tomáše Garrigue Masaryka, Bohumíra Šmerala a Edvarda Beneše. Kořeny, z nichž a na nichž Krejčí zakládá ideový fundament své sevřené monografie (někde sytě prokresluje, jinde hutně a poučeně naznačuje), jež současně zdařile plní i funkci případných vysokoškolských skript pro zvlášť náročné studenty (zejména mezinárodních vztahů) všeho věku mladších i starších generací, jsou hluboké. A v mnohém více než inspirativní.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
