Každoročně od poloviny října můžete pozorovat na ulicích po celém světě kolemjdoucí s připnutým květem vlčího máku nebo celé věnce těchto květů u válečných památníků. Od roku 1919 vždy 11. listopadu přesně v 11 hodin se dvouminutovým tichem a všudypřítomnými vlčími máky připomínají oběti válek – jde o výročí chvíle, kdy byla v železničním vagonu v lese nedaleko francouzského města Compiègne podepsána dohoda o příměří mezi Spojenci a Německem, kterou byla ukončena první světová válka, a kdy podle požadavku přesně v 11 hodin ustala palba. Tento den se nazývá různými jmény jako Den příměří, Den vzpomínek či Den válečných veteránů, avšak poselství je stejné – připomenout si válkou zmařené životy.
Vlčí mák se stal symbolem pro padlé vojáky po první světové válce díky záplavě svých rudých květů na bývalých bojištích. Semínka vlčího máku nevyklíčí ihned, ale až když se naskytne vhodná příležitost. Ta se naskytla, když byly ohromné plochy půdy v Belgii a Francii doslova přeorány dělostřelectvem.
Dalším důvodem byla báseň „Na flanderských polích“, kterou napsal kanadský vojenský chirurg John McCrae v květnu 1915, kdy byl zabit jeho přítel Alexis Helmer. Toho dne upoutala Johnovu pozornost záplava vlčích máků mezi hroby a ta jej inspirovala k sepsání této básně. Tu zahodil, ale někdo ji nalezl a poslal do týdeníku Punch, který ji uveřejnil v prosinci téhož roku. John McCrae zemřel v lednu 1918 na zápal plic a je pohřben ve Wimereux u Boulogne.
Na polích ve Flandrech
John McCrae
Na polích flanderských vlčí máky kvetou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde hrob je náš. Však mezi červánky,
na nebi modrém slyšte skřivánky,
když dole kanóny tu svoji píseň řvou.
My už však nevstaneme a je to možná zdání,
že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme
na polích flanderských.
Náš boj však zase jiní převezmou.
Do vašich rukou dáme my teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,
že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou
na polích flanderských.
V České republice tento den není příliš známý, protože za první republiky se v souvislosti s Velkou válkou připomínal vznik samostatného Československého státu a v současnosti 17. listopad 1939 a 1989. Stojí tak ve stínu těchto dalších svátků. I když náš stát nikdy nebyl vojenskou mocností, posledních 100 let byla naše historie vyplněna bojem za samostatnost a svobodu – ať už otevřeným v zákopech, na frontách po celém světě, nebo skrytým v domácím odboji proti okupantům a nesvobodě. Nesmíme zapomenout ani na vojáky na zahraničních misích nebo na všechny ty, kteří zůstali v rakousko-uherské armádě a nejednou bojovali právě proti legionářům v bratrovražedném boji. Hroby našich vojáků a krajanů z obou světových válek jsou rozesety po celé Francii, severní Itálii, Británii, na Balkáně, v Haliči, na Ukrajině a v Rusku, podél transsibiřské magistrály, v ledových vodách severního Atlantiku i slunného Jadranu, pouštích severní Afriky a blízkého východu, dokonce i v Singapuru, Šanghaji, Hongkongu, Malajsii a okolních končinách. Nemusíme se ale vypravovat nijak daleko, téměř v každé vesnici nebo městské části najdeme pomníček padlých spoluobčanů z obou válek – vojáků císařství i legionářů, vojáků z exilového vojska v zahraničí, květnových povstalců i spoluobčanů, kteří padli za oběť nacistické okupaci či komunistickému režimu.
I když nemusíme souhlasit s výkladem některých historických událostí, jedno je nesporné – jejich cena byla obrovská – utrpení desítek milionů zmrzačených na duši i těle, nezvěstných a zabitých mužů, žen i dětí, zničené majetky a kulturní památky, celá města a území srovnaná se zemí. Proto je připomínání 11. listopadu tak důležité. Vlčí mák není pouze odznáček nošený jednou za rok, ani glorifikace násilí a války, nýbrž trvalá připomínka odvahy, cti, utrpení a nejvyšších obětí našich předků i současných spoluobčanů, kteří slouží v armádě i ostatních bezpečnostních sborech.
A dnes, 100 let od počátku Velké války, a v následujících čtyřech letech, kdy si budeme připomínat i 100 let od vzniku samostatného Československého státu, který se z tohoto konfliktu zrodil, je připomínka 11. listopadu více než aktuální – obzvláště když se podíváme na události ve světě, zejména na Ukrajině a na Blízkém východě. Nikdy nezapomínejme na to, co se dělo – život v míru a svobodě není samozřejmost a cena za něj je vysoká.
Proto si připomeňme padlé a uctěme jejich památku a hrdinství Dnem válečných veteránů. Připněme květ vlčího máku na klopu a sejděme se v 11 hodin u národního památníku na pražském Vítkově nebo u Vás v obci k pietnímu aktu. Ale uctěme jejich památku hlavně tím, že naše činy povedou k tomu, aby historie nebyla zapomenuta a nemusela se opakovat. Oběti našich předchůdců tak nebudou promarněny.
„Národu, který si neváží svých hrdinů, hrozí, že nebude žádné mít, až je bude skutečně potřebovat.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Svobodni.cz
