Byla to velká událost stavění májky, chlapi a chlapci šli do lesa a přivezli bělokorou břízu. Nikdo je za to nepokutoval a nekřičel, že les, ve kterém břízu uřízli, je jeho. Ta se odvětvila, až po korunu. Mezitím ženy připravily věnec ozdobený stuhami z barevného krepového papíru a umístily ho pod korunu břízy. Pak se vykopala jáma a do ní se májka usadila.
Při této události se sešla celá vesnice, ať už přidali ruku k dílu či radu a nebo si mezi sebou jen tak povídali. U nás jsme měli vždy krásnou mnohametrovou májku. Lidé se složili na špekáčky, chleba, basu piva a limonád, aby bylo co k večernímu ohni a hlídání májky. Májka se hlídala proto, aby ji hoši ze sousední vesnice neuřízli. Byl to takový zvyk. Lidé si vybrali místo kde budou dělat večerní oheň a nasbírali dřevo. Nemuseli mít strach si vybrat nějaké místo, protože prostranství patřilo státu. Bylo to jako, když dnes jdete s petičním stánkem, můžete si tam s ním stoupnout a nikdo vás nemůže vyhodit. Nikdo je nepokutoval a nežaloval na ně, že si na onom místě založili oheň. Vždy byli zodpovědní a věděli, kde je vhodné oheň rozdělat a kde ne.
Večer, když se celá vesnice sešla u ohně bylo veselo. Opékaly se špekáčky na bezových klaccích ořezaných do špičky, ženy pily s dětmi limonádu, protože málokterá žena popíjela pivo a už vůbec ne na veřejnosti, muži pili pivo a všichni dohromady probírali zítřejší prvomájový průvod kdo s kým pojede a dění okolo nich, to co je trápí atd. A nikomu kdo nebyl u ohně nevadilo, že v pozdějších hodinách je slyšet od ohně smích a nebo zpěv. Nikdo nevolal Veřejnou bezpečnost, dnes Policii. Ani, když dal někdo v ranních hodinách do ohně pneumatiku, bohužel i to se stávalo, aby oheň déle vydržel, protože hlídka musela u májky vydržet do rána. Uříznutá májka by byla velká ostuda. Použila bych tyto slova z písně Karla Gotta lidé měli k sobě blíž a byl veselejší smích. Tyto věci lidi sbližovali. Ano bylo to za socialismu, ale lidé byli svobodnější, než li dnes. Mohli chodit svobodně do lesa, mohli si z něho donést dřevo, mohli si udělat oheň, když chtěli i ve volné přírodě.
Druhý den se dočkali prvomájového průvodu i těšící se děti se svými barevnými dřevěnými mávátky, které měli konce vyzdobené pentlemi z krepového papíru v barvách naší vlajky a v ranních hodinách se s rodiči, či se svou třídou vydaly do průvodu. Do prvomájového průvodu si každý podnik, družstvo,školy, státní statek vyslal tým s transparentem a alegorickými vozy, které je zastupovaly. Lidé šli buď pěšky, nebo se vezli na vozech, traktorech, kombajnech nebo třeba na koňském potahu, jak to mívala naše vesnice. Všechny vozy byly vždy vyzdobené, průvod doprovázela hudba a lidé se zdravili a mávali svými mávátky. Byla to oslava práce.
A bylo co oslavovat. Měli jsme soběstačné zemědělství, v kravínech, teletnících, drůbežárnách a prasečácích spokojená a řádně obstaraná zvířata, na polích se zlátlo obilí ne jen na naši mouku, ale i pro pěstovaná zvířata, z obilí se mlel šrot, dále kukuřice či cukrovaná řepa, ze které se vyráběl v našich cukrovarech cukr, tak zvané bílé zlato. Možná bychom se měli zamyslet, proč se mu říkalo bílé zlato. Zemědělství dávalo práci lidem na vesnici. Dále hutní průmysl, slévárny a ocelárny tavily jednu z nejlepší oceli na světě. Naše Škodovka, kde mimo turbín vyráběli trolejbusy do celého světa. Rukavičkářské závody Dobříš, Abertamy a další pobočky, kde se šily kožené rukavice, které se také vyvážely. Naše hornictví Severočeské hnědouhelné doly, Ostravské doly, Karlovarská nebo Duchcovské porcelánka, naše špičkové zdravotnictví, kde když se člověk dostal do nemocnice nebál se svěřit do rukou lékařů a sester jak je tomu dnes. Školství, které nám ve světě záviděli, když se někdo dostal na stření školu byl jeho prospěch s vyznamenáním, ne jak dnes trojky a i čtyřky. Nesmím zapomenout na naši skvělou armádu a její výzbroj. A bylo toho daleko více. Byli jsme bohatý stát a kdybychom si toto vše uchovali, měli bychom se daleko lépe než Němci, ke kterým jsme stále nakukovali a něco jim záviděli. Naše vlády postupně vše uměle zlikvidovaly a rozkradly za pomoci západu tudíž i Německa. A zbytek zemědělství a cukrovarů jsme museli zlikvidovat dle nařízení EU. Protože plán byl jasný, v EU může prosperovat jen někdo a ČR mezi ně nepatří. Česká republika byla vybrána jako levná montovna a byla proměněna na rozvojovou zemi. Tento osud jí naplánovala EU a české vlády napomáhaly k této proměně. Tyto vlády si volili občané.
A tak při pohledu z okna na rozkvétající třešeň sním svůj sen o suverénní soběstačné České zemi, ve které nebude mít člověk strach zestárnout, nebudou v ní děti jejichž rodiče nemají pro ně na svačiny jak je tomu dnes, nebudou žádní lidé bez domova, těžce nemocné děti bude léčit stát, aniž by jsme museli sbírat víčka od pet lahví, maminky budou moci opět nechávat kočárky před obchodem, na polích místo skladů a řepky pana Babiše a GMO plodin uvidím opět plné lány obilí a louky budou plné vysoké trávy a lučních květů, ze kterých se bude sušit voňavé seno. Nebudou žádní lichváři a hyenističtí exekutoři a všichni budou žít bez obav z toho co bude další den. Vím jedno, tento sen lze žít, ale jedině bez EU.
Věra Maříková
Psali jsme:
autor: PV
